Aleš Černohous: Japonci na vozíčkáře myslí
Aleši, jste spolu se Šárkou na druhé výpravě – tentokrát z Japonska přes Jižní Koreu, Čínu, Mongolsko až do kazašské Almaty. V čem je největší rozdíl oproti expedici do Kyrgyzstánu?
Nějaký zásadní rozdíl nevnímám. Ale trochu jiné to je. Jednak jsme se na start museli nejprve dopravit letecky oproti loňsku, kdy jsme startovali z Centra Paraple. A taky už jsme tak trochu věděli, do čeho jdeme, a není tam takové to napjaté očekávání z neznámého.
Začali jste v Japonsku. Jaký je japonský přístup k bezbariérovosti a obecně k vozíčkářům – můžeš to zkusit nějak shrnout – doprava, ubytování, záchody apod.?
Už na první pohled je zřejmé že Japonci na vozíčkáře a handicapované obecně myslí. Okusili jsme tokijskou i ósackou hromadnou dopravu a vše je perfektně přístupné. Bezbariérové toalety jsou na každém rohu a jsou luxusně vybavené. Japonské chytré toalety jsou kapitola sama o sobě, ale můžeme vypíchnout například to, že vyhrazené WC bývají často vybaveny sklopnými lůžky. Ubytování bereme jen občas a v rámci rozpočtu se spokojíme s klasickými pokoji, kde to bývá dost na těsno a o bezbariérovosti se nedá vůbec mluvit. Vždy jsme si ale zatím poradili. Na koho tu ale výrazně myslí, jsou nevidomí či slabozrací. Všude jsou vodicí linie i zvuková signalizace, tohle se s námi absolutně nedá srovnat.
Dá se Japonskem bezpečně projíždět na handbiku? Není tam šílený provoz?
V rámci naší trasy kombinujeme cyklotrasy a vedlejší i hlavní tahy. Je pravda, že provoz někdy bývá hodně hustý, a to hlavně ve větších městech. Řidiči jsou tu ale ohleduplní a disciplinovaní.
Jak na tebe působí samotní Japonci?
Je to jiná kultura i mentalita. Všichni jsou zdvořilí a snaží se vám vyhovět. Nejsou tolik otevření, jako jsme zažili třeba v postsovětských státech, ale je to dáno hlavně tím, že moc nemluví anglicky. Ale pokud umí, přijdou za vámi sami a klidně se dají do řeči.
Jaké nejkrásnější místo jsi tu zatím viděl? Byla to hora Fudži?
Těžko něco vypíchnout. Fudži je pochopitelně majestátní a symbolická ikona země, ale neměli jsme úplně štěstí na počasí, když jsme kolem ní projížděli. Poznáváme i spoustu jiných krásných přírodních scenérií. Parádní bylo třeba čtvrté největší jezero Inawashiro, nebo chráněná oblast Suzuka Quasi-National Park, který nám připomínal domovinu. Užíváme si pochopitelně i výhledy na oceán.
Vím, že máš rád čaj gyokuro. Dá se tu čaj běžně pít? A co čajovny?
Čaj je tu poměrně běžný a často ho v restauraci k jídlu dostanete automaticky. Ale nejde o nějaký čajový zážitek, a klasickou čajovnu, jak ji známe u nás, tu nepotkáš. Náhodou jsme narazili na velké čajové muzeum, kde jsem si i nějaké kvalitní čaje zakoupil. Typická japonská čajová kultura se ale odehrává spíše v domácnostech. Na co však narazíš hojně, je klasická matcha ve všech možných podobách – od sušenek po zmrzlinu.
Co bys ostatním vozíčkářům doporučil jako možný důvod cestování po světě?
Nejenom vozíčkářům. Každý může nalézt svůj důvod proč cestovat. Pro mě je to od malička vášeň, která mě obohacuje o nezapomenutelné zážitky a o cenné zkušenosti, které u televize nebo v hospodě nezískáš. A vždy se rád vracím domů s tím, že se u nás máme dobře.
Co ti tyhlety cesty dávají pro práci peer mentora pro CZEPA?
Dávají mi nadhled, ale i praktické zkušenosti, jak řešit problémy v prostředí, které není vždy úplně friendly. Zároveň mohu motivovat lidi s podobným handicapem k tomu, aby se cestovat nebáli a žili plnohodnotný aktivní život.
Už tušíte, kam se vydáte na třetí expedici?
Na takové myšlenky je určitě ještě brzo, ale zrovna dnes v noci se mi zdálo o expedici na severní pól. (smích)
Chceš něco vzkázat čtenářům Vozejkova?
Nebojte se cestovat. Proto, aby člověk zažil něco zajímavého a nevšedního není nutné hned jezdit až na konec světa, často dobrodružství číhá hned za vašimi dveřmi.
A pochopitelně budeme rádi, když nás budete sledovat a případně nás na naší cestě podpoříte třeba nákupem merche v našem e-shopu – https://eshop.chairriders.cz/
Chair Riders
Základní info o Alešovi, Šárce a o projektu naleznete na webu – https://www.chairriders.cz. Aktuální reporty z cesty pak na FB https://www.facebook.com/chairriders a Instagramu https://www.facebook.com/chairriders.
Rozhovor vedl: Jan Spěváček
Foto: archiv Aleše Černohouse
