Film - Láska bez bariér

Zdroj: Magazín Paraple, červen 2024
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

O FILMU

2018, Francie/Belgie, 107 min
Hodnocení: Fdb.cz 73,3 % | ČSFD 70 % | IMDb.com 6,5/10

Citace z textu distributora (CinemArt): Jocelyn (Franck Dubosc) představuje přesně ten prototyp muže, který se snaží obelstít a ulovit každou ženu, která kolem něj třeba jen projde a stojí za hřích. Používá základní postupy: vytahuje se, přetvařuje se a především neustále lže. A když jej náhodou přistihne nová sousedka Julie (Caroline Anglade) v situaci, kdy zrovna sedí na invalidním vozíku po matce, a chce o něj začít pečovat, jeho srdce zajásá. Repertoár svůdnických postupů si právě rozšířil 
o nový trik a navíc se díky němu seznámil s krásnou ženou. Ale vše se zkomplikuje, když přijme její pozvání na oběd k rodičům. Setká se zde totiž s Juliinou sestrou Florence (Alexandra Lamy). Což by v jiné situaci určitě uvítal, jenže i ona sedí na vozíku. Bohužel se oproti němu z něj nedokáže jen tak zvednout. A Jocelynovi se přihodí to, co nečekal. Beznadějně a romanticky se do Florence zamiluje. Ale jak jí má prozradit, že jim na procházku stačí jen jeden vozík? 

(Zdroj: www.bioscop.cz)

Jak to vidím já

Popis filmu, jak už to bývá, je trošku vágní. Děj je předvídatelný, ale nehodnotil bych ho negativně. Alexandra Lamy zahrála paraplegičku věrohodně, i vozík byl vybrán vhodně, takže postava vypadá, i kritickým okem, poměrně opravdově. Přiléhavá mi k tématu tohoto vydání Magazínu Paraple přijde i paralela vztahů lidí s hendikepem, kdy Jocelyn byl automaticky představen Florence jako možný partner, protože má také postižení.

Oceňuji, že scénář byl napsaný tak, že Florence od samotného začátku věděla, že to Jocelyn hraje, a že postupně měnila jeho pohled na ni jako na ženu, a ne jako na člověka s hendikepem.

Obecně se jedná o příjemnou romantickou komedii s nádhernými záběry, jak jsme u francouzských filmů zvyklí. Takže za mě palec nahoru.

Film s podobnou tematikou:
Druhá šance/Tanec na vodě (The Waterdance)

Opět začnu oficiálním sdělením od distributora filmu: Joel Garcia sice přežil svou „smrt“, ale má neustále hořký pocit, že budoucnost pro něj vlastně neexistuje. Naštěstí ho v nejtěžších okamžicích chodí do nemocnice navštěvovat jeho milenka Anna. Podobně jako Joel, zvykají si i jiní pacienti jen obtížně na to, že jejich další život zůstane spojen s kolečkovým křeslem... Působivý film o tom, co je „štěstí“, jací vlastně jsme, kdo jsou naší blízcí a přátelé, stejně jako o hledání vnitřní síly a lidské tolerance.

Zdroj: oficiální text distributora

Jak to vidím já (jen stručně)

Nenechte se zmást distributorovým popisem filmu ani hodnocením různých filmových recenzí. Pokud hledáte realistické ztvárnění prožívání lidí po poranění míchy, pak vám tento film mohu vřele doporučit. Odehrává se v americkém „Living center“, což je pro nás obdoba menšího rehabilitačního zařízení, tedy něco mezi rehabilitačním ústavem a Centrem Paraple. Film nás zavede do příběhu Joela, který si projde typickými posttraumatickými fázemi. Na škodu tomuto snímku určitě je, že se v něm neobjevuje jediná hendikepovaná žena, tedy alespoň ne mezi ústředními postavami.

Pokud se chcete seznámit s myšlenkami mužů během poúrazové rehabilitace, zhlédněte tento film. Za sebe dávám palec nahoru, a to nejen kvůli skvělému výkonu Helen Hunt.