„Vtipy nechytám, a tak je ventiluju psaním. Většina lidí se sluchovým postižením znakovat neumí,“ říká v rozhovoru Hana Rabasová

• Hani, my se známe, tak vím, že jsi dříve učila španělštinu na gymplu. Jak se z učitelky španělštiny stane expertka na přístupnost?

Jak to v životě bývá, tak jsem se k tomu dostala náhodou. Zároveň nevím, jestli náhody existují. Jako učitelka jsem nebyla ve školství úplně spokojená a současně jsem řešila svoji diagnózu. V tu dobu jsem se cítila hodně pod tlakem. Chodila jsem neustále na kontroly a doktoři mi říkali, že oslepnu a ohluchnu. Lišili se i v postupech léčby, takže mě to hodně frustrovalo. Jednoho dne jsem si řekla dost a přestala jsem na ty kontroly chodit. Jo, a také jsem dala výpověď. Bylo to pro mě takové propastné období, kdy jsem nevěděla, co bude dál. A pak mi nádory nečekaně dost vyrostly a byla nutná operace. No a tehdy jsem ohluchla. To, že nebudu učitelka, za mě nakonec rozhodl sám život.

• Taková životní situace asi člověku trochu „zamíchá kartami“. Kam tvoje cesta vedla potom?

Začala jsem po nějaké době hledat novou práci. Přihlásila jsem se na pracovní úřad, ale tam mě chtěli umístit do chráněné dílny. Nakonec jsem přes kamarádku dostala nabídku na pomoc se sociálními sítěmi. Potom mi zase jiná kamarádka poslala informaci o konkurzu, který vyhlásil CAMP (Centrum architektury a městského plánování) na koordinátorku přístupnosti. Říkala jsem si, že je to přesně pro mě. O architektuře jsem sice nevěděla nic, ale o bariérách jsem toho najednou věděla víc než dost. Tak jsem to zkusila. Musím se ale přiznat, že jsem se styděla za to, že neslyším, a vůbec se na ten konkurz hlásím. Přišlo mi to trapné. Dneska už to vidím jinak a v něčem je ta práce podobná učitelství. Vzdělávám totiž dospělé a děti, jen místo španělštiny je to na téma přístupnost a bariéry v architektuře a ve městě.

• Přístupnosti se věnuješ třetím rokem. Cítíš se v tom tématu už jako ryba ve vodě?

O dost víc než na začátku, ale stále se mám co učit. Přístupnost je totiž proces, takže bych řekla, že se to všichni učíme tak trochu za pochodu. Obor se neustále vyvíjí a mně chvíli trvalo, než jsem to přijala. Že se ne ve všem v oblasti přístupnosti vyznám a že je to v pořádku. Učím se převážně praxí, ale občas si pustím nějaký zajímavý webinář, chodím na konference a také se koukám, jak přístupnost dělají jiné instituce. Současně se ptám návštěvníků, co se jim líbilo, co by chtěli přidat, a to je velká škola, protože zpětná vazba je pro přístupnost velmi důležitá.

• Slovo přístupnost většinou lidé vnímají velmi technicky, ale ono má i silný lidský rozměr. Třeba v přístupné komunikaci. Stane se ti někdy, že jsi ty sama pro své okolí v nějakém ohledu „nepřístupná“?

Někdy hodně přemýšlím nad tím, co zrovna říkám a co řeknu, když například po někom něco chci. Možná až moc analyzuji, jestli je to dostatečně jasné a srozumitelné, a sama tak nevytvářím nějakou bariéru. V písemné komunikaci mám třeba sklon odpovídat lidem okamžitě, což ale často může vytvořit bariéru a nepochopení. Na tom se snažím pracovat.

• Pojďme se podívat pod pokličku tvé každodenní práce. Čemu se teď v CAMPu věnuješ?

Teď na začátku roku je to hodně administrativní, ale zároveň připravujeme novou výstavu. Ta se bude věnovat architektuře devadesátých let. S produkčním týmem zkoumáme, jak by mohla být výstava přístupná. V praxi to znamená třeba to, jak ji udělat zajímavou pro člověka, který má zrakové postižení.

