„Nikdo nepředpokládal, že by chtěl vozíčkář dělat sportovního komentátora. Když se řeší bezbariérovost, hází nás všechny do jednoho pytle,“ říká Richard Pucholt, sportovní komentátor a spoluzakladatel komunity Electric Eccentric.

• Richarde, musím se přiznat, že sportu moc neholduju. Ty to máš přesně naopak. Jak sis ke sportu našel cestu?

To je dlouhá historie, ale za moji lásku ke sportu může můj nevlastní brácha. Když jsem začal vnímat svět, začal mi bratr pouštět fotbal a hokej a vysvětloval mi všechna pravidla. Přesně si pamatuji moment, kdy mě vzal na fotbalovou středu, kterou dávali na ČT2. Tehdy tam běžely od večera do půlnoci fotbalové sestřihy. Byli jsme do toho natolik ponoření, že jsme si v noci nařizovali budíka na zápasy NHL, které jsme chytali v dost zrnité podobě a bylo pomalu těžké rozpoznat puk od rozhodčího. No a celé se mi to spojilo během Nagana, což byl hokej v té nejkrásnější a nejtvrdší podobě. Díky hokeji jsem se naučil i anglicky, protože to bylo potřeba, když chtěl být člověk opravdový fanoušek. Místo pohádek jsem prostě vždycky koukal na sport.

• Od roku 2004 závodně plaveš. Máš za sebou nějaké závody, na které jsi obzvlášť hrdý?

Z poslední doby je to určitě závod v Bratislavě. Bylo to těsně před covidem. Tam se mi podařilo přiblížit se hranici dvou minut na padesát metrů znak, konkrétně 2:02,6. Pro moji kategorii a to, kam mě moje tělo pustí, je to velmi slušný výsledek. Jinak plavání dělám spíše rekreačně, abych se hýbal a byl mezi lidmi. Kdysi dávno se mi podařilo získat dvakrát za sebou bronzovou medaili na evropských hrách handicapované mládeže, ale to už je tak patnáct let. Ve vodě se cítím dobře, můžu se tam svobodně pohybovat, byť je to spíš takové mrskání.

• Kromě plavání jsi dlouho hrál florbal na elektrických vozících. To je sport, který v Česku v posledních letech získal na oblibě. Pro koho je vhodný?

Oficiálně se tomu říká powerchair hockey a v zásadě ho může hrát kdokoliv, kdo se pohybuje na elektrickém vozíku. Většina klubů dnes dokáže specializovaný vozík zapůjčit nebo vám ho pomůže získat sponzorským darem. Dříve ho hráli hlavně kvadruplegici a myopaté, dnes v české lize i západoevropských ligách hrají spíše liliputi a lidé po úrazech. Obecně mi přijde, že se parasport posunul směrem, který je pro těžce postižené lidi čím dál těžší. Sám mám dětskou mozkovou obrnu a vnímám to na vlastní kůži. Nejsou přímo vyloučeni, ale náročnost sportu tím typem hráčů roste. To je velká škoda.

• No a co další sporty? Jaké možnosti v Česku mají lidé s pohybovým postižením?

Možností je celkem dost. Můžete dělat plavání, atletiku, boccia, závěsné kuželky, powerchair hockey, hrát šachy, lyžovat… Záleží na úrovni vašeho handicapu. Problém nastává, jakmile vyjedete z Prahy.

Velký rozdíl je v tom, jestli jste pražský vozíčkář, nebo žijete na jihočeské vesnici. No a samozřejmě záleží také na lidech kolem vás. Existují lidé, kteří pro vás přijedou a připraví vás na trénink. A jsou také trenéři, kteří vás odmítnou, jakmile zjistí, že sám nepřesednete.

• Letos se hodně řešilo, zda mají ruští sportovci startovat na zimní paralympiádě 2026. Sledoval jsi to?

