David Lukeš: Jsme tu proto, abychom byli spolu

Jak k tomu člověk přijde, když je na světě rád? Má tu sebe, svět, své blízké, své záliby – a přitom ví, že z tohoto světa musí jednou odejít…

Vědomí, že musím jednou odejít by nemělo být zatěžující, navíc, když ani nevíme, kdy to přijde. Aktuálně mě více tíží vědomí náročnosti každého dne, a to nejen pro mě, ale i pro mé blízké, trochu tím trpí i svoboda rozhodování. Umřít, pokud se nerozhodnu pro eutanazii, je proces, který si neplánuji, což je příjemná změna, že alespoň něco v životě nemusím. 

Rozumím, mám to podobně. A jak vnímáte tu zpropadenou eutanazii? Mně vždycky přišlo moc smutné, že člověk, jakkoli nemocný anebo bez dlouhodobé chuti do života, nemůže odejít důstojně a svobodně.

Žít důstojně a svobodně je pro mě to nejdůležitější. To stejné platí i o odchodu ze života. Lidé, co se rozhodnou svůj život ukončit, jsou v naší zemi odkázáni sami na sebe, jsou v tom sami, protože pokud by jim někdo pomáhal, byl by trestně odpovědný. Jsou sice určité situace, kdy je člověku umožněno zemřít dříve, ale nemá to legislativní oporu. Někteří odpůrci legislativního ukotvení říkají, že naše společnost na to není dostatečně vyspělá a bojí se zneužití. Já si to nemyslím a nemyslím tím, že by se to nikdy nestalo a určitě se to stalo i ve státech, kde je asistovaná sebevražda legální. Měl jsem osobní zážitek, kdy jsme doma uspávali fenku Clowie. Byl to láskyplný a důstojný odchod, který si každý zaslouží. Je však možné, že není vyspělá reprezentace naší společnosti, která má nastavit pravidla i kontrolní mechanismy. 

Naši společnost jen tak nezměníme, můžeme se snažit svým dílčím způsobem měnit kulturu společnosti například skrze svou práci. Neziskové organizace jsou k tomu podle mě dobré zrcadlo pro stát. Zaujal mě nedávno Váš status na síti LinkedIn, kde mj. píšete o zajímavých dotazech veřejnosti jako například: „Jak můžete mít nový mobil, když pracujete v neziskovce?“ Je v oné službě pro nezisk i něco duchovního? A je tudíž nemorální mít dovolenou, solidní mzdu a dobré pracovní nástroje?

Někdo vnímá svou práci ve veřejně prospěšných a dobročinných organizacích jako poslání, pro jiného je to zaměstnání jako jakékoliv jiné. Samotného mě občas překvapilo, jak se někteří lidé profilují v organizacích nestátního neziskového sektoru, když jsem se začal plně věnovat této činnosti. Při náboru často potkávám lidi, kteří přicházejí z komerčního prostředí s motivací dělat něco smysluplného a pomáhat druhým, na rozdíl od některých kvalifikovaných pracovníků v oblasti služeb, kteří již během studia obvykle plánují své působení v sociálních nebo zdravotnických službách. Nemyslím si také, že je nemorální mít dovolenou, solidní mzdu a kvalitní pracovní nástroje, když pracujete v neziskové organizaci.

Myslím, že každá část našeho bytí přináší něco duchovního. Duchovno vnímám jako vnitřní cestu hledání hlubšího smyslu a propojení, která přesahuje materiální svět a běžné životní zážitky. Jako proces objevování a poznávání sebe sama, světa a možného vyššího řádu či transcendentální reality, ke které se člověk může cítit spojený. Duchovno se může projevovat různými způsoby. Například u klientů Centra Paraple ho často pozoruji při sdílení životních zkušeností a v procesu učení se v osobní reflexi. U zaměstnanců se odráží zejména v umění provázet lidi v těžkých životních situacích. Je to jakýsi most mezi racionálním myšlením a emocionálním, intuitivním prožíváním, kterým pomáhají klientům nalézt vnitřní klid, směr a inspiraci pro život.

