Kateřina Antošová: Bez pohybu bych nepřežila

Jaké byly začátky na handbiku? A co pády, defekty a nečekané situace?

Naučit se jezdit na handbiku je to nejsnazší na celém procesu. Z handbiku se nepadá, ležíš si a točíš, pokud máš v hlavě mozek, tak i brzdíš. Proto nečekej, že si vzpomenu na nějakou vtipnou historku. Tedy kromě toho přejetého psa. Ale tu asi nechce většina adeptek tohoto sportu slyšet. Úrazy a pády přijdou až ve chvíli, kdy máš pocit, že jsi mistr světa a nic se ti nemůže stát. 

Kateřině Antošové se v brýlích zrcadlí český dres...

Když takhle pořád „šlapeš“ rukama na handbiku, tak tě musí děsně bolet ruce, ne? A taky musíš mít strašnou sílu. Od tebe bych nechtěl dostat facku…

Super, facky neumím, mám dlouhé ruce a každý stačí uhnout ještě dřív, než se napřáhnu (aspoň mí synové vždy uhnuli). Cyklistika je hodně o vytrvalosti (a nízké váze). Platí to i pro paracyklistiku, a to tím víc, čím méně svalů lze použít. 

Tím pádem  je součástí tréninku i střídmá strava? A jak často vlastně trénujete?

Střídmá strava? To je dobrý eufemismus. Myslela jsem si, že jím zdravě a málo, dokud jsem na závodech ve Švýcarsku nepotkala v jídelně profesionální cyklisty, kteří jeli Tour de Swiss. Teprve poté, co jsem viděla jejich příděly, jsem pochopila, co je cyklistická „dieta“. Dostali od své asistentky ke snídani jeden kelímek a hrstičku zobání přesně odvážené podle jejich cílové závodní hmotnosti. Nechci jít do velkého detailu. Mohly by si to přečíst mé soupeřky a byl by konec mé výhody. Jistě hraje důležitou roli nadání a motivace, ale fyziku překonat nelze. Kdo si myslí, že si po tréninku může dát pivko a vepřo knedlo se šesti, možná by si měl vybrat jiný sport.

Trénink v Itálii (Lanzarote).

Je vůbec možné využít nějaký trenažér?

Ano trenažér je ta nejlevnější součást výbavy handbikera. Je to docela obyčejný odporový magnetický válec, do kterého se upne přední kolo. Ještě je potřeba si koupit měřič tepové frekvence, protože kdo se chce zlepšovat, musí k tomu mít správná data. Tepová frekvence ti řekne často nepříjemnou pravdu o kondici. To jsem si ověřila, když jsem po komplikované zlomenině nohy sedla znovu do handbiku. Trvá měsíce, možná roky, než se vybuduje nějaká kondice. Pak stačí jeden blbý pád z vozíku a začínáš zase od začátku. (smích)

Představ si, že jsem vozíčkář, kterého zaujal handbike. Jak začít? Co udělat kromě toho, že si pořídím třeba zánovní handbike inzerovaný na Vozejkově? Na co dbát, co nezapomenout…

To se opravdu nedá shrnout dvěma větami. Ani třemi. Napsala jsem pro handicapované děti a vůbec začátečníky manuál, který má 22 stránek. Takže bych, kdybych byla čerstvým vozíčkářem, rozhodně nezačala tím, že bych si koupila handbike, nebo ještě divnější varianta je rovnou zorganizovat finanční sbírku na handbike. Nejdřív by bylo dobré pochopit, co chci, jaké jsou mé priority na dalších pět až deset let. Z toho by mělo vyplynout, co jsem ochoten tomu obětovat, hlavně kolik času. A i v případě handbiku, který je jinak hodně individuální sport a většinu času ho provozuji sama, potřebuju parťáka. Člověka, který občas pomůže a který nebude otrávený z toho, že hodně víkendů a skoro celé léto stráví na závodech. Tímto děkuji svému manželovi, že ho to se mnou baví.

Corridonia World Cup Race 2019.

Jako je třeba Ferrari značkou něčeho exkluzivního, je i mezi handbiky něco takového? A na čem vlastně jezdíš, jsi spokojená se svým strojem?