Ano, a mám na to poměrně nepopulární názor. Rusko je bez diskuse agresor. Za mě nemají ruští sportovci, para i nepara, na vrcholných akcích co dělat, dokud konflikt neskončí a nezačne repatriace. Je to obdoba situace z třicátých a čtyřicátých let minulého století. Navíc o přítomnosti ruských sportovců hlasují i státy, které na zimních paralympiádách vůbec nepůsobí a o konfliktu mají jen mlhavé povědomí. To celý obraz výrazně komplikuje.

• V Česku máme silnou tradici turistiky. Jak do toho zapadá komunita Electric Eccentric, kterou jsi spoluzaložil?

Někdy kolem roku 2016 napsal Václav Uher na Facebook, že pojede na elektrickém vozíku z Kvildy do Prahy, a kontaktoval mě. Byl můj kapitán ve florbalovém týmu a kapitánovi se nikdy neříká ne. Vašek je kvadruplegik, který žije aktivním životem a projel třeba kus Španělska na elektrickém vozíku. V tu dobu jsem ale ještě pořádně netušil, k čemu jsem se zavázal.

Zažili jsme dva opravdu těžké momenty. Jednou Vašek zjistil, že si zapomněl nabít vozík. Podruhé na polní cestě mezi vesnicemi šíleně pršelo a já nic neviděl. Naštěstí jsme vždycky dojeli do nejbližší vesnice. V Tálínu nám servírka sehnala dobrovolného hasiče, který nás odvezl na Podskalí, uložil nás a dal vozíky nabíjet do chatky. Měli jsme dveře dokořán, kabel trčel ven. No byl to docela punk. 

Rozhodně jsme nečekali, že se téhle turistiky na vozíku chytí tolik lidí. Každý rok se přidávali naši kamarádi, jejich asistenti a pak i cizí lidé. Dnes už je z toho komunita.

• Jak taková cesta prakticky vypadá? Kde třeba dobíjíte vozíky?

Od druhého ročníku s námi jezdí doprovodné auto, které veze stany a těžká zavazadla. My jedeme jen s malými batohy, kde máme vodu, peníze a nabíječku.

Ještě než vyrazíme, projdou naši asistenti celou trasu. Hledají závory, bahnitá místa, bezbariérové kempy a hospody, které budou ochotny pohostit šestnáct až dvacet vozíčkářů. Zároveň je potřeba, abychom si u nich mohli vozíky nabít. 

Na jedno nabití ujede vozík zhruba osmnáct až pětadvacet kilometrů. Záleží na terénu, počasí a kondici a typu baterie. To je pro představu celý den jízdy. Ono se to nezdá, ale je to fyzicky dost náročné.

• Jaká trasa ti nejvíce utkvěla v paměti?

Určitě trasa na jižní Moravě. Potkali jsme tam vozíčkáře Dušana, který se po úrazu usadil na jednom statku. Tenhle příběh nejde ani vyprávět. To musí člověk vidět. Bílé víno tam teče místo vody, takže jsem tam třeba dvakrát narazil do dopravní značky a kolega Vašek se „vysypal“ na chodníku. Hezky vzpomínám i na trasu přes Hradec Králové, protože bylo ten den opravdu hezké počasí. Dvakrát se mnou jel i můj kamarád a asistent v jednom Jirka. S ním mám velmi specifický humor založený na vtipech Štěpána Kozuba. Zrovna s Jirkou se vždycky hodně nasmějeme, pak se pohádáme, protože jsme třeba po těžkém úseku, a druhý den jedeme vesele dál. Je to jako vždycky o lidech.

• Prý jsi jako kluk komentoval hokejové počítačové hry se ztlumeným zvukem. Stát se sportovním komentátorem je tvůj celoživotní sen a vypadá to, že jsi na dobré cestě. Jak ses dostal k prvním zkušenostem? 

