Jiří Vozda: Cesta na lehotříkolce okolo republiky

Koncepce cesty mi byla jasná od začátku. Od mládí jsem outdoorový typ, takže i tuto cestu jsem si plánoval s plnou polní výbavou se spaním nadivoko. Při plánování trasy jsem proseděl mnoho hodin nad mapou a vybírat tu optimální variantu: abych viděl co nejvíc zajímavých míst, abych se setkal s kamarády, aby trasa byla sjízdná pro lehotříkolku, abych optimalizoval výškový profil trasy, abych se vyhnul hlavním silnicím. Ale hned jsem narazil na první úskalí, která jsem dříve neřešil.  

Plán cesty počítal s horami či spaním na divoko – proto se přípravě věnovalo mnoho času.

Lehotříkolku mám s elektromotorem. Bez elektra bych to bohužel nedal. Hlavně ne v kopcích. Ale kde budu nabíjet?

Po úrazu se musím cévkovat, nosit pleny. Jak poberu tu obrovskou hromadu? Mám jet s náklaďákem?

Nabíjení baterií jsem vyřešil po svém: „Juro, lidi nekoušou a když se jich slušně zeptáš, třeba se někdo najde, kdo ti vyjde vstříc.“ Navíc jsem si pořídil i druhou baterii a druhou nabíječku s tou vizí, že i přes den, po hospodách, mohu dobíjet, a to hned 2 baterie najednou a nemusím v nich prosedět celý den. A hygienické potřeby? Před cestou jsem si nabalil baličky asi na týden, které jsem si nechal poslat na dohodnuté místo. Fungovalo to skvěle.

Co jsem podcenil, byla příprava lehotříkolky. Bylo mi jasné, že vše musím mít připraveno dlouho dopředu, že před začátkem akce bych měl udělat jednu zkušební víkendovou jízdu. Bohužel se tak nestalo. Tříkolku jsem ladil poslední dny před jízdou. Měnil pláště, upravoval brašny, zavěšoval další vaky pod sedadlo, rozšiřoval zavaz-adlový prostor za sedadlem.  Vše opticky ladilo. Ohlásil jsem na 30. dubna slavnostní odjezd. I kamarádi mě přišli vyprovodit. Zamával jsem jim a zmizel do dálav. Ale ne na dlouho. Už na kraji města jsem  zjistil, že naložená tříkolka, nové pláště, blatník a hlavně můj nový zavazadlový prostor si nerozumí. Pokorně  jsem se vrátil domů, rudý jak pionýrský šátek a začal znovu ladit (a ne naposledy). Ale na druhý den, už bez fanfár, jsem vyjel. (úsměv)

Výbava Jiřího Vozdy ve vší parádě při bivakování v lese.

Jak jsem se zmínil, nad mapou jsem strávil spoustu času, ale hned první den jsem už musel trasu redukovat. Kvůli sněhu. Cesta okolo Králického Sněžníku byla v severních roklinách ještě pod sněhem. Ale i tak jsem si sněhu užil o kus dál, na východním úbočí, kde jsem ho vůbec nečekal. K dalším úpravám naplánované trasy docházelo často. Například na Valašsku jsem chtěl navečer projet po cyklotrase ze Zděchova do Pulčína. Celý den zima, každou chvíli mrholilo. Bohužel cyklotrasa byla pro tříkolku moc strmá. Hned za dědinou jsem musel vytáhnout lano, abych tříkolku dostal přes jeden strmý úsek. Bohužel hned za ním, v těžkém terénu, jsem se vyklopil do blátivé louže. Promrzlý, promoklý, celý od bahna jsem to vzdal a hledal jinou sjízdnou trasu a hlavně zázemí na noc.  Baterku na nabití jsem udal v jednom domku. U hřiště si chci postavit stan. „A nechceš radši spát  ve vytopené fotbalové šatně?“ oslovil mne 35letý Karel s přítelkyní a chrtem. Myslel jsem, že mi to zdá. V tomto žalostném stavu jsem měl na noc teplo, sucho, sprchu i pračku na mé zabahněné svršky.

