Žádná spolehlivá odpověď na řešení tohoto problému asi neexistuje. Předně, situaci, kdy se ocitne vozíčkář/-ka na porouchaném EIV mimo domov, bez pomoci, je nutné především předcházet. Na těchto vozících se totiž pohybují v drtivé většině jen nejtíže hendikepované osoby, bez možnosti samostatné lokomoce pomocí dolních končetin. Proto je nejvhodnější, aby takový vozíčkář, pokud se hodlá vydat ven, mimo domov, do terénu, měl s sebou doprovod, který je schopen, v případě nečekané situace, postarat se o řešení. Je bohužel častou realitou, že se vozíčkáři spoléhají na kvalitu vozíku a ven se bez jakéhokoliv doprovodu vydávají poměrně často. V dnešní době mobilů lze i tento postup u některých uživatelů EIV akceptovat, pokud se mají na koho po telefonu obrátit v případě poruchy, či jiné nenadálé události. Mám na mysli z rodiny, z okruhu kamarádů, známých, apod., kteří jsou schopni situaci řešit. I pro tyto případy by však mělo platit, že se vozíčkář na EIV nebude sám pohybovat na liduprázdných místech.

Pokud tedy už nastane situace, kterou popisujete a vozíčkář bez zmíněného zajištění se ocitne na porouchaném EIV daleko od domova, je těžké poradit univerzální řešení pro všechny případy a všechna místa ČR. Zde totiž bude rozhodující, kde přesně se nachází a na jakém vozíku přesně sedí. Všechny EIV totiž nejsou zdaleka stejné jak rozměrově, tak vahou. EIV může vážit od nějakých cca 35 kg až po skoro 180 kg. K váze vozíku je ale nutné připočíst i váhu jeho uživatele. Z uvedených údajů vyplývá, že bez zvedací plošiny, či jeřábku, či aspoň navijáku ve spojení s přenosnými lyžinami je velmi těžké porouchaný vozík s uživatelem sedícím na něm kamkoliv naložit k přepravě.

Nemyslím si, že by některá ze složek integrovaného záchranného systému byla přímo určena pro řešení této situace. Jde zde víceméně o servisní problém, obdobný porouchanému automobilu. Mám za to, že techniku k tomuto účelu výslovně určenou nebude mít k dispozici nikdo z běžných složek, včetně hasičů. Navíc, obrátit se ihned na hasiče by se mohlo vozíčkáři velmi „prodražit“, neboť hasiči nejsou k tomuto účelu primárně určeni (i když by to pravděpodobně mohli nějak zvládnout) a je otázkou, zda by takovou žádost nepovažovali za jejich zneužití. Věc by spíše možná dokázala řešit nějaká běžná přepravní společnost, zvyklá převážet např. domácí bílou elektroniku, nebo velké balení čehokoliv. Vyřešit by to šlo pomocí běžného dodávkového, či nákladního automobilu, se zvedací rampou. Takovýto přepravce ovšem v uvedeném případě nebývá ihned k dispozici. Navíc je to nesystémové řešení.

Doporučil bych nejspíš tyto způsoby řešení:

1) V případě, že se porucha stane v blízkosti servisní pobočky prodejce porouchaného vozíku, je dobré se pokusit se žádostí o pomoc kontaktovat nejdříve tento servis. Ten by samozřejmě situaci mohl vyřešit nejlépe (třeba i rychlou opravou přímo na místě, pokud by to bylo možné). Většina z velkých, seriózních prodejců EIV v ČR se vždy většinou snaží svému klientovi, na telefonickou žádost, nějak urychleně pomoci. A to i na poměrně velkou vzdálenost. Vzhledem k současným, ekonomickým možnostem těchto prodejců je však pravděpodobné, že již nikdo z nich nebude mít pro tyto účely zřízenou žádnou nepřetržitou, tísňovou, telefonickou službu, která by byla schopna situaci obratem zvládnout. Většinou z důvodu stále se snižujících plateb distributorům od zdravotních pojišťoven tyto služby, pokud je měli zřízeny, distributoři zrušili. Dovolat se tak půjde většinou pouze v pracovní době.
2) Pokud se takto problém nevyřeší a situace se vozíčkáři stane ve městě, které má svou vlastní Městskou policii, či těsně okolo města, asi bude nejvhodnější požádat o pomoc telefonicky zmíněnou MP. Městská policie by měla důvěrně znát prostředí města, a pokud sama odpovídající techniku nevlastní (což bude asi takřka vždy pravidlem), mohla by vědět na koho se z města obrátit, kdo by mohl pomoci. Tato metoda ale nebude využitelná v místech bez vlastní MP.
3) V takovém případě by bylo možná dobré pokusit se obrátit na Policii ČR. I ta by mohla vědět kam se obrátit. Ovšem, ani zde si nejsem jist, zda by se situaci podařilo s její pomocí vyřešit.
4) Účinnou metodou řešení by mohlo být, pokud v místě existuje specializovaný přepravce vozíčkářů, s mikrobusem vybaveným zvedací plošinou, pokusit se kontaktovat jej. Takový dopravce sice většinou má velmi nabitý program, ale v tomto akutním, výjimečném, havarijním případě by mohl být schopen, do nějaké doby pomoci.
5) Pokud by nepomohl nikdo ze jmenovaných, bylo by vhodné pokusit se telefonicky kontaktovat nejbližší městský, nebo obecní úřad. I zde by bylo možné najít pomoc. I zde by, na základě dobrých znalostí místních poměrů, mohli pracovníci úřadu, prostřednictvím nějakého místního dopravce, zprostředkovat účinnou pomoc. Úřady některých velkých měst navíc mohou mít k dispozici, pro tyto potřeby jeden přizpůsobený automobil, kterým dokáže MÚ účinně pomoci. Mnohým větším městským, či obecním úřadům je totiž tento problém znám a ty, které pochopí jeho závažnost, se pokusí i tyto mimořádné, závažné situace nějak ošetřit. Většina z takovýchto se snaží, pokud nemají vlastní potřebný automobil, uzavřít příslušnou dohodu s některým z dopravců, či s více dopravci najednou, kteří jsou schopni tuto situaci řešit.