A jak na to, aby se z těch „mostů“ či „poznávání sebe sama“ nestal bezbřehý a amorfní „něcismus“, jak onehdy tuším Tomáš Halík trefně označil poměrně rozšířený postoj většiny lidí, které znám, k nadpřirozenu a věcem, jež nás přesahují. Skoro mi v posledních letech přijde, že bez jistého řádu v rytmu roku, a tedy i přírody, to skoro není možné, že jsme jinak utopeni sami v sobě…

Dodnes si pamatuji, jak jsem jako malý seděl v pokoji a přemýšlel, proč vidím svět právě svýma očima. Proč se nemůžu podívat na sebe z jiného pohledu? Měl jsem spoustu myšlenek a od té doby jsem se nad životem zamýšlel čím dál víc. Toužil jsem objevit něco nadpřirozeného nebo narazit na tajné místo v okolí mé milované Hojsovy Stráže, ale nic takového jsem nenašel. Všechno ožívalo jen v mých snech a fantaziích, které jsem pak přetvářel do příběhů a vyprávěl je mladším bratrancům.

Později jsem se na střední škole dostával mimo běžnou realitu jiným způsobem – poměrně často jsme experimentovali s lysohlávkami. Nejsem věřící, i když v krizových chvílích, které se týkají mých blízkých, se snažím napojit na nějakou vyšší moc – zatím ale bez úspěchu. Možná i proto jsem tentokrát s odpovědí víc otálel. Tomáše Halíka považuji za inteligentního muže, ale církev je mi vlastně dost proti srsti.

S čím ale naprosto souhlasím, je žít v rytmu času a v souladu s přírodou. Nejlépe mi vždy bylo na Šumavě, v úzkém kontaktu s ní, protože ji vnímám jako fascinující a absolutně dokonalou. Je škoda, že hledáme dokonalost jinde a sami se tím ničíme. Nejvíc mi chybí možnost jen tak být v přírodě, a věřím, že se do ní jednou vrátím.

Znám to trochu v oblasti Železné Rudy, síla přírody je tam opravdu mimořádná. Napadá mě na to sepětí s přírodou, že jsem před pár dny dočetl skvělou knihu ukrajinského spisovatele Andreje Kurkova Šedé včely. Včely jsou samozřejmě úžasným společenstvím – a člověku připomínají jasně danými fázemi života v cyklu roku, co je potřeba. Nechtěl jste být také někdy včelařem? Nebo zemědělcem? Případně žít na biofarmě v rámci komunity?

Včelařem jsem nikdy netoužil být, i když mám rád včely, jejich rojení, a také med v čaji. Je to takový můj čas. Stejně tak mě nikdy nelákalo žít v rámci komunity, ale často jsem přemýšlel nad tím, že bych byl asi nejšťastnější v době hippie komunit, ale to ne kvůli zemědělství. Co mě ale lákalo mít žít v malém domě na břehu jezera a vědět, že jsem v rámci žití nezávislý na civilizaci. Umět si vše vypěstovat, zajistit vodu, případně elektřinu, to by byl můj sen. Mít tam svou dílnu, loďku na jezeře, občas ulovit rybu a zajet do nejbližší vesnice si popovídat s místními. Rád bych u sebe vítal lidi a pomáhal jim od starostí u šálku skvělého bylinkového čaje. Takže by se vlastně ty včely hodily. 

Umíte si ale představit takovéto jezero u nás? Respektive je dnes něco podobného u nás možné? A schová se vůbec před politickou vřavou světa tak, aby nebyl rušen, ovlivněn a třeba ani nalezen? Bojím se, že takový klid a takovou izolaci nalezneme už jen a pouze v našem nitru, a to pokud se řízeně „házíme“ do offlinu…

Umím. Možná by to nebylo jezero, ale spíš přehrada nebo rybník. Vlastně Máchovo jezero také není skutečné jezero, a podobně je to i s novými vodními plochami, které vznikají na místech bývalých lomů či dolů, jako například Mostecké jezero.

A bez jezera to na Šumavě určitě jde – a myslím, že tam do budoucna i směřuji. Neodmítám ani možnost žít v zahraničí, ale mám to tady rád a chyběli by mi přátelé. Takže jedině v rámci cestování, třeba rozdělit si rok na části podle toho, kde je strávím.

