Když vás osud přivede na jinou životní cestu

Jen těžko si to lze představit. Večer jdete spát, a když se ráno probudíte, nejste ve své posteli, ale v nemocnici. A lékaři vám sdělí, že už nikdy nebude váš život jako dřív. Příčina? Třeba náměsíčnost. V té právě David Drahonínský jedné dubnové noci před čtrnácti lety spadl z balkónu ve třetím patře a zůstal upoután na invalidní vozík. Svůj život však nevzdal. Dnes patří k významným sportovcům, kteří nosí České republice medaile z paralympiád, mistrovství světa i Evropy.

Co vás tehdy nastartovalo k tomu, že to nevzdáte?

Pamatuji si, jak u mojí postele stáli maminka s tatínkem a dělali, že jsou v pohodě. Já jsem ale moc dobře cítil, jako moc jsou smutní. V té chvíli jsem si řekl, že si nezaslouží truchlit nad svým postiženým synem. Chvíli trvalo, než ve mně opět začali vidět jen syna. Ale to byl pro mne ten hlavní a až neuvěřitelný hnací motor.

Jak se má chovat rodina k člověku, který zjistí, že už nikdy nebude chodit? Určitě je to pro ni rovněž velmi složité…

Rozhodně je třeba uvědomit si, že postižený není jen člověk po úrazu, ale také dítě, rodič a sourozenec. Nejbližší se často s novou situací vyrovnávají hůře než sám postižený. Všichni členové rodiny by se tedy měli spíše soustředit na to, co mohou společně dokázat a nedávat si žádné nemožné cíle.

Střední a vysokou školu jste vystudoval už z vozíku, měl jste před úrazem stejné plány?

Když jsem s hokejkou v ruce běhal po hřišti za míčkem, asi bych nikdy nevěřil, že budu mít před jménem titul Mgr. Plány a sny jsem měl určitě jiné, ale musel jsem je změnit. Nevyhrál jsem medaili na olympiádě z taekwonda, ale pověsil jsem si na krk čtyři roky po sobě placku z lukostřelby.

Lukostřelba u nás nepatří zrovna k masově rozšířeným sportům, jak jste se k ní dostal?

Na střední škole jsem se zúčastnil prezentace lukostřelby, kterou pořádal sportovní svaz Spastic handicap v tělocvičně v Janských lázních. Všechny šípy, které jsem vystřelil, letěly na terč a ještě se do něj zapíchly. Tak když se mě tehdejší trenérka Julie Králíková zeptala, zda chci střílet závodně, odpověděl jsem „ano“. Po prvním lukostřeleckém soustředění mi řekla, že když budu trénovat, mohl bych vyhrát paralympiádu. A já tomu sportu úplně propadl.

Přinesl jste České republice řadu medailí z paralympijských her a dalších soutěží. V roce 2008 jste na Letních paralympijských hrách v Pekingu vytvořil rekord, který dodnes nebyl překonán… Můžete být vůbec ještě lepší?

Paralympiáda je pro každého sportovce vrchol. A já si ze dvou přivezl dvě medaile. Každopádně ale vím, že mám ještě co zlepšovat a určitě mohu ještě o nějaké ty mety a medaile bojovat. Ještě mi chybí titul mistra světa a Evropy ze soutěže jednotlivců a určitě bych se rád zúčastnil nějakého velkého závodu se zdravými lukostřelci. Například mistrovství světa, Evropy nebo některého kola světového poháru. Lukostřelba se stala takovou mojí životní berličkou, o kterou se mohu opírat a žít.

 

Každý člověk, který má co dělat, nemá čas na to, aby přemýšlel o tom, že něco nezvládá nebo něco nemůže.

 

Nyní se připravujete na mistrovství světa v lukostřelbě v Bangkoku?

Ano. V posledních dnech intenzivně rehabilituji a sbírám síly v Termálních lázních Velké Losiny. Tři roky jsem nikde nebyl, a tak jsem potřeboval vypnout a zrelaxovat. Lázně mi doporučil můj známý Marian Vilham, který sem jezdí již pět let a jeho vyprávění znělo jako jedna dlouhá pozitivní pohádka. Sám je vozíčkách a chválil bezbariérovost hotelu, ochotný personál a mnoho příležitostí k výletům v okolí města.

Do odletu na listopadové Mistrovství světa v Bangkoku mi ještě zbývá měsíc a půl, a tak mě čeká hodně hodin na střelnici a také závěr mentální přípravy pod vedením sportovní psycholožky Kateřiny Kudláčkové. Do Bangkoku pojedu maximálně připravený, a pokud budu zdravotně v pořádku, chci předvést to, co umím v životě nejlépe – střílet z luku.

Aby člověk mohl vyhrávat, musí ale nejprve načerpat sílu. A tak jediné, co v lázních posiluji je moje mentální úroveň, která hraje v lukostřelbě důležitou roli. Když člověk leží v sirné koupeli a soustředí se na ten klid, svaly se uvolní a relaxační účinek je dvojnásobný.

Je sirná termální voda skutečně tak báječná, jak se o ní hovoří?

Upřímně – zpočátku mě trochu překvapila ta zvláštní „vůně“. Ale po dvou dnech jsem si zvykl a koupele byly moc příjemné – ať už šlo o vířivku, perličku nebo relax v termálním bazénu. Ty si asi užívám nejvíce. I když ani na další procedury, jako jsou parafín, individuální masáž a cvičení, nemohu dopustit. Odjížděl jsem do lázní s čerstvě zahojenými odřeninami a tady se to doléčilo úplně. Prostě sirná voda jednoznačně palec nahoru. Možná právě to její aroma i složení mne tak učarovaly.

Ostatně není divu, vždyť přece Velké Losiny jsou čarodějnými jevy proslulé… Jako velké plus vidím i bezbariérovost hotelu, v němž jsem ubytován. Všechny přesuny zvládám jen s mírnou pomocí personálu.

Říká se, že pozitivní myšlení je základem úspěchu při překonávání jakékoli choroby nebo handicapu…

Je to tak. Pozitivní myšlení ovlivňuje to, co se stane, Člověk se mu ale musí naučit. Mentální síla je stejná jako fyzická, je třeba ji postupně posilovat. Kromě pozitivního myšlení se však člověk musí naučit vyplnit svůj čas. Mohu potvrdit, že každý člověk, který má co dělat, nemá čas na to, aby přemýšlel o tom, že něco nezvládá nebo něco nemůže. To platí, ať máte pod zadkem vozík, nebo žádný handicap nemáte.

Popral jste se s osudem, jste úspěšným sportovcem, po studiích jste získal dobré místo – jaké máte další plány?

Plánů mám mnoho a vím, že když nebudu jen sedět a čekat, tak se mi podaří je také naplnit. Chtěl bych cestovat, možná někdy změním i pracovní místo. Určitě bych ale dále chtěl trénovat a ještě aspoň do Ria se udržel ve formě, a konkurovat zahraničním soupeřům. Také bych chtěl sehnat další sponzory, abych se mohl zúčastnit světového poháru pro zdravé lukostřelce. Nejdůležitější ale je, aby vydrželo zdraví, protože bez něj se plány budou muset změnit.

 

autor: Dana Sokolová

foto: archiv Davida Drahonínského