Zde je však potřebné zdůraznit, že takovéto výjimečné havarijní situace jsou velmi zřídkavé, až zcela výjimečné a příslušným úřadům se příliš nevyplatí do jejich řešení investovat velký objem prostředků. Proto se může stát, že takovouto situaci příslušný úřad řešit vůbec neumí, nebo nemá zájem řešit. A to přesto, že by občanům žijícím v místě měl pomáhat a tuto problematiku neupozaďovat.
6) Teprve po vyčerpání všech předchozích možností, u kterých byly všechny pokusy neúspěšné, by se měl vozíčkář obrátit telefonicky na hasiče. Jako první volba by se ale tahle varianta nejspíš doporučit nedala a to z výše uvedeného důvodu.
7) Pokud by však nevyšla vůbec žádná z uvedených variant pomoci (což je velmi nepravděpodobné), poté by se vozíčkář už asi pouze musel obracet na okolojdoucí lidi se žádostí o jejich pomoc. A to buď osobní, nebo prostřednictvím jejich „konexí“.

Zdeněk Žižka

Vaše domněnka, obsažená v dotaze, je zcela správná. Každý praktický lékař a specialista, kteří mají smlouvu se zdravotními pojišťovnami, mají od každé pojišťovny stanoven tzv. „limit“ do výše kterého mohou bez problémů předepisovat léky, či zdravotnické prostředky (dále jen ZP) plně, nebo částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Limit je odvozen od počtu a složení jeho pacientů a hlavně od celkové výše předepsaných léků a ZP v předcházejících letech. Pokud lékaři tento limit za kalendářní rok překročí, musí velmi dobře zdůvodnit proč se tak stalo. Pokud příčina překročení jejich limitu nebude dobře zdůvodnitelná, pojišťovna je za překročení sankcionuje a rozdíl od nich může požadovat uhradit.

Předpis léků Vám, jako člověku, který není pacientem předepisujícího lékaře, je samozřejmě pro lékaře nezdůvodnitelný. Nevím, kolik Vaše léky stojí, ale limit předepisujícího lékaře by samozřejmě zatížily, bez možnosti odůvodnění pojišťovně. O tuto částku by tedy lékař měl méně pro pacienty, kteří jsou u něj registrováni. Proto se, zcela logicky, každý lékař předpisu léků a ZP pro jiné pacienty velmi brání. Není to ani tak o jeho neochotě, jako o tom, že musí dodržovat podmínky smluvené s pojišťovnou. Samozřejmě, že nemalou, ne-li rozhodující roli hraje i to, že „cizího“ pacienta dobře nezná, nezná jeho aktuální zdravotní stav a za této situace se prostě neodváží mu na jeho vyžádání předepsat jakékoliv léky. Mohlo by se stát, že by ho také mohl velmi poškodit na zdraví, či dokonce ohrozit na životě. Proto si tento postup nikdo z léků nedovolí.

Nevím, jaký komentář lékařka, která Vám odmítla léky předepsat, měla, ale mám za to, že v tomto případě byste měla mít pro její odmítnutí pochopení. Její postup v této situaci byl plně legitimní.

Zdeněk Žižka

Z Vašeho dotazu nejde vyčíst dostatek informací, které potřebuji k úplné a přesné odpovědi. Především mi nesdělujete, jaká je Vaše diagnóza a jaký je rozsah Vaší pohyblivosti. Proto se pokusím odpovědět pouze na základě Vašich kusých informací. Pokud jsem to správně pochopil, tak v současnosti máte v užívání mechanický invalidní vozík, který Vám zapůjčila zdravotní pojišťovna. Zároveň mám za to, že dokážete na kratší vzdálenosti chodit i o berlích. Předpokládám, že za této situace byste chtěl zapůjčit od zdravotní pojišťovny elektrický invalidní vozík, abyste byl samostatnější a mobilnější.

