Gabriela Knapová: Dokázat si, že ještě nepatříte do šrotu

Paní Knapová, jak se v tyto dny máte?

Děkuju za optání, po těle se už cítím líp. Přeci jenom víkendová akce mi dala zabrat. 

Doslova před pár dny jste absolvovala Poněšický Survival. Jak moc jste si „hrábla“? A co bylo na celé akci nejkrásnější? 

Jj, docela hrábla. Nebyla jsem zrovna fyzicky moc připravená na takový výkon. Ale dala jsem to, takže si říkám, že zas taková troska ještě asi nejsem.

Nejvíc je, když se dostanete do cíle. Byť vyčerpaný, jste happy že jste to dal. Další krásné pocity se pak už na to jen nabalují. Třeba když vidíte upřímnou radost pořadatelů, že jste to právě vy, kdo se v cíli ukázal první. (široký úsměv)

Zkuste svými slovy přiblížit, proč by mohl (nebo měl) člověk na vozíku absolvovat takhle náročnou akci? 

Třeba je fajn překonat sám sebe, dostat se do nekomfortní situace a nějak z ní vybruslit. Prostě se hecnout a dokázat i sám sobě, že s vůlí a sebezapřením to nějak jde. Dokázat si, že ještě nepatříte do šrotu. 

Vím, takový survival vypadá dost zabijácky, ale není se třeba takové výzvy bát. Není nutné absolvovat všechny disciplíny, člověk si může vybrat jen to, co mu sedne a za zbytek neabsolvovaných disciplín si nechat dát časovou penalizaci. Ale řeknu vám, když už tam jste, hecnete se – a pokud to čas dovolí, jdete do všeho. Navíc prostředí je přátelské, cítíte se tam moc fajn. Všichni jsou pozitivně naladěni, byť vyčerpaní samotným závodem, nebo v případě organizátorů přípravou. I oni nespí, nejí, jen aby pro nás byli na stanovištích a my si mohli závod naplno užít.

Jaká je během akce role parťáká-choďáka? Co ten Váš?

Tak parťák je tam proto, aby jste měl s kým po cestě pokecat. (smích) Je to závod dvojic i pro choďáky. Je to dlouhý, dost náročný závod, Nejen že na některé disciplíny jsou prostě potřeba dva, ale taky se navzájem kontrolují, podporují. V kategorii vozíčkář pak občas suplují naše nohy, aby třeba dohledali kontrolní body v lese, nebo loď je pro dva. (úsměv) Těch zásluh mají samozřejmě víc.

Letos to bylo s parťákem divoké. Až krátce před startem jsme utvořili dvojici. Jeden jeho chodící parťák měl problém s kolenem, a tak to vzdal. Dohodila jsem mu tedy svýho kámoše na káře a i ten se bohužel zrakvil večer před startem. No a můj parťák měl přetíženou achilovku. Sice by to dal, ale asi s velkou bolestí. A tak jsme se na startu dali dohromady. Pro oba docela výzva, znali jsme se jen z předchozích Survivalů z pozávodního času. Jeho první zkušenost s vozíčkářem. Nechápu jak, ale celý závod jsme absolvovali úplně sehraně. Až v cíli všichni zjistili, jak to s náma bylo.

Celá akce je velmi pestrá, paleta disciplín řekněme velmi barevná. Co Vás nejvíc bavilo a co jste nejvíc proklínala?

Divoká voda je za odměnu, do lodi za sebe dostanete profíka – tedy jen vozmeni – i když se jen nevezete a makáte ostošest, víte, že vás bezpečně doveze až do cíle. Takže pádlujete, lítáte ve válcích dva metry vysoko, voda se přes vás valí, ale víte, že si to můžete naplno užít. Moc fajn disciplína je střílení, to mám ráda.

Disciplína za trest pro mě letos bylo plavání. Brzo ráno, když jsme lezli do vody se ještě víc ochladilo a ta ledová voda byla jak žiletky. Ke všemu mi to nějak moc neplavalo a cítila jsem se jak šutr.

Kdysi jste v České televizi v kultovním pořadu Klíč mluvila o chlapečkovi, který se má v dohledné době narodit. Dnes už to musí být – doufám – pořádný chlapák. Změnila Vás nějak rodičovská zkušenost? Jaké to je být matkou na vozíku?

(smích) Chlapečky mám už dva. Tedy pěkné habány. Je jim 10 a 12. Jsou to čertíci, pořád se pošťuchují, ale jinak to jsou parťáci, když jde do tuhého. (úsměv) Tak člověk se časem pořád vyvíjí ať je nebo není rodič. Nevím, jestli mě to nějak změnilo. Určitě mi moc nepřidalo na postavě, na vráskách. (úsměv)  Ale je pravda, že teď člověk víc přemýšlí, jestli a do čeho půjde. Přeci jenom odpovědnost má už nejen sám za sebe.

Být matkou na vozíku? No, když to jsou ještě miminka, tlačit kočárek je vyšší dívčí, ale jinak bych řekla, že to má výhody jak pro maminku tak pro děti. Ty si můžou na vás kdykoliv sednout, jste super nákupní košík (když si dáte krabici na nohy), nebo když nechtějí aby jste je chytnul, hážou vám různé předměty pod kolečka. Nakonec to završí tím, že vylezou nahoru na palandu. (smích)

Pořád jezdíte na čtyřkolkách? A co Vás na motosportu nejvíce baví?

Jojo, pořád, ale jen sporadicky. Není na to pořádně čas ani nástroj. Občas si ale čtyřkolku půjčím a s mojí partou z Motokubu vozíčkářů vyrazíme na víkendové poježdění. Co mě baví? Vůně benzínu, vítr ve vlasech a fajn parta lidí okolo.

Pochopil jsem, že Váš oblíbený nápoj je Cola Zero? Čím si to zasloužila? A kdy je nejlepší?

Ježiš, to je už let. Myslím, že se moje láska k tomuto nápoji probudila během učení se na maturitu. Je to super nápoj na štíhlou linii. Zahání chuť na sladké. (smích) Nejlepší je samozřejmě po nějakém výkonu vychlazená s limetkou. Po těch letech už ale tak velký „fine smacker“ nejsem a dám si ji kdykoliv a kdekoliv.

Jaké máte plány na léto?

V létě proběhne týdenní dovča s rodinkou a pak už jen to, že děti budou na příměstském táboře, táboře, bude pro mě taková dovolená.

Máte nějaký dosud nesplněný sen?

Asi ani ne. Oni se dokonce ty sny kolikrát splní dřív, než přijdou. (smích) JSEM SPOKOJENÁ.

Chcete něco vzkázat čtenářům Vozejkova?

Nebojte se výzev, když máte kolem sebe super lidi, zvládnete to!

Foto: archiv Gabriely Knapové

Rozhovor vedl: Jan Spěváček