Otíkovy povídky z Kunratic Prahy a okolí

Otíkovy povídky z Kunratic Prahy a okolí

(inspirováno skutečnými událostmi)

1. Praha už volá

Hola hola, škola volá! Zmíněnou větu, slýchávají žáci před koncem letních prázdnin, vcelku  pravidelně. Povětšinou s velkou dávkou „nadšení“. Hola hola, Praha volá! „Otík jede do Prahy! Tisíc biografů!“ Slýchává Ema pravidelně již několik týdnů, od svého táty. S notnou dávkou humoru a nadsázky, se tímto způsobem loučí s dětstvím své handicapované dcery. Oba se výroku vždy od srdce zasmějí. Děvčátko „z Ostravy“ pocházející z malebné, malé vesničky střediskové, ležící nedaleko vysočinských kopců a hájů, se stěhuje. A to rovnou do hlavního města!  Že vám to nedává smysl? Určitě však znáte legendární film Vesničko má středisková s Rudolfem Hrušinským, a maďarským hercem Jánosem Bánem – Otíkem–  v hlavních rolích.  Odtud i známá písnička - Praha už volá, z již méně známého alba „Děvčátko z Ostravy“ od Jiřího Eliáška a Karla Hály:

„Praha už volá, Praha už volá,

před nádražím zvoní tramvaje

Točí se kola, stříbrná kola,

u všech strojů, a co jich tu je.

Praha už volá, Praha už volá

rytmem Václavského náměstí.

Ráno když svítá, slunce nás vítá,

a když prší, tak pro štěstí.

Ráno když svítá, slunce nás vítá

a když prší, tak pro štěstí“. (…)

A když prší, tak pro štěstí. V den D ani kapka. Potěš koště! Koště, lopatku, kýbl, hadr, podzimní i zimní oblečení, boty, berle, vozíky, lůžkoviny, kuchyňské nádobí atd atd.  Kam se svou délkou hrabe nákupní seznam. „ To mi chcete jako říct, že tohle všechno se vejde do jednoho osobního auta s malým přívěsem??“ hrozí se oprávněně Emin otec. „ Co se nevejde, zůstává tady.“ reaguje na to pohotově Emina máma.  „ No řidič, ten má sedadlo vždy jisté, ne?“ glosuje smíchy Ema. „Jen aby“, přisadí si hlava rodiny. „Na střeše je ještě místa dost“, doplní ho potutelně dcera. Vtom dívčina matka zamyšleně a starostlivě konstatuje: „  Neměli bychom ještě raději pořídit střešní box?“  Následuje výbuch smíchu, obou přítomných členů rodiny. „Vidíš, tak už ani na střeše není volný prostor“, končí diskusi hlavní aktérka. „Víte co? Pořiďte si kamión, a polibte mi“…S těmito slovy, odchází otec ze zarovnaného pokoje.

Přerovnala zavazadla už asi stokrát. Stejně má pocit, že něco opomněla. Jiné je balit se na čtrnáctidenní dovolenou, a něco jiného do ročního tréninkového bydlení, v okrajové části Prahy. Možná na dva roky nebo i déle? Rodiče jí upozornili, ať s návštěvou rodné domoviny, počítá, kvůli dopravě a nepřízni počasí,  nejdřív na Vánoce. Knihy s sebou pro Bůh neber! Půjčíš je v tamější knihovně, řka velmi prakticky Emina matka. Jenomže jako spisovatelka a  milovnice tištěného textu ví, že zrovna tyto, s citáty o životních moudrech, tam nevedou.  Mladá cestovatelka, je však nakonec přece jen, nacpe do příruční tašky. Jinde už  totiž nenajdete ani centimetr místa.  Hlavně zachovalé památeční nádobí po jejím dědovi a babičce, nesmí cestou utrpět újmu. Vlastně každá věc, ležící v útrobách rodinného vozu, v sobě ukrývá četné vzpomínky.

Vzpomínky na dětská a dospívající léta, uprostřed lesů, luk a rybníků jejich dědiny. Lesní zvěř tu potkáte častěji, než lidi. Obyvatel jest sice poskromnu, za to však s velkým srdcem a milou duší. Co hovorů, procházek, kratších i delších návštěv, si tu Ema s místními užila. S nadšenou láskou sobě vlastní, spolupodílela se na nespočtu akcí pro zdejší děti a dorost. Starší generace, s ní ráda zastavila se, na kus řeči. Někdy vzájemně vyměnili slova, jindy třebas buchtu či úsměv.

„Praha už volá, Praha už volá,

před nádražím zvoní tramvaje.

Točí se kola, stříbrná kola (…)

Kola se pomalu roztáčí po jejich ovocem, zeleninou a květinami, osázené zahradě. Kolikrát spílala nebesům o déšť. Kolikrát po ní běhávala ještě v osm večer s konví. Tedy rozumějte, jezdívala na svém kolečkovém křesle. Teď také zalévá. Pokradmu slzami,  kapesník v své dlani. O možnosti kunratického tréninkového bytu, dozvěděla se s předstihem, tudíž stihla dát, rodnému kraji sbohem. Úplně naposledy však své čtyřnohé retrieveři holčičce, laskavé přítelkyni a velké pomocnici. Pokojně nyní odpočívá u Loveckého potoka, kde jest její místo nejmilejší. Luční kvítí Ema natrhala, a do těch míst, s láskyplnou pokorou dala. Teď nemůže mít psa. Ještě ne. Vše tak nové a neznámé. Obávají se o ni. Co sama si počne ve víru velkoměsta? Natož s chlupáčem.  

Zamáčkla poslední vzpomínku, slzu, bezpečnostní pás. Kam vlastně přesně jede? Proč? Sama úplně neví. Jen cítí čím dál častěji, že je na čase. Na čase. Otevřít do široka brány dospělosti. Vylétnout tzv. z láskyplného hnízda. Aby samu sebe ukotvila, hlouběji poznala. Dokázala sobě i ostatním „nevěřivcům“, že to zvládne. „Single holka, vozíčkářka, bez jistoty práce a plechého zázemí, do hlavního města? Zbláznila ses??“ Zněla první reakce okolí. Předvídají  jí nejčernější scénáře. „To už se ti nelíbí, ta naše „vesnička středisková?“ „I líbí, líbí“ Kdyby jen věděli, jak moc miluje zdejší přírodu, tu vesnickou pospolitost. Její sen? Žít se svým milým, dětmi a psem, na samém okraji města. Aby měla s vozíkem blízko k sociálním službám.  Ale duší, duší potřebuje mít blízko k prosté, jednoduché, čisté kráse venkova! Jak toho docílit? Zatím netuší. Ví však, že když tu zůstane, v té příjemně ochranitelské náruči domova, nikdy nezví, zda lze její sen uvést ve skutečnost.

Autor: Eva Svěráková