Pokud jsou všechny mé předpoklady správné a situace je taková, jak ji popisuji, tak v takovém případě Vám, ve smyslu metodiky zdravotních pojišťoven, ve spojení se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, nemůže být elektrický invalidní vozík zapůjčen. A to především proto, že již máte od zdravotní pojišťovny zapůjčen mechanický invalidní vozík, který Vám umožňuje samostatný pohyb a který zdravotní pojišťovna považuje ve Vašem zdravotním stavu za pomůcku nejméně ekonomicky náročnou. Ve svém výkladu považují zdravotní pojišťovny mechanický a elektrický invalidní vozík za pomůcku stejného typu. A jako takovou lze tuto pomůcku zapůjčit pouze jednu. Oba vozíky zapůjčují zdravotní pojišťovny zcela výjimečně, jen velmi nerady a po dlouhém a složitém řízení a hodnocení, vedeném zcela individuálním způsobem.

To je však pouze jeden důvod proč Vám nemůže zdravotní pojišťovna elektrický invalidní vozík zapůjčit. Hlavním důvodem je, že jste schopen rukama ovládat mechanický invalidní vozík a navíc i o berlích trochu chodit. Protože základním předpokladem pro zapůjčení elektrického invalidního vozíku (EIV) je skutečnost, že pacient není schopen samostatného pohybu pomocí dolních končetin a zároveň má závažným způsobem postiženy i horní končetiny, které mu neumožňují pohyb na mechanickém invalidním vozíku. Nebo musí pojištěnec trpět závažným vnitřním onemocněním (zpravidla závažné postižení srdce a cév), které mu neumožňuje větší fyzické zatížení.

Podle Vašeho sdělení předpokládám, že ani jednu z těchto náročných podmínek nesplňujete, proto Vám nemůže být EIV zapůjčen. Pokud po Vás Vaše ošetřující lékařka chce nějaký kód, tak zde se jedná o kód, pod kterým jsou jednotlivé zdravotnické prostředky vedeny a evidovány v číselníku zdravotní pojišťovny. Každý zdravotnický prostředek má svůj kód. Tento kód samozřejmě zná a sdělí Vám každý z prodejců, či distributorů zdravotnických prostředků. Na Vás však je, abyste si vozík pečlivě, za účasti odborníků (nejlépe ergoterapeutů), nejdříve vybral a podle Vašeho výběru poté předepisující lékařce sdělil příslušný kód zdravotní pojišťovny.

Jak však uvádím výše, ze zmíněných důvodů Vy tento kód vůbec nepotřebujete, protože předpis EIV pro Váš nebude revizním lékařem zdravotní pojišťovny schválen.

Zdeněk Žižka

Souhlasím s tím, co píšete- sex je skutečně důležitou životní potřebou. Cestu, kterou navrhujete, jsme už prošli. Sexuologická i urologická společnost oficiálně žádala již před 15 lety, kdy se tato skupina skutečně fungujících léků dostala na náš trh, aby muži po poranění míchy měli lék hrazený ze zdravotního pojištění. Bez efektu. Mně osobně se podařilo u pár pacientů individuální žádostí u revizního lékaře dosáhnout úhrady léku, ale jen omezenou dobu tři měsíce. Na druhé straně, pokud by jedna skupina mužů se zdravotním postižením dostala zvýhodnění, ozvali by se další nemocní, např. mladí diabetici, onkologicky nemocní, kteří by chtěli stejná pravidla. V současné době nelze udělat nic proto, aby léky na podporu erekce byly hrazeny ze zdravotního pojištění. Přesto pro vás naději mám. Léku Ciaiis skončí v dohledné době patentová ochrana, to znamená, že se trh uvolní pro nástup tzv. generických léků, jak se stalo v roce 2011 u Viagry. Generické léky mají většinou výrazně nižší cenu. Jejich nástup na trh vede i ke snížení ceny originálního léku.

MUDr.Taťána Šrámková, CSc.

Informace, kterou jste dostal, není zcela přesná. V metodice VZP ČR jsou opravdu mechanické vozíky pro trvalé použití indikovány pouze u postižení obou dolních končetin, které neumožňuje pojištěnci samostatnou lokomoci (pohyb) a současně při zachované funkční schopnosti horních končetin. Při postižení jedné dolní končetiny však mohou být mechanické vozíky indikovány jako pomůcka dočasná, s vyznačením počtu měsíců potřebných k dalšímu medicínskému řešení.

Z uvedeného vyplývá, že Vaší matce opravdu nemůže být předepsán a schválen mechanický invalidní vozík pro trvalé užívání. Ovšem je možné jí tento vozík předepsat jako pomůcku dočasnou, s vyznačením počtu měsíců, po které jej bude moci užívat. U její diagnózy je totiž předpokladem, že po absolvování delší rehabilitace bude schopna chůze bez pomoci invalidního vozíku. To ovšem samozřejmě v případě, pokud není ve velmi vysokém věku (o jejím věku se bohužel nezmiňujete), nebo nemá další interní, pohyb komplikující, zdravotní potíže. Zde by šance na výrazné zlepšení zdravotního stavu byla samozřejmě menší, i proto, že ve vysokém věku, i bez prodělání mozkové příhody, může být zdravotní stav člověka zhoršený.

