Kateřina - Setkání s psycholožkou mi pomohlo uspořádat si priority pro budoucí život

Text: Václav Uher
Foto: Petr Hricko

Kateřina (32)

Vyrůstala jsi v Bělé u Jevíčka. To je název obce jako z pohádky.
Ono to tam trochu jako v pohádce i vypadalo. Tenkrát se ještě drželo hospodářství. Měli jsme krávu, prasata, slepice, chodili na seno. Mléko jsme prodávali, prasata jsme měli většinou dvě, takže se konaly i domácí zabijačky. 
Za domem jsme měli les a rybník. Pořád jsem byla venku. Sešly jsme se čtyři děti a vymýšlely různé blbosti. V zimě jsme chodily bruslit a sáňkovat. V létě jsme chodily na houby, stavět domečky na stromech nebo se schovávat v seně. Zůstat doma byl pro nás trest. Rodiče nás nemohli dostat ani na oběd. Naháněli nás, volali, a my nikde. Bylo to takové hezké dětství.

Musely jste taky pracovat?
Jak kdy. Měly jsme hodně času na zábavu, ale když se jelo na seno, tak jsme i my děti dostaly hrabičky. Samozřejmě se nám ale pracovat nechtělo, nahrabaly jsme hromádku, schovaly se za ní a neozývaly se, abychom nedostaly další úsek. My jsme si uměly poradit.

Jaká byla tvá představa o tom, co budeš v životě dělat?
Překvapivě mě přitahovala práce s počítači, takže jsem šla na střední školu, kde jsem studovala informatiku v ekonomice. Současně s ekonomikou a účetnictvím se tam učilo i programování, webovky a takové věci. To mě bavilo. 
Později jsem studovala Vysoké učení technické v Brně, nejdřív manažerskou informatiku a později ekonomiku podniku. Při navazujícím magisterském studiu jsem už pracovala v IT oddělení prodejny s elektrospotřebiči.

Co holku od sena přitahovalo na programování?
Bavila mě matematika, a když napíšeš program, jsi tvůrce, dáváš do toho něco ze sebe.

Jak sis představovala svůj další život?
Už tenkrát jsem byla ve vztahu se současným manželem. Na jihu u Kyjova jsme našli domeček a na hypotéku si ho koupili. Celkem brzo po svatbě jsem otěhotněla, ale bohužel jsem potratila. Myslím si, že to bylo psychickým a fyzickým vypětím. Přes týden jsem byla v práci, o víkendu ve škole. 
Abych se nepřetěžovala, skončila jsem v práci, a soustředila se na psaní diplomové práce. Na jaře jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, to už s Anetkou. Státnice jsem dělala těhotná a z vysoké šla rovnou na mateřskou. Tehdy jsme rekonstruovali celý dům - kuchyň, obývák, zateplovali jsme stropy, škrábali omítku. Ve chvíli, kdy byl dům totálně rozbitý, stala se ta nehoda.

