Katka, David a olympiáda
David Drahonínský, olympijský lukostřelec
David Drahonínský se narodil v roce 1982 v Kaplicích. Osud se mu otočil v šestnácti letech, kdy jako jeden z nejnadějnějších českých taekwondistů vypadl z balkonu a skončil na vozíku. Dnes patří k nejúspěšnějším českým paralympionikům. Z paralympiád v Pekingu, Londýně a Rio de Janeiru má zlatou, stříbrnou a bronzovou medaili. Mimo vrcholového sportu se aktivně podílí na pomoci handicapovaným, přednáší ve školách, spolupracuje na vzdělávání zdravotníků a je patronem charitativních projektů.
Davide, jak se těšíš do Tokia? Byl jsi někdy v Japonsku?
Už skoro dva roky, od mistrovství světa, které se konalo v květnu 2019 v Nizozemsku, kde jsem společně se Šárkou Musilovou vystřílel místo pro Českou republiku v soutěži mixtýmů, se nemůžu dočkat. V Japonsku – nebo chcete-li v Zemi vycházejícího Slunce – jsem zatím nebyl a tak se těším o to víc.
V Tokiu jsou extrémní klimatické podmínky, většina sportovců na toto podnebí není zvyklá. Řešíš to nějak?
Do Tokia jedeme asi týden před závodem, takže dost dlouho na to, abych se aklimatizoval. Mám již hodně zkušeností třeba z mistrovství světa v Bangkoku, kde bylo také hezky teplo, a na poslední paralympiádě v Riu bylo vedro i ve stínu... Jsem přesvědčený, že to zvládnu.
Kateřina Antošová, olympijská handbikerka
Kateřina Antošová se narodila v roce 1965. Je vdaná, má tři dospělé syny a pracuje v bankovní sféře. V roce 2012 následkem úrazu a poškození míchy skončila na vozíčku. V dnešní době patří mezi přední české závodníky na handbiku. Na paralympiádě v Riu se umístila na devátém místě, je vítězkou světového poháru (2019) a pátou ženou v kategorii MH3 na letošním mistrovství světa. Na handbiku závodí sedm let. Založila blog, v němž sdílí své pocity a příběhy o tom, že všechno se dá překonat.
Katko, Tokio je druhá paralympiáda, na niž jedeš reprezentovat Českou republiku. Co to pro tebe znamená?
Nikdy jsem nebyla velká vlastenka, ale dnes jsem na trikolóru na svém dresu opravdu hrdá a česká hymna mě spolehlivě rozbrečí. Je to asi proto, že si dovedu představit, kolik úsilí stojí za tím krátkým okamžikem na stupních vítězů. Hymnu už jsem na závodech světového poháru párkrát slyšela, samozřejmě bych ji ráda slyšela i v Tokiu, ale jsem realistka. Ráda bych závod dokončila se ctí. Hezké by bylo překonat osobní maximum v časovce. Paralympiáda je komplikovaná v tom, že sice jedeme dva závody, ale jen časovka je spravedlivý závod proti soupeřkám stejné kategorie postižení. V silničním závodě jsme spojené s jinou skupinou a v ní jsou i soupeřky, proti nimž bez břišních svalů a s vahou svých dlouhých nohou nemám šanci. Je to obdobné, jako kdyby Sagan vozil na kole o 10 kg víc a ještě si v kopci nesměl stoupnout do pedálů. Ale na startu budu myslet hlavně na všechny lidi, kteří mě celou mou závodní kariéru podporovali.
Byla jsi někdy v Japonsku?
V dětství jsem četla japonské pohádky a ve srovnání s českými mi připadaly kruté. A k tomu ty strašidelné ilustrace! Knížku jsem vždycky zastrčila až dozadu do knihovny. K japonské kultuře mám velký respekt, ale není to úplně můj šálek čaje. Počítám s tím, že se to může změnit, až budu na místě. Bohužel odložení olympiády a proticovidová opatření tomu moc nepřejí. Nabourávají samotný princip olympiády – setkávání sportovců různých disciplín lemované úžasnou diváckou atmosférou. Současná olympiáda vypadá takto: dostali jsme příručku, která má 33 stran a několik dalších příloh a která obsahuje opatření nutná k bezpečnému průběhu her a ochraně zdraví. Pokud bych ji měla shrnout jednou větou, znamená to, že z Japonska uvidím jen letiště, hotel a závodiště.
