Atletika je u vás vlastně rodinná věc. Jak vypadalo Vaše dětství „v rytmu stadionu“ a co Vám dala vlastní vrcholová kariéra?

Trénoval mě můj otec – Pavel Studnička. Atletika u nás byla vždy absolutně na prvním místě, vše se tomu podřizovalo. Rodinné víkendy po závodech, prázdniny na soustředěních... Každodenní trénink byl stejně povinný jako škola, bez omluv a diskusí, každý výpadek musel být nahrazen. Nebylo to snadné, ale na druhou stranu to bylo jednoduché – jasně daná pravidla. Prostě makej! A to se s postupem let jen stupňovalo. Přišly první úspěchy, první medaile, byla jsem o vagón před ostatními, a to se přece nemohlo promarnit – to mi vysvětlil až v mých 40 letech táta, když jsem se ho ptala, proč na mě tak tlačil. V pubertě jsme se dostali i na 23 tréninků týdně – před snídaní, po večeři, když táta dokoukal zprávy, šlo se házet nebo pilovat technika.

Zpětně se tomu skoro směju – a občas si říkám, při vedení vlastních dětí ke sportu anebo u svých svěřenců, že si člověk málokdy uvědomuje, kde jsou jeho hranice, dokud se na tu hranu nedostane. Ale stálo to za to, byla jsem hrdá na to, co jsme společně dokázali, že můžu reprezentovat Pardubice i Českou republiku, že sbírám medaile a ocenění a opravdu něco umím, co budu moct jednou předávat dál. V reprezentaci jsem byla prakticky od svých 13 let – pár českých rekordů, hromada titulů mistra ČR, nespočet vítězství, ale i vnitřních soubojů a hledání smyslu (obzvlášť v pubertě). Největší úspěch bylo asi 5. místo na Evropském poháru družstev dospělých v hodu kladivem, nebo stříbrná medaile na mistrovství republiky dospělých. Ale všechno mělo svůj důvod. Bez těchto zážitků bych nikdy nebyla tam, kde jsem teď. Protože to, co předávám dál svým svěřencům, je 100% autentické. 

V 90. letech začal Váš táta pracovat s paraatlety na vrcholové úrovni. Pamatujete si Vaše první setkání s paraatletikou a jaké pocity jste tehdy měla?

Vzpomínám si matně, bral mě s sebou na soustředění reprezentantů. Člověk si říkal – fakt to jde? A šlo to – a za pár dní už jsem nad tím ani nepřemýšlela. V roce 2004 jsem odjela se svými svěřenci na paralympiádu do Athén. Tam si vzpomínám na mnohem silnější zážitek spojený s handicapy. V ČR jsme se setkávali standardně se sportovci na vozíku, s amputací, nebo třeba s poruchou centrální nervové soustavy. V Athénách jsem se setkala s typy postižení, které jsem nikdy dřív neviděla. Třeba možná tisícovka lidí najednou a všichni se potýkali s nějakou nepřízní osudu, hlavně třeba s vrozenými vadami. Vzpomínám, jak mi človíček u nápojů podával nohu místo ruky, měl pěknou bílou chlupatou ponožku.... (smích) To jsem rozdýchávala možná 2–3 dny. Nebo když mě na konci slavnostního zahájení paralympiády oslovila dobrovolnice, jestli bych doprovodila do vesnice nevidomého atleta někde z Afriky – uměl jen francouzsky a já francouzsky uměla asi 3 slova... I to byl handicap, se kterým jsem se pak chvíli prala a učila se jazyky jak divá. (úsměv) Každé setkání s jinakostí je zkušenost, která vás někam posune – a my máme možnost se naučit něco nového.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste začala jezdit jako asistent trenéra a v Pardubicích se založil para kroužek pod atletickým klubem?

Ono to vlastně šlo strašně rychle. Už v době mé vrcholové přípravy k nám do skupiny docházeli dva chodící sportovci se zdravotním znevýhodněním, tak jsme na to chvilku koukali a pak to přestali řešit a sportovali dál. Nakonec jsme si řekli, proč to nerozšířit. Odjela jsem na soustředění repre paraatletů na Slovensko a zpátky jsem přijela už se 3 novými atlety, kteří za mnou chtěli dojíždět do Pardubic... A tak to vlastně pokračovalo. Jakmile se rozkřiklo, že je v Pardubicích funkční oddíl, kde jsou zkušení trenéři, a že jsou schopní aspoň přispět na cesťák, začalo se to sjíždět.