Co se přihodilo?
Souviselo to s tou rekonstrukcí. Rozhodli jsme se, že zajedeme do Olomouce vybrat novou kuchyň. Jeli jsme až později odpoledne, protože jsme chtěli nechat Anetku po obědě vyspat. 
Ve městě jsme vybrali kuchyň a nakoupili něco domů, abychom nemuseli po cestě. Ještě si pamatuji, že tam byla stařenka a ptala se mě, kudy se jde do lékárny. S úsměvem mi řekla, že jsem moc hodná a že jsem udělala dobrý skutek. Já jsem si v duchu říkala, že dobré skutky bývají po zásluze potrestané. 
Pamatuji si také, že jsem nesla Anetku v náručí opřenou o bok. Byl jí rok a půl. Sledovala jsem své nohy. Úplně si vybavuji poslední kroky k autu, i své boty na mírném podpatku. Jako by hlava už věděla, co se stane a říkala: „Zapamatuj si své poslední kroky.“
Řídil manžel, já jsem seděla s Anetkou vzadu. Ona seděla za řidičem v autosedačce, já vedle ní. Blížili jsme se k domovu a jeli přes lesní úsek, začínalo pršet. Byly tam celkem prudké zatáčky. V jedné z nich jsme se dostali do smyku. Jediné, co si pamatuji, je hvízdání pneumatik. Samotnou nehodu si nepamatuji, jak se auto točilo, jakým způsobem, do čeho a jak jsme narazili. Vybavuji si jen, jak jsem se probrala a měla vyražený dech. Nemohla jsem se nadechnout. Pás mě svíral a střechu jsem měla namáčknutou na hlavu. Byla jsem celá vykroucená a nemohla se srovnat. Cítila jsem, že mám něco na obličeji, tak jsem si na něj sáhla a byla to směs krve a hlíny. Anetka řvala, vyloženě řvala. Manžel ji vytahoval a mě odpoutal pás, abych se mohla nadechnout. To už jsem vnímala, že necítím nohy. Padala jsem do strany, zapírala se vší silou o ruku, abych nespadla úplně. 
Čekání na hasiče se zdálo být nekonečné, i když trvalo jen asi sedm minut. Špatně se mi dýchalo. Pak jsem zjistila, že jsem měla zlámaná žebra a propíchnuté plíce. Pamatuji si, jak mě vystříhávali hasiči, a že jeden říkal: „Posuňte nohu, ať vám tady ten sloupek můžeme ustřihnout.“ A já jsem říkala: „Ale já tou nohou nepohnu. Já nemůžu hýbat nohama.“ Dívala jsem se na sebe a všimla si, že mám ochrnuté břicho, které se zvětšilo. Nevěděla jsem, jestli je to vnitřní krvácení. Byl to tak strašný šok, že mě to ani nebolelo. Když ale necítíš nohy, je ti jasné, že se z nemocnice nedostaneš za týden.

Jak probíhala komunikace mezi tebou, manželem a Anetkou?
Já jsem byla v šoku. Pořád jsem se ptala na Anetku. Zastavila u nás mladá paní, seděla u dveří, které nešly otevřít, jak bylo auto celé dokroucené, a mluvila na mě. Manžel držel Anetku v náručí kousek dál, aby to neviděla.

Co se dělo pak?
Když mě nakládali na lehátko, už mě hrozně bolela záda, a to v místě, kde mám poškozenou míchu. Říkali mi: „Teď vás odneseme do sanitky a převezeme vás k vrtulníku.“ Mám kamaráda, který létal s vrtulníkem. Říkala jsem mu: „Nešlo by domluvit, abych se proletěla?“ A on mi odpověděl: „Až poletíš vrtulníkem, tak budeš vážně zraněná a nejspíš si z toho nebudeš nic pamatovat.“ Vzpomněla jsem si na jeho slova, když mě k tomu vrtulníku vezli. 
Letěli jsme do Brna. Zase jsem se ptala na Anetku. Vždycky mě ujistili, že Anetka je v pořádku. Hledala jsem spíš ji, než abych řešila, co je se mnou. Pořád jsem se třásla. Když mi chtěli napíchnout žílu, museli mě dva držet. Po vyšetření CT mi řekli, že mám rozdrcený sedmý hrudní obratel, a že tam mám i nějaké úlomky. Oznámili mi, že musím na operaci, protože páteř je nutné sešroubovat a stabilizovat. A také mi řekli, že mám poraněnou míchu. Chtěli podepsat informovaný souhlas, že mohou podávat informace blízkým, jenže já jsem to nepodepsala. Neudržela jsem propisku. 
Převezli mě na operační sál. Pamatuji si spíš hlasy než obličeje, a světla. A ještě jsem slyšela, jak někdo říká: „Dovezte krev.“ Pak mě uspali. Když jsem se v noci probudila, řekli mi, že jsem po operaci, ať spím. První den byl v mlze. Ani nevím, že za mnou byli rodiče. Kolem krku jsem měla pevný plastový límec, se kterým nešlo ani mluvit. Přijel manžel s Anetkou, ale jak jsem byla utlumená, moc si to nepamatuji. Další den už to bylo lepší, ale od žeber dolů jsem nic necítila. Chodily za mnou fyzioterapeutky, které mi protahovaly nohy. Měla jsem mít zavřené oči a poznat, jestli cítím nějaký dotek. Chtěly zatnout stehno, zatnout lýtko, ale nic z toho mi nešlo. Říkala jsem si: „To přece nemůže takhle dopadnout.“

