Dominika Míčková: Para sport není charita
Jak byste, Dominiko, shrnula Vaši cestu k plavání? Byla snadná, nebo trnitá?
Svoji cestu k plavání bych popsala jako takovou přirozenou. Vodu jsem měla ráda už od malička ale dlouho jsem nosila sádrový korzet a poté jsem měla sádry po operacích nohou, takže do vody jsem se ponořila se svojí babičkou až trochu později (nepamatuju si přesně v kolika letech). Babička sama umí plavat na „paní Radovou“, já měla nafukovací křidélka na rukou, ale hlavu jsem měla věčně pod vodou jako ta kachna. Později v lázních jsem se seznámila s dívkou, která chodila plavat tehdy již s SK KONTAKT PRAHA (dnes PARA PLAVÁNÍ PRAHA) a moje maminka se tehdy od její matky dozvěděla o SK KONTAKT BRNO. Mamka mě v deseti letech přihlásila do klubu a bylo vymalováno.
Nejstabilnější výkony podává Dominika Míčková ve znaku. (foto: Adéla a Eva Borkovcovy)
Cítíte se ve vodě jako ryba ve vodě?
Jak kdy. Když byla plavecká lekce hrou, tak určitě ano. Dnes už ale jsou občas tvrdé tréninky, a to pak člověk občas má pocit, že mu to vážně nejde. Ale v zásadě si myslím, že se neutopím a že jsem se za těch 17 let snad už něco naučila.
Máte nějaký preferovaný plavecký styl – a případně proč?
Dovolím si malou technickou opravu: správně je to plavecký způsob. Lehká pomůcka na to je, že máme 4 plavecké způsoby, a ty způsoby plaveme nějakým svým stylem. (úsměv) Momentálně preferuji spíš znak protože v něm podávám časově stabilnější výkon. Ale mojí hlavní disciplínou jsou prsa.
Jaká je komunita plavců? Fungujete v rámci nějakého sportovního klubu, nebo jste řekněme solitér?
Jak jsem již zmínila, již od začátku jsem plavkyní SK KONTAKT BRNO. Nutno dodat, že po dobu bydlení na koleji v Praze jsem chodila na tréninky v klubu PARA PLAVÁNÍ PRAHA, byla jsem takzvaně na takové několikaleté studijní stáži. Díky závodům a soustředěním se známe napříč kluby a pro mě je para plavecká komunita druhá rodina, už dlouhou dobu si nedokážu představit život bez ní. Ta komunita ze mě z velké části zformovala to, kým jsem, a to nemyslím jen plavecky.
Dominika Míčková v čepici s českou vlaječkou jakožto úspěšná reprezentantka. (foto: Adéla a Eva Borkovcovy)
Nedávno jsme měli na Vozejkově rozhovor s Jitkou Vařekovou z oboru APA FTVS UK, zmiňovala i Vás jako studentku oboru, jaké to je studovat tento obor a doporučovala byste ho i dalším lidem se zdravotním znevýhodněním?
Moje studentské působení v Praze mě hodně naučilo. Nemyslím tím jen vědomosti ale rozšířila jsem si vhled do para sportu i obecně do komunity lidí s různými formami postižení. Vytvořila jsem si také určité názory a životní postoje v různých věcech. V neposlední řadě jsem se plně osamostatnila. Určitě bych doporučila tento obor každému, kdo má skutečně zájem o para sport a chtěl by v budoucnu vytvořit nové standardy para sportu u nás. Myslím, že paní doktorka Vařeková nebo paní doktorka Daďová z katedry ZTV takové lidi velmi uvítají a pomohou jim na jejich studijní cestě jak jen to půjde. A nejen ony.
Jaké máte koníčky, čím se zabýváte, když zrovna neplavete, nebo se neučíte?