V případě Vaší matky byl invalidní vozík předepisujícím lékařem nejspíš špatně indikován a předepsán. Řešením zde tedy, podle mého, je, nechat si vystavit poukaz na mechanický invalidní vozík jako dočasnou pomůcku. Předpokládám, že v takovém případě a v případě, že se Vaše matka opravdu špatně pohybuje, je velká šance na to, aby revizní lékař tento poukaz schválil. Pokud by se tak ani poté nestalo, můžete se samozřejmě proti jeho rozhodnutí o neschválení odvolat. Termín pro odvolání zde žádný stanoven není a odvolávat se můžete i opakovaně. Vždy by však mělo být odvolání doplněno lepším a přesnějším lékařským posudkem, který by po medicínské stránce zdůvodňoval proč je vozík pro Vaší maminku nutný a v čem kompenzuje její handicap. Poukaz, či odvolání nelze zdůvodňovat sociálními důvody na straně pacienta! V žádném případě nestačí poukaz zdůvodnit pouze základní diagnózou Vaší maminky, ale vždy je potřeba popsat přidružené zdravotní potíže a způsob, jakým je bude vybraný vozík kompenzovat.

Toto je jediná cesta, jak v případě Vaší maminky získat vozík hrazený ze zdravotního pojištění. Úhrada vozíku ze sociálních zdrojů (od Úřadu práce, či místního úřadu) totiž není v současné době vůbec možná. Současné znění platných zákonů tuto úhradu neumožňuje. V případě, že by nevyšlo zapůjčení vozíku od zdravotní pojišťovny, zbývá už jen možnost pořídit si jej z vlastních prostředků (cena cca od 6 000 Kč v případě nového vozíku, asi až do 12 000 Kč), nebo požádat o příspěvek na jeho zakoupení některou z nadací, která se touto činností zabývá. Kontakty na všechny nadace bez problémů najdete na internetu. Na poskytnutí příspěvku od nadace samozřejmě není žádný nárok a podmínky poskytnutí příspěvku si určuje každá z nadací sama, podle svých představ. Je také možné pořídit si vozík repasovaný (použitý vozík po celkové generální opravě), jehož cena může být a bývá samozřejmě nižší. Určitou cestou je i využití existujících půjčoven zdravotnických prostředků. Jejich ceny pronájmu vozíků jsou většinou velmi ekonomicky schůdné.

Zdeněk Žižka

Správně uvádíte, že pacient s touto diagnózou potřebuje rehabilitaci ve specializovaných rehabilitačních zařízeních, které se soustředí na tuto diagnózu a poskytují tak odpovídající zdravotnickou péči. Spinální jednotka je ovšem trochu něco jiného, než zmíněné rehabilitační ústavy.

Návrh na rehabilitačně léčebnou péči podává na formuláři zdravotní pojišťovny lékař registrujícího poskytovatele, zpravidla na základě doporučení ambulantního lékaře specialisty, nebo ošetřující lékař při hospitalizaci. Ve Vašem případě je specialistou neurolog, rehabilitační lékař, nebo výjimečně ortoped.  Návrh se vystavuje na k tomu určeném formuláři. Poté ho doručí navrhující lékař na krajské pracoviště zdravotní pojišťovny dle místní příslušnosti. Může ho zaslat poštou nebo datovou schránkou. Ale jde ho předat i na datovém nosiči. Návrh musí být potvrzen revizním lékařem.

Platnost návrhu začíná plynout od data vystavení návrhu a je v časovém rozmezí 6 měsíců, v průběhu kterých dojde k odléčení pacienta. Poté návrh pozbývá platnosti. To znamená, že celý proces předpisu a schválení Vašeho léčení se, spolu s rehabilitací, musí vejít do 6 měsíců. (Tuto informaci obsahuje i oficiální web VZP ČR.) Pokud to již technicky není možné a časově to již nelze stihnout, je na domluvě odborného rehabilitačně léčebného ústavu s revizním lékařem zdravotní pojišťovny jaký zvolí další postup. Proto v případě, že Vám kdokoliv namítne nemožnost léčení na základě vystaveného návrhu, obraťte se prosím na svoji zdravotní pojišťovnu se žádostí o řešení situace! Pokud je jediným důvodem nemožnosti nástupu léčby termínová tíseň, je plně v kompetenci pojišťovny, aby tento problém, společně s rehabilitačním zařízením, vyřešila.  Tato situace rozhodně není něčím, co byste měl řešit Vy, ze své pozice pojištěnce.

Pokud se ptáte, kde je tato problematika řešena, tak jí zmiňuje zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění ve znění zákona č. 369/2011 Sb. a to v § 33, kde je zmíněn pojem „léčebně rehabilitační péče“. Bohužel k tomuto ustanovení není příliš prováděcích předpisů, proto postup předpisu a schvalování návrhů řeší jednotlivé zdravotní pojišťovny samy pomocí svých metodik. Tyto předpisy však pro Vás nejsou úplně podstatné, neboť Vy, jako pojištěnec, nejste smluvním partnerem pro rehabilitační zařízení. Proto Vy sám ani nemůžete tuto situaci řešit. Naopak jste smluvním partnerem své zdravotní pojišťovně, u které musíte hledat pomoc při řešení této situace.

Proto Vám navrhuji, podejte si písemnou stížnost na VZP ČR pro nemožnost realizace Vaší rehabilitační péče, neboť Vám zdravotnické zařízení již není schopno, z časových důvodů poskytnout své zdravotnické služby. V této žádosti zároveň požádejte o vyřešení situace. VZP ČR má dostatek prostředků, jak Váš problém vyřešit.