Do roka jsme měli na 20 výkonnostních atletů včetně českých reprezentantů. Požádali jsme město o pomoc, upravili stadión kvůli bezbariérovosti a rozjeli to. Na paralympiádě v Pekingu už jsme měli 5 atletů... Začali jsme pořádat soutěže pro handicapované a začali o sobě dávat vědět. Vzpomínám si na spoustu pozitivních ohlasů, to mi dávalo smysl, zájem, snaha, úspěch a ocenění. A pak jsme prostě pokračovali a hledali další nápady a projekty, jak činnost rozšířit, od repre a organizaci sportovních soutěží až po pohybové kroužky, PR akce, soustředění a metodické materiály.

Udělala jste si trenérskou licenci. Co vám trenérské vzdělání dalo v praxi – a co jste se naopak musela naučit až „v terénu“ s handicapovanými sportovci?

Trenérské vzdělání bylo v podstatě jen shrnutí toho, co jsem většinou už znala. Prostě zkouška–papír–kulaté razítko. Bylo to celé postavené na zdravé atlety, zaměření vrhy a hody, to jsem znala, uměla... Opravdovou práci se sportovci s handicapem mě naučila praxe. Každý je jiný, každý potřebuje jiný přístup jak fyzický, tak mentální. Občas si to sedlo na první dobrou, občas to bylo trochu tápání.. Ne každý, kdo má nějaký handicap, je hlavou sportovec, někdy prostě hledá jen využití volného času – a to je samozřejmě v pořádku –, jindy narazíte na člověka, který chce být dobrý, který chce vyhrávat a má ten čas, trpělivost, nasazení a taky talent – pak se vlastně učíme oba. (úsměv) 

Dovolím si říct, že za téměř 30 let praxe jsem se už naučila mnohé a jsem opravdu ráda, že to mohu předávat dál. I když sleduji, jak se lidé mění, jak se povahy mění, jak se nasazení a schopnost počkat si na ten úspěch mění. V poslední době lidé často prahnou po rychlém úspěchu – to přináší společnost –, a také špatně snáší kritiku – a to tam ale taky patří, rozumně zvolená konstruktivní kritika zoceluje, někdy je psychologické vedení důležitější než to fyzické. Pohyb je pro všechny, sport jen pro ty, kteří jsou ochotní tomu dát víc než ostatní.

Oddíl rostl rychle a už v roce 2004 přišly paralympijské medaile, později pět bronzů z Pekingu. Čím si vysvětlujete takový skok – byla to výjimečná generace, systém práce, nebo něco jiného

Přelom tisíciletí byl výjimečný. V ČR nebyla taková nabídka parasportů, a tak se k atletice dostalo víc zájemců, déle vydrželi. Taky ekonomická stránka byla v té době jinak nastavená – jsi šikovný? Házíš limity? Tak jedeš a my se o všechno postaráme. Neříkám, že to bylo perfektní, ale lidé jasně věděli, co musí splnit a co z toho bude plynout. Určitě se objevilo několik výrazných talentů, někteří sportují dodnes. Také výkonnost ve světě ještě nebyla taková, jako je teď. Většina světa parasport v průběhu let zprofesionalizoval.

V ČR se o to aktuálně pokoušíme, na výsledky se zatím čeká. Řekněme si naplno, svět nám utekl a my to budeme těžko dohánět, ale nevzdáme to. (úsměv) My se stále snažíme budovat to zázemí, kde mohou sportovci „naskočit“ do systému, nebo kde mohou prostě „vyrůst“. Nabídka sportů v ČR je aktuálně obrovská, některým sportům se podařilo dostat pod svazy zdravých, jinde je lepší financování – a i to je důležitá stránka, když se někdo rozhoduje, do jakého sportu se pustit. Určitě není méně handicapovaných, jen je to rozmělněné do více sportů. Vynikající atlet se může schovávat mezi baskeťáky, parahokejisty nebo třeba lyžaři. (úsměv)

V roce 2016 jste se osamostatnili a vznikla organizace Atletika Bez Bariér Pardubice, kterou vedete. Proč jste šli do „vlastního“ a co se změnilo (svoboda, odpovědnost, možnosti)?

Pravým důvodem bylo, že jsme se dostali na hranu naší kapacity. Já jsem v té době byla ještě místopředsedkyní atletického oddílu Hvězda Pardubice, měla na starosti marketing, organizaci soutěží, pomáhala tátovi s administrací Sportovního centra mládeže... V té době už jsme měli na 50 členů, pořádali několik domácích a celorepublikových soutěží a zájem stále narůstal. Také jsme naráželi v oblasti dotací a partnerských smluv, kde bylo třeba oddělit handicapované od nehandicapovaných.