Dříve jsem uváděla mezi své hlavní záliby počítač (chatování s kamarády, koukání na seriály/filmy) ale v Praze jsem se rozhodla, že se naučím pro svou potřebu manikúru a gelovou modeláž nebo gel lak. Takže pokud mám čas, věnuju se buď svým nehtům a nebo nehtům nějaké kamarádky. Mám za sebou několik menších kurzů. Může to vypadat povrchně, ale pokud to chce člověk dělat správně, tak je to docela věda. Mám také dvě kočky, těm sice drápky neupravuju, ale snažím se jim věnovat velkou část svého volného času.
Rozcvička patří ke každému sportu. (foto: Petr Stiller)
Bavili jsme se také o tom, že fušujete lehce do PR. Co to prosím ve Vašem případě obnáší a baví Vás to?
Ve svém plaveckém klubu už pár let plním roli PR manažerky. Ale určitě to není nic profesionálního. Pracuju se sociální sítí Facebook a Instagram a snažím se to tak nějak dělat s citem, nemám úplně ráda ten styl „dám tam sebemenší blbost, jen aby tam něco každý den bylo“. Facebook využíváme i pro komunikaci s našimi členy nebo budoucími členy (občas se zde odehraje první kontakt s budoucím plavcem nebo asistentem). V roce 2022 jsme zrekonstruovali i webové stránky (www.sk-kb.cz), kde jsem většinu textů vytvářela já. Asi nemůžu úplně říct, že mě vždy baví ten proces, ale co mě určitě baví, je výsledek a reakce na něj. Člověk pak má pocit, že dělá něco, co by mohlo pomoct něčemu co má skutečně rád.
Máte nějaké sny či vize, ať už pracovní, sportovní, či osobní?
Chci být dobrou pracovnicí a klub posouvat dále. Přála bych si přispět k tomu, aby se para plavání dostalo více do povědomí lidí. Byla bych ráda, aby para sport přestal být vnímán jako charita. Aby význam paralympijských her byl pro širokou veřejnost stejný jako význam olympijských her. Zároveň si uvědomuji, že je to běh na dlouhou trať, který nezávisí jen na lidech s postižením, snažit se musí obě strany. Vnímám, že situace se zlepšuje a věřím, že společně dospějeme k tomuto cíli.
Snažit se musí obě strany, říká Dominika Míčková. (foto: Petr Stiller)
Pokud vezmete svoji reálnou zkušenost člověka se ztíženou mobilitou, co by Vám osobně nejvíce prakticky pomohlo například ve formě zákona či příslušné vyhlášky? Co Vás v reálném životě nejvíce limituje?
Nejsem úplně typ, co by si stěžoval na to, že něco není přizpůsobeno. Zastávám názor, že úplná bezbariérovost je utopie, alespoň zatím. Na druhou stranu si uvědomuji, že si tento názor mohu dovolit proto, že žiju ve velkém městě, a když nemohu do jednoho obchodu, tak si najdu cestu do jiného, přístupnějšího, a nemusím ani nikam daleko. Navíc mám řidičský průkaz a jezdím autem, kam potřebuji, každý den, což mi situaci také velmi ulehčuje. Jedna věc by mě však potěšila. Přála bych si, aby existovala vyhláška, která zakazuje MHD s elektrickými výsuvnými plošinami, které jsou absolutně nevhodné a občas nebezpečné pro vozíčkáře cestujícího bez přídavného elektrického pohonu. Většina těchto plošin vyjíždí ze spodu podlahy, čímž se na vrcholu sklonu plošiny vytvoří malý, ale nebezpečný schůdek. Navíc se taková plošina nedá vysunout na každém nástupním ostrůvku, ten musí mít správnou výšku, což znamená omezení v možnosti nástupu a výstupu. Plošina je také krátká a příkrá, takže pokud vozíčkář vystupuje na ostrůvku, kde není zábradlí, může klidně sjet do silnice, pokud nezvládne vozík ubrzdit. A když je ve voze elektrická plošina, tak to bohužel znamená, že se řidič někdy nezajímá, zda to zvládáte, ačkoliv by, myslím, měl. Ale to už je o samotném člověku, ne o plošině.
Foto: archiv Dominiky Míčkové
Rozhovor vedl: Jan Spěváček
