Zdeňka Faltýnková: Byly to pro mne krásné roky
Pravidelně spolu s kolegy pořádá tematické odborné konference a věnuje se edukační činnosti a tvorbě edukačních materiálů. Je také autorkou několika edukačních publikací a 26 tematických DVD určených klientům s poškozením míchy; v současné době mj. připravuje pro CZEPA webináře se spinální tematikou. Za mimořádné zásluhy v oblasti péče o osoby ochrnuté po poškození míchy v České republice získala Výroční cenu ministra zdravotnictví za rok 2012 a v roce 2015 ocenění Křišťálový kamínek za dlouholetou vysoce profesionální práci a mimořádné výsledky v oboru fyzioterapie a ergoterapie. V roce 2021 získala Zdeňka Faltýnková prestižní ocenění Rady ergoterapeutů evropských zemí za mimořádný přínos oboru ergoterapie v rámci evropského regionu.
Zdeňka Faltýnková (zcela vpravo) na fotografii z 90. let.
Zdeňko, je to 34 let od vzniku Svazu paraplegiků, který se později transformoval v dnešní CZEPA. Jste u toho od samého počátku. Jaký byl prosím ten začátek, co si z něho prosím pamatujete? (více o vzniku Svazu paraplegiků na webu CZEPA zde, pozn. red.)
Je to opravdu dlouhá doba, ale byly to pro mne krásné roky, kdy jsem pracovala na Klinice rehabilitačního lékařství na Albertově a věnovala se lidem s fyzickým handicapem v rámci ergodiagnostiky. Na Albertově se před založením Svazu paraplegiků scházeli vozíčkáři z celých Čech na tematických setkáních, vzájemně si pomáhali a motivovali se. Také jsme s kolegyní, psycholožkou Alenou Kábrtovou, organizovaly týdenní pobyty čerstvých vozíčkářů společně s mazáky, takže již tenkrát vlastně běžel program v duchu zásady peer to peer.
Na nás s kolegyní Kábrtovou se obraceli terapeuti i lékaři s žádostí o pomoc, když na některém oddělení v různých nemocnicích ležel spinální pacient. Bohužel jsme je viděli i umírat na dekubity a urosepse. Abychom mohli ovlivňovat legislativu ve zdravotní i v sociální oblasti, bylo potřeba, a taky to teprve po sametové revoluci šlo, založit pacientskou organizaci se silnou členskou základnou – Svaz paraplegiků. K tomu došlo v únoru 1990.
Jaká byla vlastně Vaše cesta ke spinální problematice, ke spinálním pacientům?
Vystudovala jsem po gymnáziu střední školu obor Rehabilitační pracovník, a to kvůli ergoterapii, bavily mě různé ruční práce – a ergoterapie o tom tenkrát hodně byla. Nicméně mě také moc zajímala neurologie. Po škole jsem nastoupila na Kliniku rehabilitace FNKV k zakladateli oboru rehabilitace v ČR profesoru Vladimíru Jandovi. Tam jsem poprvé měla pacienty s míšní lézí včetně mého budoucího manžela a vymýšlela, co všechno by mohlo pomoci ke zvýšení jejich soběstačnosti. Tak jsem vymýšlela první kompenzační pomůcky i rehabilitační postupy. Po 8 letech mě z Vinohrad přetáhl docent Jiří Votava, který mě ve škole učil neurologii, na Kliniku rehabilitace na Albertov. Zde mi šéfoval další velikán české rehabilitace profesor Pfeiffer. Ten podpořil sídlo Svazu paraplegiků na klinice, fandil všem našim aktivitám s vozíčkáři včetně zahraničních cest „na zkušenou“.
Zdeňka Faltýnková s Vladimírem Benešem nejstarším, legendou české spinální medicíny. (foto: Tomáš Lisý)
V jakém stavu byla tehdy péče o spinální pacienty? Už existovaly spinální jednotky?
Jak jsem se zmínila, zdravotní péče zvláště v raném stádiu po vzniku postižení rozhodně nebyla dobrá. Přežívali jen silní jedinci, a ti začali rehabilitovat až v rehabilitačních ústavech, kde poprvé sedli na vozík. Bohužel byly dost časté případy, kdy spinální pacienti umírali na dekubity a záněty močových cest – urosepse.
Navštívili jsme s týmem z Albertova a následně již jako tým Centra Paraple několik spinálních center a spinálních jednotek pro inspiraci. Následovala jednání na MZ ČR za velké podpory prof. Pafka, dnešního generálního ředitele liberecké nemocnice MUDr. Richarda Lukáše, doc. Jiřího Kříže i prof. Pavla Koláře.
Jak jste si tehdy získávala informace o problematice? Internet neexistoval, předpokládám, že nejvíce relevantních informací bylo k dispozici na Západě. Nebo se mýlím?
