Doris Průšová: Nikdy nepřestávejte snít
Paní Průšová, jak se v tyto dny máte?
Poslední dny mám celkem hektické, ale jinak se mám fajn. Děkuji za optání.
Gratulujeme Vám k Ceně Olgy Havlové! Co pro Vás znamená a změnila Váš život nějak?
Děkuji za gratulaci. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem ji získala zrovna já a beru jí spíše jako ocenění celého týmu O KROK, protože bez mých kolegyň by to nešlo. Cena mi dodala ještě větší odhodlání bořit mýty a předsudky v rámci zaměstnávání OZP na otevřeném pracovním trhu.
Doris Průšová s týmem O KROKu na udělení Ceny Olgy Havlové.
V rámci O KROKu se o Vašich pozicích píše: office manažerka a členka Troublegangu. Co jste víc? Obojí stejně? (úsměv)
V současné době jsem více office manažerka, sháním hlavně nové vhodné zaměstnavatelé pro OZP.
Jako členka Troublegangu jezdím už jen občas na workshopy NA RUBY, které v O KROKU pořádáme pro školy nebo zaměstnance firem. Je však vždy velmi naplňující vidět na vlastní oči, jak lidem po absolvování tohoto workshopu mizí stud, předsudky a zažívají své ,„aha momenty“.
Jaké byly vlastně Vaše kroky ku O KROKu? Popište nám Vaši pracovní cestu.
Po vysoké škole jsem začala hledat práci, rozeslala jsem snad 90 životopisů na všechny strany – a až po dvou letech jsem práci na otevřeném pracovním trhu, i díky O KROKu, našla. Jelikož jsem při studiu gymnázia i vysoké školy měla brigády právě proto, abych již měla nějakou praxi pro nástup do práce, tak jsem čekala snazší hledání práce. Když jsem zjistila, že opak je pravdou, byla jsem zklamaná, ale rozhodnutá se nevzdat a hledat, dokud se neobjeví pracovní nabídka, kde pro zaměstnavatele nebude překážkou můj handicap – jsem upoutána kvůli DMO na vozík a mám vadu řeči. Na O KROK jsem narazila úplně náhodou, měli inzerát, že hledají někoho do týmu. Na pohovoru jsme se nakonec domluvili, že by mě spíše potřebovali do Troublegangu, skupiny složené z lidí s různými druhy handicapů, která na objednání přijede do firmy zhodnotit pracovní prostředí pro budoucí zaměstnance s handicapem dané firmy. Každý člen této skupiny hodnotí pracovní prostředí, popřípadě i pracovní náplň z hlediska svého druhu handicapu. Takže po dlouhém hledání jsem v O KROKu získala svou první pracovní příležitost po vysoké škole.
Jaké máte pracovní sny? Nebo ještě i nějaké studijní?
Časem bych se chtěla na plný úvazek věnovat O KROKU, protože mě tato práce naplňuje a vidím v ní velký potenciál. Zároveň bych chtěla se svými kolegyněmi zkvalitnit život prostřednictvím odpovídajícího pracovního místa co nejvíce lidem s handicapem.
Detail z předávání Ceny Olgy Havlové.
Vraťme se ještě k zaměstnávání hendikepovaných – jaká je aktuální situace v této oblasti, hrozí něco například legislativně, nebo se naopak blýská na lepší časy?
Musím říct, že ze strany chráněného trhu práce k žádným významným změnám bohužel nedochází. V příštím roce by měl vstoupit v platnost zákon o sociálním podniku, který ale více pracuje s lidmi se specifickými potřebami, než zrovna s lidmi s handicapem. Pokud bych se měla vrátit ještě chráněnému trhu práce, tak vnímám jako velkou bariéru náhradní plnění, které ve velkém míře využívají běžné firmy, Místo toho, aby rovnou zaměstnaly člověka s hendikepem.
Jaký by byl podle Vás ideální stav v této oblasti?
Bylo by skvělé, pokud by byla nějaká motivace, pro běžné zaměstnavatele, aby zaměstnali člověka s handicapem. V tuto chvíli jsou to především restrikce, nebo možnost jiného nepřímého řešení.
Pokud se zamyslíte na zaměstnáváním lidí s poraněním míchy, jak jsou na tom oni v rámci O KROKu? Jste i jim schopni sehnat práci? Případně jim pomoci rekvalifikovat se?
O KROK se nezaměřuje na konkrétní druh postižení, tedy ani na lidi s poranění míchy. Vozíčkáři jako takoví jsou pro zaměstnavatele velmi srozumitelní. Je to handicap, pod kterým si umějí dobře něco představit.
Znáte i jiné řekněme agentury podobného typu? Cítíte vlastně na trhu konkurenci? A pokud ano – pomáháte si, nebo musíte mít řekněme ostré lokty?
O KROK si na své službě musí vydělat z platby od zaměstnavatele. To znamená, že když někomu pomáháme najít správného člověka s handicapem do jeho týmu, tak si musíme umět říct o peníze. Konkurenci vlastně vítáme, protože nám pomáhá definovat to, co nabízíme. Druhou stranou mince jsou ale poskytovatelé sociálních služeb, kteří přicházejí za zaměstnavateli s konkrétním člověkem s handicapem, kterého se snaží udat a zadarmo. Náš postup je obrácený, kdy se zaměstnavatelem hledáme to, co on potřebuje – a k tomu potom dohledáváme vhodného člověka s handicapem.
Kde byste pracovně chtěla být za 20 let?
Z vlastní zkušenosti vím, že dlouhodobě plánovat nemá moc cenu, protože jak se říká „člověk míní, život mění“. Na druhou stranu – cíle krátkodobějšího charakteru jsou velmi důležité pro rozvoj. Proto si přej, aby v budoucnu bylo zaměstnávání lidí s handicapem na otevřeném pracovním trhu běžné.
Jaké jsou Vaše koníčky a záliby, můžeme-li se zeptat?
Ráda si přečtu nějakou zajímavou knížku z oblasti psychologie jako např. Tělo sčítá rány, nebo si poslechnu nějaký podcast. Dále trénuji s Julií Wohankovou svou pětiměsíční fenku Amy – základní poslušnost. Dost času mi též zabere péče o svou neteř. O volných chvílích ráda posedím se svými přáteli, nebo jedu s přítelem na nějaký výlet.
Chcete něco vzkázat čtenářům Vozejkova?
Při této otázce se mi vybavují následující jednoduché věty:
- Nikdy nepřestávejte snít.
- Všechno zlé je pro něco dobré.
- Nikdy není pozdě začít.
- Kde je cíl, tam je cesta, i když není vždy jednoduchá – a někdy i cesta je cíl.
Tyto věty mi pomáhají na mé cestě životem.
Foto: archiv Doris Průšové
Rozhovor vedl: Jan Spěváček
