Lenka Honzátková - Věřím na profesionalitu a odbornost, ale i věci mezi nebem a zemí

Zdroj: Magazín Paraple, červenec 2023

Text: Alexandra Šilhánová, šéfredaktorka magazínu a manažerka extérní komunikace Centra Paraple
Foto: Lukáš Klingora

Když s tebou naposledy dělal rozhovor David (pozn.: Lukeš, ředitel Centra Paraple) pro náš web, bylo to krátce po změně tvé pozice z vedoucí úseku pohybové terapie na specialistku spinální problematiky. Letos k tomu nově přibyla ještě pozice ředitelky ParaLabu. Co všechno je teď tvou každodenní náplní práce? 
To nejdůležitější z každodenní rutiny je spolupráce s paraplecím týmem na individuálních plánech klientů a účast na pravidelných setkáních, kde řešíme, jak bychom mohli klienty v jejich životě co nejlépe podpořit. Nedílnou součástí jsou i setkání přímo s klienty. Řešíme také jejich následné fungování doma a zajištění v regionu, kde žijí. 
Částečně jde také o operativu spojenou s pobytem a s prací s klienty a pak jsou tam různá setkávání s kolegy, s vedoucími úseků, kdy spolu přemýšlíme o strategických otázkách na tom kterém úseku s ohledem na odbornost. Také řešíme věci, jako jsou stáže, vzdělávání, spolupráce, přípravy tematických programů.  
Schůzek je tedy poměrně dost. Snažím se ale, aby byly stručné a výstižné, abychom se zbytečně nezatěžovali. Ale zároveň abychom se opravdu pravidelně vídali, protože v proudění informací vidím velkou podstatu.  
Jsem také součástí vedení celé organizace, kde společně řešíme více strategické věci. A další část mé činnosti zabírá spolupráce s paní doktorkou Hyšperskou (pozn.: lékařka pražské spinální jednotky a Centra Paraple), což je v tuhle chvíli ještě taková novinka, za kterou jsme hrozně rádi. Vidíme totiž, že to péči o naše klienty ještě posunulo. Z toho opět vycházejí další věci k řešení. Ale to je v pořádku, má to smysl. 
A směrem k veřejnosti je to samozřejmě také prezentace na různých odborných akcích.  
A snad jedna z posledních věcí − spolupracuji na přípravě Mezinárodního dne poškození míchy, který se koná vždy na začátku září u nás v Centru Paraple.

Zatím jsme se nedotkly zmiňovaného ParaLabu. Představ nám ho trochu.  
V Parapleti se odjakživa snažíme vytvářet a rozvíjet odborné postupy v oblasti péče o klienty s míšním poškozením v chronické fázi. Chceme je podpořit v adaptaci na život s poškozenou míchou, a to jak po fyzické, psychické, tak i po sociální stránce. A proto je třeba vymýšlet postupy práce pro jednotlivé odbornosti – fyzioterapii, ergoterapii, sociální práci, psychologii, ošetřovatelskou péči. Postupy jsou vytvářeny na základě potřeb našich klientů a následně vraceny zpět do běžného provozu Paraplete, už zpracované, popsané, pokud možno s vytvořenou sítí spolupráce v regionech. Celé to je spojené se zkoumáním, v některých fázích by se to dalo nazvat i výzkumem.  
Jde ale částečně o témata, která jsou tak trochu nad běžnou službou, časově i jinak. Davida Lukeše tak kdysi napadlo tyhle činnosti vyčlenit a pracovat na nich trochu „mimo“. Ten nápad přinesl krátce po svém nástupu do funkce ředitele, nějakou dobu byl uložený a zhruba před rokem jsme se dohodli, že ho oživíme a začneme realizovat. 
(Pozn.: Projekt ParaLab, jeho témata a řešitele detailněji představíme v podzimním vydání Magazínu Paraple. Nenechte si to ujít.)