Jelikož jsem měla velmi dobrý profesionální vztah s prof. Jandou, který měl v ČR přístup k internetu mezi prvními, hledal mi odborné články, a tak jsme se dostali k důležitým informacím. Studenti překládali, psali na různá témata diplomky, nové poznatky se aplikovaly do praxe. Vzpomínám si na jeden článek o léčebných postupech u pacientů s heterotopickými osifikacemi, který jsem ukázala tehdejšímu primáři Spinální jednotky Liberec s prosbou operovat klienta s masivními osifikacemi kyčlí – a on jej úspěšně odoperoval. Jiný známý odborník mi na článek řekl, že to nemá cenu, že se to vrátí…
U Vašeho oboru se za tu dobu určitě ohromně posunulo lékařské i technické poznání. Jaké objevy či poznatky považujete dnes v roce 2024 za ty nejzásadnější od roku 1990?
Určitě se velmi posunuly operační techniky, používané materiály a techniky či metody ve fyzioterapii, známé pod souhrnným názvem neurorehabilitace. Objevily se nové přístroje podporující návrat chůze, ale i implantované přístroje jako např. baclofenová pumpa na léčbu úporné spasticity, neurostimulátory podporující vyprazdňování či umožňující ztracený pohyb dolních končetin či bránice. Prof. Igor Čižmář začal se se šlachovými transfery na rukou u tetraplegiků, to byl velký posun pro zlepšení jejich soběstačnosti.
Také vozíky zaznamenaly velký technický posun. Když si vzpomenu na první aktivní vozík firmy Ortopedia Kiel s váhou jistě přes 20 kg a dnes vybíráme podstatně lehčí vozíky s rozmanitým příslušenstvím.
Za převratného technického pomocníka pro vozíčkáře považují v dnešní době všechny druhy elektropohonů k mechanickým vozíkům a plně chápu, že se nedá srovnat život před „motorkou a s motorkou“, jak často slýchávám od svých kolegů i klientů.
Vím, že se naši klienti setkávají s problémy při získávání vozíků i dalších kompenzačních pomůcek, ale oproti době, kdy jsem se spinální problematikou začínala, jsou všechny potřebné pomůcky v Čechách dostupné.
Zdeňka Faltýnková je ve službách Svazu paraplegiků a následně CZEPA déle než 34 let. Nezahálela ani během covidové pandemie.
Jak vypadá Váš „běžný pracovní týden“, můžeme-li to tak vůbec nazvat. Vím jen, že Váš časový harmonogram bývá pestrý a že rozhodně nebýváte na jednom místě…
U mě není žádný týden běžný, protože ani jeden den v týdnu není stejný. Téměř v každém týdnu jsem jeden den na schůzce některé pracovní skupiny v rámci Pacientské rady na MZ, jednou za dva až tři týdny jezdím na poradnu do Kladrub, mezitím si zvu klienty na osobní konzultace související se zdravým sezením na vozíku, na měření rozložení tlaku – pressure mapping. Taky jezdím často do terénu za klienty domů nebo do různých zařízení. Mezi tím připravuji prezentace na naše webináře a v podstatě denně přijde k připomínkování nějaká novela zákona k připomínkování… Také ale vymýšlím nové kompenzační pomůcky, to mě moc baví.
Jaké jsou Vaše výhledy do budoucnosti spinální péče? Zkuste se prosím podívat do křišťálové koule a zavěštit si, co by spinální pacienty mohlo čekat za další 34 let, tj. v roce 2058…
Myslím si, že bude mít zelenou telemedicína a umělá inteligence, různé aplikace, vývoj dokonalejších neurostimulátorů umožňujících krátkodobou chůzi paraplegikům.
A co Vaše osobní vize v oboru v roce 2024? Jaké jsou Vaše plány v dalších dnech, týdnech, měsících?
Trápí mne stále se vyskytující závažné dekubity u našich klientů, na které ještě dnes umírají. Již několik let se snažím o to, aby vznikly „dekubitální jednotky“, tedy specializovaná pracoviště pro léčbu nadhraničních dekubitů. Pořád v ně doufám a snažím se na tom pracovat…
Chcete něco vzkázat spinálním pacientům či lidem kolem nich, ať už neformálním pečujícím, či lidem z oblasti nemocniční, rehabilitační či sociální praxe?
Poranění míchy v jakémkoliv rozsahu vždy znamená pro postiženého i jeho blízké velký zlom v jejich životě. Tým CZEPA je připraven pomoci jak v těžkých začátcích, tak v průběhu života klienta. CZEPA i ostatní organizace terciární péče (jako třeba Centrum Paraple či ParaCENTRUM Fenix) mají pro rychlou adaptaci vozíčkáře na novou životní situaci zásadní roli.
Za velmi důležité považuji to, že jako pacientská organizace můžeme jako člen Pacientské rady aktivně zasahovat do legislativních procesů ve prospěch pacientů a jejich neformálních pečujících.
Zdeňka Faltýnková po zásluze získala za svou profesní kariéru mnohá ocenění.
Foto: archiv Zdeňky Faltýnkové, profilové foto David Bruner
Rozhovor vedl: Jan Spěváček