Zdeněk Žižka

Bohužel, takovéto výsledky odvolání, poslední dobou, nejsou pouze v řízení o přiznání příspěvku na péči, ale i v případě přiznání průkazu OZP (TP, ZTP, ZTP/P). Na průběh odvolacího řízení v této věci se plně vztahuje zák. č. 500/2004 Sb. správní řád v platném znění, ve kterém je rozhodnutí odvolacího správního orgánu v odvolacím řízení zakotveno v jeho § 90. Odvolací správní orgán je v této věci povinen se tímto ustanovením řídit.

V § 90, odst. 3, správního řádu zákon říká: „Odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.“ To znamená, že v neprospěch odvolatele lze změnit na základě odvolání rozhodnutí jen zcela výjimečně a to v zákonem stanovených případech.

Těmito zcela výjimečnými případy, kdy tak může učinit, tedy, kdy může změnit rozhodnutí v neprospěch odvolatele, jsou:

a) odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné (v případě odvolání proti rozhodnutí o PnP a OZP velmi nepravděpodobné)

b) napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy (ustanovení nejde vykládat natolik extenzívně, že např. posouzení zvládnutí, či nezvládnutí jedné, či několika konkrétních, životních potřeb posudkovým lékařem při řízení v 1. stupni je posouzeno odvolacím orgánem jako chybné)

c) napadené rozhodnutí je v rozporu s jiným veřejným zájmem (podle mého názoru nejde považovat za veřejný zájem ve smyslu tohoto § např. úsporu financí, či nápravu chyby úřadu, který rozhodoval v 1. stupni)

Pokud bychom přijali natolik extenzívní výklad, že odvolací správní orgán může změnit rozhodnutí v neprospěch odvolatele z důvodů uvedených výše, tím by byla prakticky zcela eliminována (znemožněna), takřka ve všech případech, možnost podat odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního stupně. Tedy nejen ve zmíněných causách. Vždy je totiž možné odvolacím orgánem „přehodnotit“ zvládání životní potřeby tak, že v rozhodnutí orgánu 1. stupně životní potřeba, původně hodnocená jako „nezvládnutá“, může být odvolacím orgánem hodnocena jako „zvládnutá“. Stačí, aby odvolatel podal odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního stupně, jako celku. A obdobně lze postupovat i u průkazů OZP.

Takovýto extenzívní výklad je v přímém rozporu se smyslem ustanovení § 90, odst. 3 správního řádu a nemůže tudíž být v odvolacích rozhodnutích aplikován. Rozhodnutí, kterým odvolací orgán rozhodne v neprospěch odvolatele a jeho situaci ještě zhorší je v příkrém rozporu s principem právní jistoty občanů a přímým porušením zákona. Jako řešení doporučuji použít mimořádné, opravné prostředky, včetně případné ústavní stížnosti.

1)      Otázka: …Dobrý den, jsem paraplegik po úraze páteře, s přerušením míchy. Můj pobyt v rehabilitačním ústavu vyžaduje umístění na spinální jednotce. Letos jsem již dvakrát žádal o tento pobyt. V RÚ Slapy mi bylo sděleno, že revizní lékař schvaloval žádost 2 měsíce a že zbývající  jeden měsíc platnosti poukazu jim na umístění nestačí. Stejně to probíhalo i v RÚ Kladruby. Dle mého názoru je nesmysl, aby se do 3 měsíční platnosti poukazu počítala i doba schvalování. Prosím o radu, jak mám tuto situaci řešit. Takto jsem vždy bez šance se někde léčit. Existuje na toto nějaký zákon? Žádal jsem neúspěšně o vysvětlení na VZP ČR.

Odpověď: … Správně uvádíte, že pacient s touto diagnózou potřebuje rehabilitaci ve specializovaných rehabilitačních zařízeních, které se soustředí na tuto diagnózu a poskytují tak odpovídající zdravotnickou péči. Spinální jednotka je ovšem trochu něco jiného, než zmíněné rehabilitační ústavy.

Návrh na rehabilitačně léčebnou péči podává na formuláři zdravotní pojišťovny lékař registrujícího poskytovatele, zpravidla na základě doporučení ambulantního lékaře specialisty, nebo ošetřující lékař při hospitalizaci. Ve Vašem případě je specialistou neurolog, rehabilitační lékař, nebo výjimečně ortoped.  Návrh se vystavuje na k tomu určeném formuláři. Poté ho doručí navrhující lékař na krajské pracoviště zdravotní pojišťovny dle místní příslušnosti. Může ho zaslat poštou nebo datovou schránkou. Ale jde ho předat i na datovém nosiči. Návrh musí být potvrzen revizním lékařem.