Ty jsi v Parapleti začínala jako fyzioterapeutka, pak ses stala vedoucí úseku pohybové terapie, nyní jsi v již zmíněných pozicích. Po nástupu Davida Lukeše, jsi dostala nabídku do vedení Paraplete. Co tě přimělo ji přijmout?  
Pohybový úsek a terapie pro mě vždycky byly a budou srdeční záležitostí. Opustit je pro mě nebylo úplně jednoduché. Nahrály tomu ale nepříznivé okolnosti před nástupem Davida Lukeše, kdy byla zrušena registrace služby sociální rehabilitace a stěžejní službou zůstala odlehčovací služba. V tomto období začali z Paraplete odcházet lidé, kteří byli držiteli dlouhodobého know-how, základu, který zde v minulosti vybudovaly Zdena Faltýnková (pozn.: fyzioterapeutka, ergoterapeutka, specialistka spinální problematiky) s Alenou Kábrtovou (pozn.: psycholožka, první ředitelka Centra Paraple).  
Přišlo mi zodpovědné, že bych se jako seniorní pracovník měla té nabízené pozice ujmout, i když určité pochybnosti jsem měla.  
Začátky nebyly úplně jednoduché. Ale myslím, že nyní už je má pozice vnímána většinou pozitivně, a všichni ji bereme jako prostředek pro udržení úrovně a stability odbornosti v organizaci.  
Do budoucna je mým velkým přáním vytvářet pro jednotlivé činnosti popis postupů tak, aby know-how Centra Paraple neodcházelo s lidmi, ale aby bylo přenositelné a stále udržitelné. 

Paraple si lidi do vedoucích pozic často „vychová“. Považuješ to za správné? 
Myslím, že to není nezbytně nutné, ale je to v mnoha ohledech jednodušší. Z mého pohledu by vedoucí měl být člověk, který má chuť držet společnou vizi Centra Paraple a vést k tomu i svůj tým. Myslím, že to nutně ani nemusí být největší odborník z týmu, ale měl by to být člověk, který má Paraple rád a chce pro něj to nejlepší. Odbornost by pak měla být přenášena všemi seniorními pracovníky. 
„Paraplecími lidmi“ se ale mnohdy stávají už studenti na praxi, ze kterých se později často stanou naši kolegové. Osloví je jak práce s cílovou skupinou, tak náš přístup, odbornost a celková atmosféra. 
 
Máš vystudovanou fyzioterapii a tělesnou výchovu zdravotně postižených. Věnovala ses někdy i jiné cílové skupině, než jsou lidé s poškozením míchy?  
Sama jsem kdysi byla v Parapleti na praxi a pak jsem v něm působila jako dobrovolník. Následně jsem s Láďou Kratinou měla na starosti sociálně-rehabilitační pobyty, které jsme přebrali od Zdenky Faltýnkové. Pořádaly se tehdy mimo Centrum Paraple, kde pro to ještě nebylo zázemí. Klienty z celé republiky jsme se snažili dostat na týden někam, kde to bylo bezbariérové. Nynější třítýdenní pobyt jsme chtěli vmáčknout do jednoho týdne. Snažili jsme se klienty co nejlépe poznat, nacvičovat s nimi soběstačnost, dolaďovat pomůcky, probíhala tam intenzivní fyzioterapie a socializace. Samozřejmě to mělo i sportovní a kulturní prvky, různé přednášky atp. 
Pak jsem se na dva roky přesunula do Janských lázní, konkrétně do dětské léčebny Vesna, kde jsem se věnovala velmi různorodé skupině pacientů, od ortopedických po neurologické.  
Ale i v Jánkách jsem byla tak trochu vnímána jako ta „holka z Paraplete“ a cvičila tam i dětské spinální pacienty. Jednou tam za mnou přijela Zdenka Faltýnková a zeptala se mě, jestli bych se nechtěla vrátit do Paraplete.  
Já už ale v té chvíli měla jiné plány, že vyjedu s jednou klientkou na rok do zahraničí, konkrétně na Floridu. Ale protože jsem poměrně dlouho čekala na všechna možná povolení, tak jsem na chvilku nastoupila do Návštěvní služby Monada, což byla domácí rehabilitace a pro mě další dobrá zkušenost. 
Cítila jsem ale, že v Parapleti velmi stáli o to, abych se vrátila. Měla jsem velké dilema. Ale vzhledem k tomu, že jsem podvědomě cítila, že se chci vrátit, Ameriku jsem zrušila a nastoupila do Paraplete, kde jsem od té doby zůstala. To byl myslím rok 2000. 
 