A jsme zase u informací. Není těžké si na internetu najít, na čem se závodí. Jsou jen dvě nebo tři značky, které špičkoví závodníci používají. Jsou to silniční karbonová kola. Já začala na “hliníku”, není to zase takový rozdíl v hmotnosti. Důležitější je, aby ti to kolo sedlo – úplně zásadní je délka klik a poloha rukou. Stačí centimetrová odchylka od ideálu a po pár tisících kilometrech ti „odejdou“ lokty. Nerada to říkám, ale většina vozíčkářů si pořizuje naprosto nevhodné handbiky. Vůbec nerozumím tomu, když chce někdo začínat na terénním kole. Jakože bude jezdit po polních a lesních cestách? To je čirý masochismus a většinou to dopadne tak, že handbike vytáhnou z garáže dvakrát do roka a pak se z toho měsíc léčí. Podívej, i já na handbiku běžnému cyklistovi na MTB na silnici stačím, takže asi bude dost rozdíl v tom, jak se nadřeš na širokém ráfku (a v terénu) a kolik síly potřebuješ na jízdu po asfaltu na galusce. Mám čtyři roky handbike Kooma od Vaška Antala. Má najeto přes 40 tisíc km a zatím drží.

Říkala jsi mi, že pracuješ v auditorské firmě. Jsi tedy v ekonomické branži, znamená to, že rodinné finance máš doma na starosti? A lze skloubit práci s tréninkem a závody?

Vlastně tvé otázce nerozumím. Práce je pro mě něco, bez čeho se můj život neobejde. Ani bez pohybu bych nepřežila. Pokud bych nejezdila na závody na handbiku, závodila bych v podchodu na hlavním nádraží s chodci, kdo se dostane k vlaku dřív. Pokud bych byla ve formě, možná bych to i vyhrávala, ačkoli rampa k šestému a sedmému nástupišti je neskutečně dlouhá. Stejně jako svaly je dobré posilovat i mozek. Já pochopila už (nebo teprve?) před deseti lety, že lidský kolektiv může být nesmírně inspirativní a život obohacující. Pro mě je důležité pracovat mezi normálními čili „zdravými“ lidmi. Brzy zjistíš, že nejsi sám, kdo má nějaké omezení, bolest, starost. Přestaneš řešit svůj handicap, protože je třeba oproti smrti dítěte úplně zanedbatelný. To jsem vybrala jako příklad těžký kalibr, co? Jen jsem tím chtěla říci, že není dobré zůstávat doma. Asi mám štěstí, že mě má práce baví. Jsem systémový analytik a do každé práce vnáším kreativitu, tak si dovolím říci, že i ostatní baví pracovat se mnou. Ekonomická stránka práce je příjemná, ale je to jen taková třešnička na dortu.

Na stupních vítězů na závodě Světového poháru v Kanadě (2019).

Otázka na závěr: CZEPA se už dlouho snaží postupně měnit českou legislativu tak, aby měl vozíčkář co nejméně klacků před sebou. Nenapadne Vás něco, co by usnadnilo vozíčkářům život, co by stálo za legislativní úpravu?

Ne vždy má změna zákonů smysl. Aby nakonec nedošlo k tomu, že malá skupina lidí bude mít takové výhody, že bude diskriminovaná „pracující většina“. Jsem pro to, aby ve společnosti obecně panovaly právo a morálka. Obojí. Pokud morálka chybí, právem ji nenahradíš. Mohla bych zmínit spoustu lidí, kteří mi pomohli, i když nemuseli. I já se musela snažit. Za prvé, abych co nejméně zatěžovala okolí svými speciálními potřebami. Za druhé, abych našla lidi, ochotné mi pomoci. A jsem vděčná okolnostem, že se mi to zatím daří. Díky Zdeňce Faltýnkové jsem našla skvělého chirurga, který mi zachránil nohu, například. Takže ano, činnost CZEPA má smysl, ale nelze očekávat, že stát nebo nějaká organizace vyřeší tvé problémy za tebe. A je dobré vědět, že když budu podceňovat péči o své zdraví, dopadnu špatně. To platí obecně a týká se to i vozíčkářů. Zní to moc drsně? Sorry, se mnou se život nemazlil. Ani s mými dětmi. Proto také nemůžu dělat peer mentora. Ale obdivuju to! Tak jako obdivuju všechno, co neumím a už se to asi nestihnu naučit.  Ráda bych tedy poděkovala všem holkám a klukům, peer mentorům a peer mentorkám! Ale přeju vám, ať máte práce co nejméně!

Pozdrav Kateřiny Antošové čtenářům Vozejkova.

Web Kateřiny Antošové: paradenik.cz
 

Rozhovor vedl: Jan Spěváček

Foto: archiv Kateřiny Antošové