Daniel - Moje přání je zvednout pravou ruku k ústům, potom už by šlo všechno
HUMANS OF PARAPLE
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Daniel
Zrovna teď se cítím skvěle, protože mám kolem sebe úžasné lidi, skvělou podporu. Dalo by se říct, že je život před úrazem a život po úrazu. Ale troufám si tvrdit, že šťastnější jsem teď. Mám lepší vztah se svojí ženou. Hodně mi to tady otevřelo oči, hlavně po prvním pobytu. Plánuji výlety s rodinou, moc se těším na lehokolo a koukal jsem na kempinkové věci, že bychom dali i výlet někam do přírody.
Před úrazem to bylo těžší. Se ženou jsme na sebe neměli tolik času, hodně jsme pracovali a později i sami stavěli barák, takže jsme všechen náš čas trávili v práci. Do roku 2010 jsem pracoval v lese, ale potom se nám narodila dcera a já musel zaměstnání změnit, protože v lese jsem měl jen kolem dvanácti tisíc.
Nastoupil jsem k vězeňské službě, byl jsem hodně v práci, protože nebyli lidi a ve volnu jsme se ženou a kamarádem byli pořád na stavbě. Takže jsme se víceméně míjeli, žena sloužila v nemocnici na ARU.
Často jsme si dělali srandu, že si nejvíce popovídáme po telefonu. Myslím, že jsme fungovali dobře i před úrazem, ale teď k sobě máme duševně blíž.
V roce 2013 se nám narodilo druhé dítě, kluk. Věděl jsem, že musím zajistit rodinu a chtěl jsem zůstat ve státní službě, abych měl nárok na rentu, ale zároveň jsem chtěl změnu. Zkoušel jsem se uplatnit jako řidič u vojáků, ale neudělal jsem fyzické testy. Jednou o tři kliky, jednou o dva.
Ale vlastně jsem stejně skončil jako řidič, protože jsem s kamarádem jezdil s kamionem. Vozil jsem všechno možné a nakonec jsem se tam našel. Vozil jsem auta, měl jsem úžasné podmínky, úžasné peníze, bavilo mě to a časem jsem působil i jako mechanik.
Motory se staly mým koníčkem. Na jedné zářijové vyjížďce na motokáry jsem měl při zpáteční cestě na motorce nehodu. Mohla za to nepozornost, která určitě pramenila i z únavy. Byla to skutečně jen chvilka. Věděl jsem, že už jsem „dlouhý“ do zatáčky, vzal jsem svodidlo, noha se zachytla o značku a už jsem metal hvězdy.
Byl jsem jedenáct měsíců v nemocnici. Zpočátku jsem se nemohl probrat z umělého spánku, a tak mi zkusili stáhnout opiáty, abych se probral bolestí. Prognózy nebyly vůbec optimistické – ležící tetraplegik, na ventilátoru a slepý. Vyšetření CT ukázalo rozsáhlé poškození mozku a nedokrvenou míchu. Měl jsem poškození v centrálním nervovém systému. A když se mě ptali, jestli už trochu vidím, tak jsem řekl že ano, i když to tak úplně nebylo. Potom se to srovnalo, ale mám slabou slepotu.
Celé moje cestování po nemocnicích bylo ovlivněné pandemií covidu. Moje manželka záměrně přestoupila na jednotku následné intenzivní péče do Rakovníka, kde jsem ležel, abychom se při zákazu návštěv vůbec mohli vidět. Bohužel, s dětmi jsem se setkal až na Štědrý den.
Tady v Parapleti jsem podruhé a mezi pobyty jsem se snažil na sobě hodně pracovat. Rehabilitoval jsem, vydržel jsem i delší čas bez ventilátoru a podařilo se mi shodit sedm kilo. Vnímám teď mnohem lépe, co bylo špatně a mám chuť věci měnit. Moje přání je zvednout pravou ruku k ústům, potom už by šlo všechno.