Platnost návrhu začíná plynout od data vystavení návrhu a je v časovém rozmezí 6 měsíců, v průběhu kterých dojde k odléčení pacienta. Poté návrh pozbývá platnosti. To znamená, že celý proces předpisu a schválení Vašeho léčení se, spolu s rehabilitací, musí vejít do 6 měsíců. (Tuto informaci obsahuje i oficiální web VZP ČR.) Pokud to již technicky není možné a časově to již nelze stihnout, je na domluvě odborného rehabilitačně léčebného ústavu s revizním lékařem zdravotní pojišťovny jaký zvolí další postup. Proto v případě, že Vám kdokoliv namítne nemožnost léčení na základě vystaveného návrhu, obraťte se prosím na svoji zdravotní pojišťovnu se žádostí o řešení situace! Pokud je jediným důvodem nemožnosti nástupu léčby termínová tíseň, je plně v kompetenci pojišťovny, aby tento problém, společně s rehabilitačním zařízením, vyřešila.  Tato situace rozhodně není něčím, co byste měl řešit Vy, ze své pozice pojištěnce.

Pokud se ptáte, kde je tato problematika řešena, tak jí zmiňuje zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění ve znění zákona č. 369/2011 Sb. a to v § 33, kde je zmíněn pojem „léčebně rehabilitační péče“. Bohužel k tomuto ustanovení není příliš prováděcích předpisů, proto postup předpisu a schvalování návrhů řeší jednotlivé zdravotní pojišťovny samy pomocí svých metodik. Tyto předpisy však pro Vás nejsou úplně podstatné, neboť Vy, jako pojištěnec, nejste smluvním partnerem pro rehabilitační zařízení. Proto Vy sám ani nemůžete tuto situaci řešit. Naopak jste smluvním partnerem své zdravotní pojišťovně, u které musíte hledat pomoc při řešení této situace.

Proto Vám navrhuji, podejte si písemnou stížnost na VZP ČR pro nemožnost realizace Vaší rehabilitační péče, neboť Vám zdravotnické zařízení již není schopno, z časových důvodů poskytnout své zdravotnické služby. V této žádosti zároveň požádejte o vyřešení situace. VZP ČR má dostatek prostředků, jak Váš problém vyřešit.

Zdeněk Žižka

Dobrý den,

v ČR je vydáván Parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením, který má pro parkování platnost v rámci EU. O stanovisko k parkovací kartě v rámci USA, Kanady a Mexika požádáme ambasády uvedených států. Na výsledek se prosím informujte během ledna 2015 na emailu czepa@czepa.cz. Děkuji.

Hana Sixtová, sociální pracovnice CZEPA

Dobrý den,

k zaslanému dotazu ohledně jednorázového vypořádání budoucích nároků /ztráta na výdělku při invaliditě, náklady spojené s léčením, výpomoc v domácnosti/ předně uvádím, že poškozený ani pojišťovna nemají žádnou povinnost dohodu o „kapitalizaci“ budoucích nároků uzavřít. Je tedy na pojišťovně, zda konkrétního poškozeného s nabídkou osloví, a dále je pak čistě na vůli poškozeného, zda takovou nabídku chce přijmout a dohodu uzavřít. Pokud se poškozený rozhodne návrh pojišťovny nepřijmout, pojišťovna nadále vyplácí pravidelně měsíčně náhradu za ztrátu na výdělku /rentu/ a hradí poškozeným uplatňované a prokázané náklady léčení.

Pokud jde o kapitalizovanou náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě, tuto nabídku činí pojišťovna na základě svého pojistně matematického výpočtu, který poškozenému nezpřístupňuje, nicméně tato náhrada se zpravidla vypočítává do 65 let věku poškozeného, její výše se stanovuje v hrubém s tím, že pojišťovna sama odvádí příslušnému finančnímu úřadu daň z příjmu ve výši 15, takže poškozenému se dostává plnění již v čistém.

Pokud jde o kapitalizovanou hodnotu výpomoci v domácnosti, i v tomto případě se výše nabídky pojišťovny odvíjí od pojistně matematického výpočtu, přičemž na rozdíl od náhrady za ztrátu na výdělku nelze s jistotou říci, s jakým věkem dožití poškozeného je v konkrétním případě počítáno. Pokud máte pochybnosti o výši nabídnuté částky, doporučuji obrátit se na příslušnou pojišťovnu se žádostí o poskytnutí bližších informací ke způsobu výpočtu. Obecně lze říci, že bývá uvažováno s průměrným věkem dožití podle pohlaví. Pokud jde o danění této části kapitalizované náhrady, tato danění nepodléhá. Obdobně je tomu i u kapitalizované náhrady ostatních nákladů spojených s léčením /léky, rehabilitace apod./, pokud je tato náhrada součástí dohody o kapitalizaci.

JUDr. Zuzana Špitálská, advokátka, Praha

JUDr. Zuzana Špitálská

Velmi mě mrzí, že se Vaše dcera dostala do tak těžkého zdravotního stavu. Bohužel naše legislativa a metodiky jednotlivých zdravotních pojišťoven neumožňují uhradit z veřejného zdravotního pojištění a následně zapůjčit elektrický vozík (dále jen EIV) pojištěncům v tak nízkém věku jako je Vaše dcera. Tyto vozíky jsou schvalovány, v nejlepším případě, o mnoho později, tj. v současnosti je to cca od devíti let věku. A to především proto, že EIV je poměrně nebezpečná zdravotní pomůcka jak pro samotného uživatele, tak pro jeho okolí. Pojištěnec - její uživatel musí mít nejen zdravotní indikaci na EIV, fyzické schopnosti EIV řídit, ale musí být k jeho řízení v běžném provozu (tzn. i v silničním provozu) mentálně na výši.