Ve svém nitru bych rád našel klid, ale zatím tam vládne bouře. Za poslední roky si pamatuji jen jedno období, kdy jsem ho skutečně pocítil – a vydrželo jen pár dní.

Interní, potažmo niterné bouře! Nechcete být konkrétnější, pokud to není příliš důvěrné téma? Já musím například k tématu říci, že pokud jde o vnitřní zmatky, za nimiž se často skrývá touha po vlastním růstu, tak mi stačí na chvíli navštívit síť X a podívat na aktuální politické bouře. A říkám si pak, když se vrátím do reality, že můj život je vlastně zatím velmi klídný!

Vnitřní bouři zažívám každý den. Je to neustálý boj mezi snílkem s bezbřehou touhou po poznávání a zodpovědným vůdcem, který nese odpovědnost za osudy mnoha lidí. Touha poznávat svět, různé kultury a především lidi se ve mně pere s potřebou zakotvit – najít místo, kde bych se cítil opravdu dobře.

To všechno vytváří silný vnitřní tlak, ale kromě něj přicházejí i menší bouře, přeháňky, které mě provázejí každý den.

Potřebuji tvořit, bavit se, nasávat život plnými doušky a milovat – včetně toho být zamilován.

Někdy přemýšlím, jestli jsem se neměl narodit spíš v době hippies.

Třeba doba hippies ještě přijde, ostatně historie se prý opakuje. Je ale lidstvo poučitelné? A bude možné žít jednou v trvalém celosvětovém míru? Nebo to budou do konce věků jen krátké periody, které si každý sám musí být schopen dokořenit svým vlastním vnitřním klidem, svou duchovní cestou? 

Obávám se, že jako lidstvo nejsme schopni se domluvit mírovou cestou. Lidé bojovali téměř odjakživa, ale forma a motivace se měnily. Válka není přirozená, ale vychází z určitého společenského, politického a ekonomického kontextu a obávám se, že aktuální celosvětová situace k dalším menším a větším konfliktům směřuje. Stejně přirozená jako konflikt je i snaha o mír a porozumění. Záleží na tom, jaké vůdce světové mocnosti mají. To vše samozřejmě nahrává i vzniku nových komunit, třeba i neohippies. 

Můžeme si v tom všem jistě udržet svůj vnitřní klid a vydat se svou duchovní cestou. Třeba nám nakonec dojde, že naše evoluce a snaha hledání dokonalých řešení, nás vedou zpátky ke kořenům. Tedy dokonalé matičce Zemi, ale to se nás už možná zbaví. Tak trochu to cítíme, a tak se snažíme osidlovat i jiné planety, ale ruku na srdce, tady máme všechno, jen si toho více vážit. 

Stejně je vše pomíjivé, smrti či jiné podobě transformace tak jako tak neunikneme. Ani my jedinci, ani lidstvo jako takové. Zůstane ale po nás něco dobrého, co by se dalo shrnout do nějaké mantry, či třeba do krátkého poselství?

Ano – pomíjivost je součástí všeho živého. A právě proto, že si ji uvědomujeme, hledáme v životě smysl, hloubku a krásu. Smrt ani konec nás nezbavují možnosti zanechat stopu. Naopak – tím, že víme, že tu nejsme navždy, můžeme naplnit svůj čas tím nejlepším, co v sobě máme.

To, co zůstává, je lidství.  To, že dokážeme pomáhat si, i když nás to stojí čas, sílu či pohodlí, pečovat o slabé, aniž z toho plyne výhoda, snažit se pochopit jeden druhého, i když máme jiné názory či zkušenosti. To není samozřejmé. Není to dané přírodními zákony. Je to naše vědomé rozhodnutí. Odkaz, který můžeme předat dál.

Pokud bych to měl shrnout do krátké mantry, možná by zněla: „Nejsme tu proto, abychom přežili. Jsme tu proto, abychom byli spolu.“

To je poselství, které může přetrvat. Ne jako ideální obraz světa, ale jako připomínka, že to lepší v nás má smysl – a že i to křehké může být silné.

Foto: archiv Davida Lukeše

Rozhovor vedl: Jan Spěváček