U Břeclavi jsem málem vynechal soutok Moravy a Dyje. Mapy.cz i kamarádka mi tvrdily, že oblast Pohanska je kvůli povodním uzavřená. Co už. Aspoň ji jen tak lehce líznu. Ale v terénu žádné zákazové tabule nebyly, cesty suché, krajina kouzelná. Rozhodnuto. Pojedu k soutoku. Projel jsem dvě brány obory. Byly uzavřené jen na petlici. U soutoku, na haťovém chodníku, potkávám velkou delegaci lesáků. „To mám kliku,“ říkám si. „Při zpáteční cestě mi zcela určitě pomohou otevřít petlici a bránu a nemusím pracně slézat z tříkolky.“ K bráně jsem ale přijel pozdě. Delegace i zaparkovaná auta jsou fuč. A brána je zamknutá! Řetězem a velkým zámkem! Brankou pro pěší s tříkolkou neprojedu, je úzká! Hledám jinou cestu. Bezvýsledně. Na ochrannou hráz u vzdálené vodní elektrárny nevyjedu a jinde jen les a voda. Vracím se k bráně. Tříkolku jsem položil na bok a na kolenou ji soukám skrz branku.

I takovéto scenérie se Jiřímu Vozdovi nabízely při cestě.

Ve Znojmě mám sraz s kamarády i s jednou novinářkou. Kamarádi mne zvou na jeden neformální koncert a novinářce na její dotaz, co mne na cestě nejvíc uchvátilo, jednoznačně odpovídám: „Neskutečná ochota a přívětivost lidí!“ Vždyť já měl častěji než obden sprchu, střechu nad hlavou, večeři i snídani. Kempování jsem si užíval spíše až v druhé části, dosud jsem velice často spal pod střechou. Od venkovních noclehů po zahradní altánky až po peřinu v nabídnutém pokojíku. Vím, že za první týden jsem ujedl jen zlomek ze svých zásob. Naopak. Brašna se mi plnila darovanými buchtami – jak Honzovi, co vyrazil do světa.

Prvních 13 dnů jsem jezdil relativně dlouhé etapy (v průměru 80 kilometrů za den), a téměř bez odpočinku. Únava se dostavila a s ní i smutné zjištění, že ten strup na zadku není odřenina z nějakého pádu, ale dekubit. Smutně jsem si u kamarádů, u Nových Hradů, nechal zbytnou výbavu – a ti mě odvezli domů.

Na cestě to nebylo vždy idylické...

Na trasu se vracím až po 6 týdnech. Nadšen si celý den broukám písničku On the road again – Znovu na cestě. Zkouším se tentokrát vyvarovat velkému vyčerpání, trochu jsem zkrátil průměrnou délku etap. Navíc je prokládám krátkými odpoledními etapami – to když jsem na noc spočinul někde u kamarádů a dal si dopoledne volno. A ono to funguje! Jedu 23 dnů v kuse.

Šumava, Klatovsko, Český Les, západočeské lázně, Krušné hory, České Švýcarsko, Jizerky, Krkonoše, Orličky. Jeden kout krásnější než druhý, všude přívětivé přivítání, milí lidé, ruce a srdce připravená pomoc. A že jsem tu pomoc tentokrát opravdu potřeboval. V Krušných horách, z hřebene hor, od Hory Sv. Kateřiny dolů do Litvínova sjíždím už jen na ruční parkovací brzdu. Hydraulické brzdy jsou kaput. Má to ale jednu výhodu: žádná auta mne nepředjíždějí. V pátek odpoledne, mezi svátky, se mne v servisu Hladovakola.cz ujal Tomáš Přibil (Hlad) a sponzorsky mi brzdy spravil. Moc děkuji, Tomáši. Stelně jako klukům v Liberci v servisu OK sport. Vyměnili mi vytahaný řetěz, poškozenou přehazovačku, olej v brzdách a další drobný servis. A cena? Jen za materiál. Práci prý mám gratis. Kluci, moc děkuji.

Jiří Vozda u nejsevernějšího bodu ČR.

Poslední den šlapu už jen zlehka. Užívám si to. Rok jsem o této cestě snil a sen se mi splnil.

Děkuji vám kamarádi za sponzorský dar! Za to, že jsem mohl tuto cestu absolvovat. Děkuji všem, kteří mi pomohli postavit se na nohy.  Děkuji všem, které jsem cestou potkal, kteří mi tak či onak pomohli, kteří mi zamávali, či se jen usmáli. Bylo to moc fajn! Díky!

Text: Jiří Vozda

Více fotografií pro zájemce: https://eu.zonerama.com/JiriVozda/Album/10171683