Vůbec nezpochybňuji, ani nechci zpochybnit, že Vaše dcera má normální intelekt, protože ten při zranění páteře nebývá nikterak poškozen, ale její mentální vývoj bohužel odpovídá věku šestiletého dítěte. Jednotlivé zdravotní pojišťovny mají za to, že děti v takto útlém věku nejsou schopny samostatně, bezpečně a za všech podmínek ovládat EIV. Proto bohužel zapůjčení EIV neschvalují, ačkoliv jinak by tito pojištěnci zdravotní indikaci na poskytnutí EIV měli. Jak jsem se dočetl, zdravotní pojišťovna Vám u tohoto vozíku poskytla nejspíš maximum, co mohla a to je antidekubitní sedací systém (nejspíš asi skořepinový) na vozík.

To, že Vám firma vyrobila elektrický vozík na míru a Vaše dcera ho dokázala řídit, nikterak nezpochybňuji. To však samo o sobě k zapůjčení EIV nestačí, přestože posouzení od neurologa, psychologa, očního lékaře a všech dalších potřebných specialistů byla v pořádku. Mrzí mě to, ale z mého pohledu je v současné době nejspíš velmi nepravděpodobné, že by se podařilo se zdravotní pojišťovnou vyjednat jakoukoli úhradu tohoto EIV před devátým rokem věku Vaší dcery. Jediné, co by se mohlo podařit, je úhrada například antidekubitního sedacího korpusu do tohoto vozíku (pokud již tato úhrada nebyla schválena).

Pokud by Vaše dcera nebyla v tomto věku, tak dalšími podmínkami pro zapůjčení EIV od zdravotní pojišťovny je neschopnost samostatné lokomoce pomocí obou dolních končetin, současně postižení obou horních končetin (ovšem umožňující bezpečné ovládání vozíku) a schopnost samostatně a bezpečně EIV ovládat bez pomoci doprovodu, či jiné osoby. Schopnost řídit rukama se v tomto případě dá nahradit speciálním řízením pomocí brady, nebo dechu, nebo pohybem očí, či jiným sofistikovanými způsoby řízení EIV. Tyto vozíky v zásadě, ale nejsou schvalovány osobám, které nejsou schopny samostatně EIV řídit.

Velmi se však obávám, že v této situaci se nemůžete na zdravotní pojišťovnu příliš spolehnout. Proto Vám doporučuji napřít Vaše úsilí o úhradu EIV na sponzory a jednotlivé nadace, jako je např. Konto bariéry Nadace Charty 77, ale i další, které se touto činností zabývají a které by Vám mohly pomoci a přispět nějakými částkami na pořízení a úhradu EIV, na který šanci Vaše dcera z veřejného zdravotního pojištění zatím nejspíš nemá. Kontakty na všechny nadace bez problémů vyhledáte na internetu.

Zdeněk Žižka

Tato informace není přesná. V případě souběhu elektrického invalidního vozíku (EIV) s mechanickým vozíkem pro užívání jedním uživatelem již velmi dlouho jedná CZEPA ve spolupráci s NRZP ČR a dalšími organizacemi s Ministerstvem zdravotnictví ČR i jednotlivými zdravotními pojišťovnami, aby byl tento stav lépe legislativně upraven. Tento problém je totiž velmi dobře znám. Náš spor tkví v tom, že organizace zastupující zájmy pojištěnců a uživatelů vozíků tvrdí, že EIV a mechanický vozík nejsou jedna a tatáž pomůcka, tzn. stejný zdravotnický prostředek. Zákon totiž zakazuje uhradit z veřejného zdravotního pojištění stejný zdravotnický prostředek, ve stejnou dobu, pro stejného pojištěnce, vícekrát. Pojišťovny samozřejmě tvrdí, že tyto vozíky jsou identický zdravotnický prostředek a odmítají z toho důvodu souběh vozíků hradit. Stanovisko pojišťoven je samozřejmě nesmysl, protože každý z vozíků je zcela jinak používán (má jiný způsob použití), ale pro pojišťovny je tento názor samozřejmě ekonomicky výhodnější.

Bohužel, za celou dlouhou dobu tohoto vyjednávání se zatím nenašla politická vůle (napříč všemi stranami) tuto situaci změnit. Zatím jsme tedy dospěli ke kompromisní dohodě s VZP ČR, že každý případ žadatele o tento souběh vozíků bude posuzovat přísně individuálně a pokud se prokáže, že ze zdravotních důvodů je tento souběh nevyhnutelný, pojišťovna oba vozíky svému pojištěnci schválí a zapůjčí. Tento proces však je bohužel zatím poměrně komplikovaný, není vůbec běžný a prokazování potřebnosti obou vozíků není pro pojištěnce vůbec jednoduché.