V oboru jsi přes dvacet, takže už můžeš trochu srovnávat. Kam se za tu dobu posunula péče o lidi s poškozenou míchou? 
Samozřejmě se posunula, a to velmi, jak co se týká postupů, tak materiálního zajištění.  
Obrovskou změnu vnímám v oblasti kompenzačních pomůcek. Protože třeba získat aktivní lehký vozík bylo před dvaceti lety složité. Mít centrum nebo domácnost vybavené dobrým závěsným systémem, to bylo skoro nemožné. A mnoho dalšího. V oblasti sportovních pomůcek tady před rokem 2000 téměř nebyly dostupné třeba handbiky. Totéž pomůcky na lyžování. Byly tu třeba jeden dva typy, které ale nemohly pokrýt škálu individuálních potřeb klientů. Dále elektromotory, které výrazně zlepšují kvalitu života našich klientů a pomáhají jim i s integrací do rodinných aktivit, do společnosti. 
Chyběly i odborné postupy. Nově se třeba rozvinula celá oblast terapie ruky. 
Po roce 2000 došlo k rozvoji tří spinálních jednotek, v Praze, Liberci a Ostravě (pozn.: spinální jednotka v Brně vznikla už v devadesátých letech). Pokud klient projde spinálním systémem, minimalizují se možné komplikace spojené s míšním poškozením, protože zde najde cílenou péči. Člověk by po průchodu spinálním programem (spinální jednotka, spinální rehabilitační jednotka v rehabilitačním ústavu, Centrum Paraple) měl být připraven na návrat do domácího prostředí. 
 
Stane se, že někdo tím systémem neprojde, že se někde „ztratí“? 
Může se to stát a stává se to. Občas se ozve zodpovědný rehabilitační pracovník, zdravotní sestra nebo lékař s tím, že má v péči spinálního pacienta, u kterého si myslí, že by měla být péče specifická a že ji zatím nedostal. Snažíme se, aby takoví lidé měli možnost projít programem zpětně, což je někdy velmi komplikované. 
Na těchto případech je ale vidět, co se stane, pokud klient tou správnou péčí neprojde. Často pak nemá správně nastavenou základní péči, jako třeba management vyprazdňování. Nemá pomůcky vůbec nebo je nemá vhodně nastavené, nemá dostatek informací ani o sociálních možnostech. Kolikrát považuje svůj zdravotní a sociální stav za neřešitelný. A idea návratu do běžného života mu chybí.  
Musím však říct, že péče o spinální klienty je v České republice velmi unikátní, žádná jiná cílová skupina takovou péči nemá − a kvalitativně je srovnatelná se světem. Za to děkuji nejen všem kolegům ve spinálním programu, ale také těm, kteří se nastavení spinální péče před lety věnovali. 
Velkou změnou posledních let je vznik dispenzarizační péče v rámci spinálních jednotek, což znamená ambulantní péči o chronické klienty. Probíhají zde kontroly v rámci prevence komplikací spojených s míšním poškozením. To je důležitá informace pro klienty, že pokud někdy leželi na spinální jednotce, pak je tato spinální jednotka pro ně i centrum celoživotní následné péče. Měli by se na ni obracet například s dekubity, zvýšenou spasticitou, neuropatickými bolestmi atp.  
 
Co považuješ v současné době za největší problém lidí s poškozenou míchou? 
Největším zdravotním problémem jsou stále dekubity. Prostě byly, jsou a budou, bohužel. Ale opět, jak to sledujeme, není to problém pouze u nás, ale opravdu celosvětově. Ráda bych využila tento prostor a upozornila, že každá rána pod místem míšního poškození je považována za dekubit a je třeba na to takto myslet a adekvátně k tomu přistupovat. 
Pokud už se dekubit rozvine, je určitě třeba co nejdříve kontaktovat spinální jednotku nebo pracoviště, které spinální jednotka doporučí, a nastavit vhodný postup léčby. Základní léčbou je vždy odlehčení místa, kde se dekubit nachází, jakkoli to může být nekomfortní a komplikující. Prostě pokud je dekubit v sedací oblasti je třeba si lehnout, pokud na patě, nenasazovat boty a lehnout si atd. Dekubit je skutečně velmi vážná věc, která když se rozvine, může ohrozit život. 
 
