Honza – Byl to obyčejný letní večer, který začal úplně nevinně
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Během večera mě jeden z kamarádů přemlouval, ať si dám štamprli a jdeme rovnou do bazénu. Smál jsem se tomu a odmítl. Neměl jsem chuť na alkohol, chtěl jsem si ten večer užít naplno, ale s čistou hlavou. Ostatní už byli ve vodě a bavili se. Nějak mě napadlo, že jim předvedu efektní šipku. Říkal jsem si, že bude zábava, když skočím a překvapím je.
Skočil jsem.
V prvních vteřinách bylo všechno v pořádku. Cítil jsem adrenalin a krátkou euforii z toho letu. Ale pak se vše změnilo. V bazénu už byl další kamarád ponořený pod vodou, a když jsem letěl, vynořil se přímo přede mnou. Instinktivně jsem chtěl změnit směr, přeskočit ho. Viděl mě přicházet, lekl se a o krok se posunul dozadu. V tu chvíli jsem ztratil rovnováhu. Neměl jsem nad sebou kontrolu. Nohy mi podklouzly, tělo se otočilo a já jsem dopadl přímo na dno bazénu. Bylo to tvrdé a náhlé. Jako by někdo vypnul svět kolem mě. Všechno ztichlo. Voda mě obklopila, ale já necítil vůbec nic – žádnou bolest, žádný pohyb. Pokusil jsem se pohnout rukama, nohama, ale tělo nereagovalo.
Bylo to jako sen, ve kterém jste uvězněni. Najednou jsem měl pocit, že mé vědomí opustilo tělo. Jako bych se ocitl nad sebou a díval se dolů. Viděl jsem své tělo, jak leží bezvládně na dně bazénu, a kamarády, kteří nic netušili. Byli stále ponoření do smíchu a zábavy. Křičel jsem na ně, volal o pomoc, ale nikdo mě neslyšel.
Byl to zvláštní okamžik. Nevím, kde přesně jsem byl, ale cítil jsem, že tam nepatřím. Všude bylo světlo, ale ne oslňující. Spíš teplé, klidné, obklopující. A pak jsem je uviděl – mého dědu a strýce. Stáli tam, usmívali se na mě.
„Ještě není Tvůj čas,“ řekl děda pevně, ale s laskavostí v hlase.
Strýc přikývl. „Ještě máš před sebou spoustu věcí, které musíš udělat. Musíš se vrátit.“
Cítil jsem se v jejich přítomnosti bezpečně, ale zároveň jsem věděl, že mají pravdu. Ještě jsem nebyl připraven odejít. Ještě jsem měl bojovat.
A pak to zmizelo. Otevřel jsem oči do reality, kde mě obklopovala bolest, nejistota a strach. Ale hluboko uvnitř zůstala ta vzpomínka – vědomí, že jsem dostal druhou šanci.
Ten zvláštní pocit odloučení od vlastního těla mě paralyzoval. Měl jsem klid v mysli, ale zároveň obrovský strach. Jako bych byl rozdělený – moje duše pozorovala a moje tělo bylo někde daleko, mimo mou kontrolu. A pak mě uviděli. Jeden z kamarádů si všiml, že něco není v pořádku. Voda kolem mého těla byla příliš klidná. Zpanikařil a zakřičel na ostatní. Během několika sekund mě vytáhli na břeh. Viděl jsem jejich vyděšené obličeje, jak na mě mluví, ale slyšel jsem je jen vzdáleně. Jejich hlasy se rozléhaly jako ozvěna v prázdném tunelu. „Dýchej! Jsi v pořádku?“ slyšel jsem křičet jednoho z nich. Ale já nemohl odpovědět. Nemohl jsem ani pohnout hlavou. Sanitka přijela během pár minut, ale mně to připadalo jako hodiny. Viděl jsem zdravotníky, jak mě nakládají na nosítka, ale měl jsem pocit, že to není moje tělo, které zachraňují. Jako bych byl stále oddělený, v jiné realitě.
Cítil jsem každé zpomalení času, každý pohled, každé slovo, které kolem mě zaznělo. Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomil, že už nic nebude jako dřív. Moje tělo leželo na nosítkách, ale já jsem byl jen tichý svědek toho, co se děje. Věděl jsem, že se právě odehrává něco, co navždy změní můj život.
Když mě sanitka odvezla pryč, nevěděl jsem, co bude dál. Jen jsem cítil, že se vracím zpátky do svého těla, do reality, která už nikdy nebude stejná. Potom už následovala nemocnice a operace.
Po probuzení se realita změnila. Změnilo se úplně všechno. Najednou jsem byl v těle, které neposlouchalo, jak bylo zvyklé.
Každý den jsem se musel znovu učit věci, které byly dřív samozřejmé. A k tomu všemu přišlo něco, na co mě nikdo nepřipravil – trauma.
Noci byly nejhorší. Zavřel jsem oči, ale místo odpočinku přišla úzkost. Hlava mi přehrávala vzpomínky na pád, na ten moment, kdy se všechno zlomilo. Někdy jsem se budil zpocený, s bušícím srdcem, jako by se to dělo znovu.
A pak byla voda. Dřív jsem ji miloval – koupání, plavání, ten pocit volnosti. Po úrazu se ale voda stala něčím jiným. Najednou jsem měl strach. Ponořit se do vody znamenalo ztrátu kontroly, nejistotu, připomínku toho, že moje tělo už nefunguje stejně. Každý pokus o koupání byl boj – sám se sebou, se vzpomínkami, s tím, co jsem cítil.
Trvalo dlouho, než jsem se s tím vším začal vyrovnávat. Pořád je to proces. Jsou dny, kdy je to lepší, a dny, kdy se mi to vrací. Ale vím jedno – nevzdám to. Děda i strýc měli pravdu. Ještě mám před sebou spoustu věcí, které musím udělat. A kvůli nim i kvůli sobě chci žít naplno, i když je to někdy sakra těžké.