Organizace zastupující zájmy vozíčkářů nepovažují tento stav za ideální a i nadále se snaží o zpřesnění stávající legislativy tak, aby tento spor mezi zdravotními pojišťovnami a pojištěnci zcela zanikl. Aby nárok byl stanoven zákonem. Bohužel velmi těžko získávají mezi politiky, napříč politickým spektrem, spojence k tomu, aby úprava tohoto zákona byla navržena a schválena. I nadále ovšem chceme tento problém řešit a věřím, že se to v budoucnu nakonec podaří.

Jako resumé můžu sdělit, že tento souběh v zásadě, v jednotlivých případech možný je, ale jednání a dokladování nejsou vůbec jednoduchá a vše je nutné velmi dobře vyargumentovat a zdůvodnit.

Zdeněk Žižka

Velmi dobře chápu, že absolvování celé složité procedury při předpisu a schválení elektrického invalidního vozíku (EIV) je pro Vás problematické, zatěžující a může se Vám zdát dokonce ponižující. Musím však bohužel konstatovat, že vůbec nesdílím Váš názor, že tento proces při schvalování vozíku je zbytečný.

V případě, že Vám zdravotní pojišťovna zapůjčuje nový elektrický vozík poté, co jste již předtím elektrický vozík několik let (a třeba i bez jediného problému) užíval, nevzniká Vám automaticky nárok na schválení a zapůjčení nového vozíku. A v žádném případě pak ne automaticky po sedmi letech.  Sedm let užívání el. vozíku je v zákoně stanoveno jako směrná užitná doba, nikoliv jako životnost vozíku, která automaticky po sedmi letech končí. Směrná užitná doba je pouze o tom, že Vám po tomto čase vzniká pouze možnost předpisu nového EIV.

Samotný předpis ovšem probíhá tak, že nejdříve musí autorizovaný servis podat návrh na vyřazení starého EIV. To může udělat pouze v případě, že je původní EIV již natolik poškozen, či opotřebován, že jeho oprava již není možná, nebo není ekonomická (oprava by byla neúměrně drahá v poměru k ceně nového vozíku). Po tomto návrhu se dostaví od pojišťovny na technickou prohlídku krajský revizní technik, který nezávisle posoudí technický stav starého EIV z výše uvedeného pohledu. Pokud posoudí, že EIV je ještě opravitelný a oprava je ekonomická (není výrazně drahá), rozhodne vozík neodepsat. V takovém případě je vozík pouze opraven a i nadále používán po neomezenou dobu do chvíle, kdy nenastanou výše uvedené předpoklady pro jeho odpis. V praxi je pravidlem, že původní vozíky jsou používány mnohem delší dobu, než sedm let (cca 8 – 10 let).

Poté, jakmile je u starého EIV schválen jeho odpis, může teprve být předepsán EIV nový. V takovém případě je plně na místě, aby pojištěnec absolvoval znovu všechna potřebná vyšetření lékaři specialisty, o kterých se zmiňujete. Osm až deset let je totiž velmi dlouhá doba nato, aby se zdravotní stav uživatele EIV velmi radikálně změnil. A to ne směrem ke zlepšení zdravotního stavu, jak se domníváte, ale naopak k jeho radikálnímu zhoršení. Může se tak stát, že po této době již opravdu nemusí být uživatel schopen nový EIV bezpečně ovládat. A ten se samozřejmě zapůjčuje opět s perspektivou 8 - 10 let dalšího spolehlivého a bezpečného užívání.

Je třeba si uvědomit, že EIV využívá velmi různorodá skupina pojištěnců s různými, často velmi radikálně odlišnými diagnózami. U některých diagnóz, které jsou vysoce progresivní, skutečně může nastat situace, že pojištěnec již není schopen nadále vozík bezpečně a za všech podmínek ovládat. Jde především například o různé diagnózy muskulární dystrofie, psychická onemocnění, oční choroby, nebo další progresivní choroby. Z tohoto pohledu je velmi důležité, aby se ke zdravotnímu stavu konkrétního žadatele o EIV vyjádřili všichni jmenovaní lékaři specialisté, kteří přebírají zodpovědnost za to, že je plně schopen, z jejich pohledu, vozík bezpečně užívat. Zde nestačí, aby zdravotní stav posoudil pouze praktický lékař, neboť ten při některých diagnózách nemusí mít dostatečné odborné znalosti k posouzení momentálního zdravotního stavu žadatele, nebo může mít k dispozici jen velmi zastaralou dokumentaci od specialisty. Nebo, a to v horším případě, může pojmout své vyjádření pouze formálně, nebo na základě svých nadstandardních vztahů se žadatelem, může posoudit zdravotní stav žadatele neobjektivně jako nevyhovující, nebo naopak vyhovující pro užívání EIV, ačkoliv objektivní realita může být jiná.

Myslím, že je plně na místě jednou za tak dlouhou dobu tato vyšetření absolvovat. Tento postup nelze považovat za nějaký rozmar pojišťovny, šikanu, či dokonce ponižující proceduru. Je nutné si uvědomit, že pojišťovna přebírá plnou zodpovědnost za to, že zapůjčí EIV uživateli, který při jeho používání nezpůsobí žádnou škodu, nebo zranění ani sobě, ale ani svému okolí. Takový pojištěnec se totiž samozřejmě s EIV pohybuje i mezi lidmi na veřejných prostranstvích, nebo v hustém, silničním provozu.

Zdeněk Žižka