To byl hlavní důvod založení vlastní organizace. Zůstali jsme na stejném místě, změnil se jen název a IČO. Myšlenku oddělit se od klubu mi vnuknul kamarád, podnikatel, chytrý chlap. Chvíli jsem s ní bojovala, říkala si: to nejde, to nezvládneme, na to nemáme, ale byl to jen strach z neznáma. Dali jsme společně dohromady vše potřebné, probrali to s členskou základnou i partnery a udělali ten krok do neznáma. Od té doby jsme raketově vystřelili nahoru. Rozpočet se zdesetinásobil, členská základna rostla a každý den přišel nápad na nový projekt, novou spolupráci, přišly spolupráce se školami, zakládání kroužků, prezentace spolku a vůbec parasportu. Samozřejmě přibylo i povinností a věcí, které jsme museli vyřešit hlavně v oblasti administrativy. Ale zvládli jsme to. (úsměv) Mám z toho radost. 

Dnes máte kolem 200 členů, z toho 170 dětí v 26 pohybových kroužcích a cca 30 výkonnostních sportovců. Jak u vás může vypadat cesta od „prvního kroužku“ k reprezentaci?

Jsme opravdu moc rádi, že je o pohybové kroužky zájem. Otevírá se tak cesta dětem a mládeži k pohybu, ke sportu. Pořádáme Atletická dopoledne Bez Bariér, celorepublikový mládežnický mítink Školní atletický parapohár, vloni jsme tak mohli sledovat pohybový talent, funkční handicap i osobní nasazení více než 400 handicapovaných dětí a mládežníků. Byla mezi nimi celá řada velmi nadaných sportovců a my jsme díky těmto akcím měli možnost oslovit je nebo rodiče a nabídnout jim širší spolupráci.

Právě Školní atletický parapohár byl místem, kde se s paraatletikou setkal třeba dnes už 19letý Michal Tereska. Vedle celé řady sportů, ke kterým ho vede otec a v nichž ho podporuje celá rodina, se pustil i do atletiky – a soustavnou a intenzivní sportovní přípravou se vypracoval až na mládežnického reprezentanta. V roce 2025 vybojoval na Evropských paralympijských hrách mládeže zlato a stříbro ve vrhačských disciplínách, překonal několik juniorských rekordů v hodu diskem, prosadil se i na MČR dospělých. Letos v únoru byl za tento úspěch vyhlášen mezi Nejlepšími sportovci Chrudimska a nominován na ocenění i v rámci Ankety nejlepší sportovec Pardubického kraje. To je jasným důkazem, že naše práce má smysl a když se sejde vše potřebné – zájem, snaha, talent a podpora – může z toho být velký úspěch.

Pořádáte dvě mezinárodní paraatletické akce a Školní atletický parapohár (vloni 350 účastníků). Co je pořadatelsky nutné zajistit, aby taková akce pro handicapované sportovce fungovala bezpečně a důstojně?

Začnu od začátku, první ročníky byly skromné, začínali jsme opatrně. Řešili jsme finanční prostředky, specifické sportovní vybavení, zkušenou pracovní sílu, propagaci a podobně. Na prvních ročnících se sešla třeba dvacítka výkonnostních sportovců, na dětskou akci přijelo třeba 30–40 dětí. Na tom jsme se učili, sbírali zkušenosti a brali si ponaučení z každé chybky, z každého prostoru pro zlepšení.

Květnová Velká cena Pardubic v paraatletice bude mít letos svůj 29. ročník, předpokládáme účast okolo 150 sportovců z ČR i ze zahraničí, reprezentantů, výkonnostních sportovců, ale i mládežníků a nováčků, kteří své zkušenosti také teprve sbírají. Závod je sankcionovaný, výsledky sportovců s licencí putují do světového žebříčku. I nováčci se učí přísná atletická pravidla a mohou se učit od svých sportovních vzorů. Dětské soutěže měly také svůj vývoj, stále jsme jako organizátoři posouvali hranice, šířili povědomí o akcí, hledali něco atraktivního, co děti namotivuje k účasti. Akci jsme rozdělili na část sportovní a na část herně-vzdělávací.

Vedle atletického čtyřboje, ve kterém jsou hodnoceny a bodovány, si děti mohou vyzkoušet napřiklad manuální vozík nebo handbike, slepecké brýle nebo jiné parasporty. Pro zábavu jsou k dispozici skákací hrady, různé interaktivní hry a další aktivity. V loňském roce už jsme museli omezit horní hranici účastníků na 350. Rozpočet akcí se z nějakých 30–40 000 Kč za posledních několik let rozrostl na více než půl milionu Kč za akci, něco samozřejmě přidala inflace. Naštěstí se nám zatím daří zajistit vše potřebné. Těší nás, že k nám sportovci jezdí rádi a že si od nás odvážejí nejen osobní zlepšení, ale třeba i evropské rekordy. 

Děláte i náborové a osvětové akce, kde si sport handicapovaných lidé mohou vyzkoušet. Co byste chtěla, aby si Vaši sportovci odnesli „do běžného života“?