Jak dlouho jsi byla na spinální jednotce a lepšil se tvůj stav?
Dva a půl měsíce jsem byla v Brně. Každý den jsem doufala ve zlepšení. Po probuzení jsem zkoušela, jestli pohnu palcem. Když se začala objevovat spasticita, byla jsem překvapená a možná i nadšená, že se mi noha sama od sebe pohne. Doktor mi ale řekl: „Není to ani dobře, ani špatně. To jsou prostě spazmy.“ Řekl, že se na to nemám upínat, že to není vědomý pohyb. Asi za tři týdny mě začaly trápit neuropatické bolesti. Úplně mě pohltily. Působily jako elektrické výboje. Jako píchání jehel pod nehty. Jako když spadneš do kopřiv nebo když máš v nohou strašný pocit zimy. Dávali mi silné léky, po kterých jsem obvykle usnula. 
V říjnu jsem opustila Brno a pokračovala v rehabilitaci v Hamzově léčebně Luže – Košumberk, kde jsem zůstala další čtyři a půl měsíce.

Věděla jsi před nehodou, že existuje Centrum Paraple?
Před úrazem ne.

Kde ses o něm dověděla?
Když jsem končila pobyt v Košumberku, tak mi řekli, že bych měla určitě jet do Centra Paraple. Ale já jsem chtěla domů k Anetce, které bylo rázem dva a půl roku.

Byl váš dům bezbariérový?
Museli jsme vybudovat bezbariérovou koupelnu, prokopávalo se nové potrubí, nové odpady a dokončit celou rekonstrukci, abych se mohla i z vozíku starat o Anetku a domácnost. Tohle všechno řešil manžel, když jsem rehabilitovala. Když jsem se vrátila, necítila jsem se v domě vůbec jako doma. V kuchyni jsem otevírala různé šuplíky, skříňky a hledala, kde co mám, kde jsou těstoviny, čaj, kafe.

Kdo pečoval o Anetku, když jsi byla v nemocnici?
Babičky, manžel musel chodit do práce, abychom mohli platit hypotéku. Myslím, že víc než na Anetce to odloučení zanechalo následky na mně. Strašně dlouho jsem k ní hledala vztah. Najednou to pro mě bylo, když to řeknu blbě, cizí dítě. Nevěděla jsem, co potřebuje, kdy to potřebuje. Tenkrát měla ještě plínku, protože neuměla jít na hrníček. Řešila jsem, jak jí převleču, kde a jak to udělám, když je to děcko tak živé. 

Jaký vztah měla Anetka k tobě, když ses vrátila po tak dlouhé době domů?
Myslím, že mě pořád brala jako mámu. Navštěvovali mě, viděla mě jedenkrát týdně. Spíš si myslím, že na ní zanechala nějaký následek ta nehoda, protože v noci brečívala. Měla takové noční běsy, že se rozbrečela a nešla utišit. Musela mít v sobě nějaké trauma, ale nedokázala to říct.