Na hřišti jsem byl úplně levej a vždycky jsem to rval tak trochu srdcem. Tamhle jsem strčil do soupeře, jinému jsem vypnul vozík, jindy jsem zas vybrzdil soupeřku, až mi spadla do klína… Byl jsem trochu takovej Řepka. A pak se tým zrušil a já cítil, že už v tom dál pokračovat nechci.

Tou dobou mi zavolal dlouholetý kamarád Lukáš Kroupa, který věděl, že je mým snem dělat komentátora. Řekl mi, že budou poprvé streamovat živě na YouTube powerchair hockey ligu a že by byl rád, abych to celé komentoval já. Nachystal jsem si čtyři sešity příprav, přijeli jsme před halu a já se tak na minutu úplně sesypal. Najednou to bylo opravdu tady. Pak jsem zjistil, že přenos bude trvat 7,5 hodiny a já to budu komentovat sám. Nakonec jsem to zvládl, ale byla to dřina. 

• A jak tvoje komentátorská kariéra pokračuje dál?

Komentátorská cesta je běh na dlouhou trať. Pozice jsou obsazené a ke změnám obvykle dochází, jen když se mění vedení a politická situace. Je ale fakt, že dobrým komentátorům už je dneska 60-70 let a někdo je bude muset vystřídat. Navíc nikdo nepředpokládal, že by chtěl tuhle práci dělat vozíčkář. Většina komentátorských míst na stadionech není bezbariérová. Často ta stanoviště nejsou ani krytá. Jet tedy do Jablonce komentovat v listopadu může být trochu nepříjemné. Dokážu si představit, že mojí cestou bude komentování parasportu. Pokud bych si ale mohl vybrat, rád bych komentoval fotbal. Ideálně s Jaromírem Bosákem, to by byl teprve splněný sen!

• Vystudoval jsi mediální a komunikační studia na Metropolitní univerzitě v Praze. Jak moc tě škola připravila na to, co dnes děláš?

Škola mi dala základ, ale víc mě na život připravila praxe a lidi, kteří mě chytili za límec a řekli: „Pojď, dotáhneme to.“ Mimochodem, bakalářské státnice jsem dělal během covidu, v obleku, s rouškou a ve třiceti stupních. Magistra jsem pak udělal celého online na dálku. To jen pro představu, jak to studium probíhalo.

Pak jsem několik let působil v Lenoxu, kde se věnují osobní asistenci, zaměstnávání a parasportu. Šéf Lukáš mi tam dal skvělou pracovní příležitost a jsem mu za to vděčný. Přišel ale moment, kdy jsem věděl, že se chci posunout. Teď jsem na půl úvazku ve firmě, která se zaměřuje na ostrahu a čištění budov. Vymýšlím pro ně reklamní kampaně od A do Z, rozhovory do firemního časopisu nebo třeba videa na sociální sítě. K tomu komentuji a zatím mi to dává dohromady smysl.

• Tahle série se jmenuje „O nás bez nás“. V jaké oblasti nejvíc cítíš, že se o lidech s postižením rozhoduje bez nich? Máš nějakou čerstvou zkušenost?

Teď ve mně rezonuje nově zrekonstruované metro na Českomoravské. Aréna tam stojí 22 let a výtah z metra k ní chybí už od začátku. Stanici teď na rok zavřeli a za miliardu ji zrekonstruovali. A výtah? Stále tam není. Jak už to tak chodí, když se na výtah „zapomene“, může se podat nová žádost o dotaci a výtah pak vznikne v budově, která ještě nestojí. Nejvíc mě na tom štve, že plánovaný výtah bude vyvedený do vedlejší ulice, nikoliv přímo k aréně. 

Chci být fér a musím říct, že Praha se v bezbariérovosti hodně zlepšila. Největší problém vidím v tom, že se všichni vozíčkáři a zdravotně postižení lidé házejí do jednoho pytle. Na testování veřejného prostoru, budov a podobně je potřeba vzít lidi s různými typy handicapu. Byl bych rád, kdyby se na tohle více myslelo.