• Zmiňovala jsi svoji obavu, že bude v práci problém, že neslyšíš. Naplnila se?

Myslela jsem si, že těch situací, kdy by to mohla být překážka, bude víc, ale moje práce nevyžaduje telefonování. Místo toho hodně komunikuji přes e-mail. S návštěvníky, kteří jsou neslyšící, se základně domluvím českým znakovým jazykem anebo přes tlumočnici. Jinak u sebe mám neustále telefon, který mi živě přepisuje konverzaci s lidmi.

• V práci s tím nemáš problém, ale co třeba v kavárně nebo na nákupu? Jak na tebe lidé reagují, když zjistí, že neslyšíš?

Třeba včera jsem si byla koupit mikinu a paní prodavačce jsem řekla, že neslyším, ať mluví do telefonu a já si to přečtu. Celou dobu to bylo v pohodě, až mě to překvapilo. Dřív jsem se totiž asi víc styděla. Dneska většinou někam suverénně přijdu a řeknu, že neslyším. Při každodenních situacích se tedy domluvím úplně normálně. Naopak nejhorší jsou pro mě setkání ve skupině. Když třeba někdo řekne nějaký vtip, tak ho hned nechytnu. S kamarády je to v pohodě, ti se přizpůsobí a jsou ochotni si se mnou povídat pomalu přes telefon. Na jiných hromadných akcích, jako byl teď nedávno můj třídní sraz, už je to složitější. Lidé mají totiž ostych. Bojí se mě oslovit nebo někdy zapomenou, že tam jsem. Nejde to ale říct takhle obecně, je to vždycky o lidech a jejich přístupu a ochotě se trochu víc snažit.

• Co podle tebe způsobuje nejistotu v komunikaci s lidmi se zdravotním postižením? Má to nějaké východisko?

Jsem srdcem učitelka a podle mě ten ostych vychází ze vzdělávacího systému. Myslím si, že když člověk nepřijde do styku s někým, kdo je nějakým rysem „odlišný“, tak má potom zkreslené představy. Na Erasmu v Portugalsku jsem asistovala spolužačce, která je nevidomá. Setkat se s někým, kdo nevidí, je pro mě díky té zkušenosti normální. Zní to jako samozřejmost, ale není to tak vždycky. Někdy si třeba lidé myslí, že nevidomí nechodí na pivo. Chodí.

Aby se tyhle předsudky zlomily, vidím cestu v kombinaci několika věcí: v částečné inkluzi ve školství, důstojném zapojení lidí se zdravotním postižením na pracovním trhu a v osobním přístupu každého z nás.

• Není neslyšící jako Neslyšící. Jak lidem vysvětluješ tu obrovskou různorodost, která v komunitě lidí se sluchovým postižením existuje?

Komunita lidí se sluchovým postižením je skutečně různorodá. Každý z nás má totiž jiné sluchové vady, od kterých se odvíjí to, jaký způsob komunikace preferujeme. Někdo nedoslýchá a má sluchadla, další neslyší od narození a používá český znakový jazyk.

Já jsem například ohluchla až v dospělosti kvůli nemoci. Nejsem tedy neslyšící, ale ohluchlá. Moje situace je jiná než u někoho, kdo neslyší od malička a preferuje komunikovat českým znakovým jazykem. Já ke komunikaci používám hlavně telefon s aplikací na přepis mluveného slova nebo si na důležité schůzky beru živého přepisovatele. Aplikace mi totiž občas přepisuje nesmysly a někdy je tedy lepší nechat si to přepsat slovo od slova.

Ten rozdíl je vlastně velmi prostý a je jen jeden. Jestli dotyčný preferuje komunikovat česky, nebo českým znakovým jazykem. Většina z nás komunikuje česky (psanou formou nebo odezíráním), zatímco někteří lidé komunikují především českým znakovým jazykem. Lidé, pro které je znakový jazyk primárním mateřským jazykem, se často označují jako Neslyšící s velkým N. Každý z nás má zkrátka jiné potřeby. Kategorie a nálepky ale nejsou vůbec důležité. Nejdůležitější je se toho druhého zeptat, jaký způsob komunikace preferuje, a pokusit se tomu přizpůsobit.