Dokázala jsi najít způsob, jak se o Anetku postarat?
Ano. Postavila jsem se bokem k posteli, nalehla na jedno rameno a druhou rukou jsem s ní manipulovala. Všechno jsem dělala v úklonu, jednou rukou opřenou, abych nespadla. Náročné bylo po obědě Anetku uložit ke spánku. Bála jsem se, že mi při přesunu ujede vozík a já spadnu. V nemocnici jsem ležela na polohovací posteli, ale doma jsme měli normální manželskou postel, takže mé přesuny byly nejisté. Když mi přesun nešel, uložila jsem Anetku, opřela jsem se o postel s hlavou vedle ní a počkala, až usne.

Kdy ses dostala do Centra Paraple?
Pobyt v Centru Paraple jsem odkládala skoro šest let kvůli péči o Anetku a domácnost. Hůř by snášela, kdyby měla být s někým jiným. Byla na mě velmi fixovaná, bála jsem se odjet na delší dobu. Takže teď jsem v Centru Paraple poprvé.

Co jsi od pobytu očekávala?
Doufala jsem, že by mi zde mohli pomoci s těmi neuropatickými bolestmi. Očekávala jsem také, že se dostanu mezi komunitu vozíčkářů, ve které si můžeme popovídat o společných tématech. Člověku pomůže, když si promluví s vozíčkářem, který ti neřekne: „Prosím tě, to bude dobrý,“ ale řekne: „Jo, to znám, také mě pod tím nehtem hrozně píchá.“ Tak si postěžuješ, a je to. Pomůže ti, když se setkáš s člověkem, který ví, co tě trápí.

Jak ti pobyt pomohl?
Pomohla mi fyzioterapie. Bolesti v ramenou i v žebrech jsou mírnější. Nabrala jsem sílu. Sešla se tady dobrá parta. Odreagovala jsem se. Najednou jsem nemyslela na to, co se děje doma a užívala si čas sama pro sebe. Nemusela jsem se o nic starat, po všech stránkách jsem si odpočinula. 
Naučila jsem se přesedat z handbiku na vozík. Setkání s psycholožkou mi pomohlo uspořádat si priority pro budoucí život a zvolit vhodný postup toho, co a kdy chci změnit. Při ergoterapii jsme zase řešili nastavení pevného rámu vozíku, který bych se chtěla naučit dát sama do auta. Byly pro mě důležité rady na doma. Dostala jsem mnoho tipů na samostatné cviky, při kterých můžu posilovat svaly mezi lopatkami. 
Chci si doma vytvořit nový denní režim, do kterého zařadím cvičení. Zatímco bude Anetka ve škole, budu cvičit doporučenou sestavu, abych v sobě udržela to, na čem jsme v Centru Paraple tři týdny pracovali.

Kdyby se tě někdo zeptal, jaké to je být mamka na vozíku, co bys řekla?
Asi bych řekla, že je to skoro stejné, jako když chodíš, akorát u toho sedíš. Neuděláš některé věci, někam nedosáhneš, ale to hlavní dítěti dát můžeš. Můžeš se mu věnovat, můžeš s ním jít v rámci možností ven, něco si s ním zahrát. Rodič jsi hlavně psychicky a mentálně. To je nejdůležitější. Nenaučím Anetku jezdit na kole, ale hrajeme jiné hry, a když je nemocná, sedím vedle ní stejně jako chodící člověk.

Jak tě změnil příběh, který jsi popsala?
Jediná změna je, že neřeším blbosti. Drobnosti, které mě dřív vytáčely, mě nechají klidnou. Dřív bych byla schopná se na Anetku zlobit, že převrátila skleničku. „Proč nedáváš pozor? Proč?“ Ale dnes řeknu spíš: „No tak stalo se, vezmeme hadr a utřeme to.“

A rozčiluje tě něco, co tě dřív nerozčilovalo?
Když někam nedosáhnu. Jdeš upéct perník anebo nějakou buchtu a najednou zjistíš, že máš mouku ve skříňce za úzkými dveřmi, ke které vedou tři schody. To jsou ty momenty.