Ano, tohle nás baví, občas se dostat ze stadionu víc „mezi lidi“ a ukázat, že bojovat s nepřízní osudu není vždy snadné, ale jsou cesty, jak si život ulehčit. Každý jistě ví a věří, že když se o sebe budeme starat, zlepší nám to kvalitu života. To platí i u osob se zdravotním omezením. V rámci možností je dobré se o sebe starat a zlepšit si tak kondici, sílu, ohebnost – ať už pro běžný život, tedy přesuny do postele, do auta či sebeobsluhu, nebo třeba proto nebýt tolik závislý na okolí (řízení, samostatné bydlení, péče o rodinu apod.). Umíme pomoct s kondicí, sílou, pohyblivostí, umíme dostat lidi z gauče na čerstvý vzduch, na sluníčko, mezi ostatní lidi, umíme vytvořit příjemné a přátelské prostředí, kde si někdo může plnit své sny nebo jen prostě trávit volný čas. Umíme přizpůsobit náš přístup tomu, jestli chce být někdo mistr světa, nebo jestli se chce prostě jen fyzicky cítit lépe. A to nám dává smysl. 

Michal Tereska.

Kromě Vaší práce v atletice závodně tančíte. Co Vám dává tanec oproti atletice – a naopak? A jak si v roli šéfky spolku hlídáte energii, abyste „nevyhořela“?

Ano, do tance jsem se pustila před 4 lety. Z legrace si občas říkám „z medvěda srnku neuděláš“... (smích) Ale zjišťuji, že při troše úsilí se i těžce zabudované pohybové vzorce dají někam posunout – tak kdo ví? Tanec jsem vždy milovala, moc se mi líbil a do svých 42 let jsem se motala jen ve vrhačském kruhu, ne na tanečním parketu. Pak přišla příležitost, které jsem se chopila.. Teď mám 7–10 tanečních tréninků týdně. Tanec mě neskutečně naplňuje, baví, čistí mi hlavu a pomáhá utřídit myšlenky – a taky držet tělo pohromadě. Dokazuju sobě i ostatním, že nikdy není pozdě začít se sportem (jakýmkoli sportem) a že je na každém, kolik času, úsilí a lásky sám sobě (a pohybu) věnuje.

Je jedno, jaké má člověk omezení, když se chce, vždycky to aspoň trošku někde nějak jde. Chce to jen mít vztah k pohybu, mít vztah k sobě a vybudovat si ten správný návyk. Díky tanci si kompenzuji stresy z role šéfky, chvíli nemyslím na všechny ty dotace a žádosti a vyúčtování a směrnice a organizační práci a tréninky a personální záležitosti a nová nařízení a nábory a kroužky a vybavení a pronájmy a účasti na akcích a doprovody a další potřeby. Nadechnu se a jedu dál.

Hlavně mám ale kolem sebe úžasné lidi, báječného pracovitého kolegu, skvělého trpělivého manžela a šikovné syny, kteří mi každý den dokazují, že mám vše, co potřebuji – zázemí i podporu. Taky ráda říkám, že každá žena ve vedoucí funkci má mít kolem sebe dostatečný počet kvalitních mužů, aby ji podpořili v realizaci projektů a uklidnili ve chvílích napětí. To mám.

Máte nějaký vzkaz pro čtenáře Vozejkova?

Chtěla bych především poděkovat redakci za možnost sdílet tu tyto své myšlenky. Pomohly mi připomenout, proč to vlastně všechno děláme a kam až jsme se za ty roky posunuli. Pokud vás článek zaujal a chtěli byste si třeba atletiku zkusit, ozvěte se nám, přijďte. Pokud byste se chtěli zapojit třeba do organizace akcí nebo vás lákají pohybové kroužky – napište nám, zavolejte, dveře máme otevřené. A pokud se vám naše činnost líbí a chcete pomoci třeba finančně, předem děkujeme! (číslo účtu naleznete níže v infoboxu – pozn. red.) Každá kačka se hodí. A kdybyste chtěli přijít prostě jen fandit – v neděli 3. května děláme na Městském atletickém stadionu v Pardubicích na Dukle Velkou cenu Pardubic v paraatletice – přijďte podpořit naše sportovce. (úsměv)

Atletika Bez Bariér Pardubice

Eva Hrdinová
e-mail: info@atletikabb.cz
web: https://www.atletikabb.cz
Facebook: https://www.facebook.com/atletikabb/
Instagram: https://www.instagram.com/bezbarier/
YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCz79NPENzmsBSmA1oaQ4BTg?view_as=subscriber
Číslo účtu: 290110 6012/2010

Rozhovor vedl: Jan Spěváček
Fotografie: archiv Evy Hrdinové a Atletiky bez bariér