• Stává se ti někdy, že vidíš někde reklamu na nějakou akci a je u ní napsané, že je přístupná, ale pak zjistíš, že ve skutečnosti moc není?

Jasně a vzniká to především z neznalosti. Nově třeba začala vláda své tiskové konference tlumočit do českého znakového jazyka, což je velká věc, a já to vítám. Jenže pak jsou tu lidé, kteří neslyší, ale neumí znakovat, a těch je naprostá většina. Tak pro ty je to k ničemu, protože potřebují živý přepis (titulky). Českým znakovým jazykem se domlouvá asi tak 2–3 % lidí se sluchovým postižením. Ta skupina je mnohem menší, ale mnohem víc vyloučená, takže je skvělé, že na ni vláda myslí. Paradoxně tím ale vyloučí neslyšící většinu. Je to přístupné, ale ne pro všechny. V ideálním případě by tam tedy mělo být obojí. Tlumočník do znakového jazyka a živý přepis.

• V Česku je spousta skvělých přístupných akcí (festivaly, přednášky, muzea…), a přesto na ně lidé ne vždy dorazí. Čím to podle tebe je?

Myslím, že v tom hraje roli víc věcí. Každý máme jiné zájmy a jenom to, že je nějaká akce nebo výstava přístupná, neznamená, že tam půjdu. Ne každého třeba zajímá architektura a městské plánování. Nemusí to být ani o tématu, ale o času. Já třeba mám akcí hodně a vybírám si. Zároveň také nerada někam chodím večer, protože mi je nepříjemné chodit ve tmě, takže se úplně nehrnu na večerní akce. Pro spoustu lidí s postižením je, bohužel, mnohdy náročné jen jít ven, natož pak za kulturou. Zvlášť teď v zimě. Rozhodně to ale neznamená, že bychom měli přestat přístupné akce dělat. Lidé s postižením jsou menšina, ale my máme v CAMP radost, když přijdou klidně jen dva lidé. Myslím, že přístupnost by měla být standardem moderní doby. Je to základní lidské právo.

• Naplánovat přístupnou akci, jako je procházka po Praze pro neslyšící nebo výstava s prvky, které ji zpřístupní nevidomým, je jedna věc. Jak to ale dostat k těm správným lidem? Máš nějaké osvědčené kanály, jak se ke komunitě dostat?

V mém případě se snažím naše akce dostat primárně k neslyšícím, ohluchlým a nedoslýchavým, nevidomým a seniorům. Nejlépe mi fungují digitální kanály, jako jsou různé oběžníky, skupiny na Facebooku a newslettery. Dobře se mi spolupracuje například se SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých). Složitější je to u lidí s postižením sluchu, protože je to velmi různorodá skupina, jak už jsme se bavily, a těch kanálů je tedy více. K některým lidem se dostanu přes organizace nebo facebookové skupiny, ale k jiným lidem, třeba nedoslýchavým, už se dostává těžko, protože nutně nemusí být součástí žádné komunity. U seniorů ty kanály teprve sbíráme, ale primárně je oslovujeme přes organizace, které pro ně připravují program.

• Ve volném čase píšeš také skvělý blog (na platformě Substack, odkaz zde). Ve svých textech jdeš hodně na dřeň. Píšeš o partnerství, o pohybu v tichém městě i o mezilidských vztazích. To vše s humorem. Jak ses k tomu dostala?

Já jsem vždycky ráda psala. No a protože často nechytám vtipy v běžné konverzaci, tak mám v sobě hrozně moc nastřádaného vtipu. Psaní je způsob, jak ten vtip ventiluji. Zatím je to ve fázi, kdy píšu spíš do šuplíku, protože o mém blogu zatím moc lidí neví. Až těch textů budu mít trochu víc, ráda bych je v budoucnu vydala.