Je něco, co tě v souvislosti s prací ještě překvapí? Přijede někdy klient s něčím, co jsi ještě neslyšela, neviděla, neřešila? 
Co mě stále překvapuje, je, že někteří klienti nechají dojít své zdravotní i sociální problémy na úplnou hranu, kdy už je jim pak mnohdy skutečně těžké pomoci a žádá si to velmi náročné řešení (např. dlouhodobou hospitalizaci), i když to dlouhou dobu šlo vyřešit celkem „bezbolestně“. Často si kladu otázku, proč to tak je, ale zatím nenacházím, mimo popírání problému, rozumnou odpověď. 
Další věcí, která mě stále překvapuje, je neochota udělat změnu v nevyhovujících stereotypech. A to nemluvím jen o fyzických změnách, ale i o změně myšlení, nastavení. Tam je to mnohdy ještě o něco těžší. Ale tady jsem si vědoma toho, že se změnami má problém většina z nás. 
Vždycky je mi ale líto, pokud klientovi tato neochota vysloveně škodí, když ho stávající situace evidentně vyčerpává a ničí. 
Ale abych řekla i něco pozitivního. Jsou i klienti, kteří v sobě najdou velkou sílu a dokážou díky ní vyřešit i opravdu těžké problémy. A dokážou svůj život změnit a posunout i přesto, že jdou do nekomfortu, rizika, konfliktu…, ale s jasným cílem: žít svůj život po svém a co nejvíc plnohodnotně.  
 
S čím jsi spokojená, když klient z pobytu v Parapleti odjíždí? 
Jsem spokojená, když vím, že klient odjíždí s kýženou změnou, že mu pobyt dal to, co od něj očekával. Nebo třeba i něco navíc. 
Klienti se hned na úvodním setkání dovědí, že pobyt by jim měl ukázat, co jim můžeme nabídnout, s čím pomoci, co by se v jejich životě mohlo posunout k lepšímu. A když pak na závěr najdou i jednu věc, kterou se u nás naučili a která jim v životě opravdu k něčemu bude, pak mi to dává smysl a dobrý pocit. 
 
Je podle tebe sdílení informací a zkušeností a propojování se v rámci celého spinálního systému cesta, jak ještě zlepšit péči o lidi na vozíku? 
Pro zajištění kvalitní péče o klienty je strašně důležité, aby návaznost mezi jednotlivými stupni systému fungovala. Aby se klient mohl kdykoli obrátit na spinální jednotku, rehabilitační ústav nebo nějakou regionální podporu, např. peery. Abychom o sobě vždy věděli, o svých činnostech, ale abychom také znali „slepá“ místa a uměli je přemostit. 
Bohužel péče o lidi s poškozením míchy mimo spinální systém není úplně dotažená. Zdravotní a sociální služby v regionech nejsou dostatečně kvalitní a ani dostupné.  
Se Společností pro míšní léze se teď snažíme zakládat tematické skupiny, víc se operativně setkávat i on-line, účastnit se odborných akcí atd. Správný směr by byl více šířit informace i do „běžných“ ambulancí, protože ne pro každého lékaře je spinální pacient ten, jehož specifika zná. Ale na to momentálně bohužel není kapacita. 
 
Jsou v péči o lidi na vozíku nějaké trendy? 
Myslím, že trendy ve zdravotní péči jsou hodně napojené na různé výzkumy. A pomáhají i evidence base, díky kterým vznikají např. doporučené postupy pro léčbu urologických problémů, dekubitů, v operativě, fyzioterapii, terapii ruky atd.  
A trendy nemíjejí ani sociální oblast. Nyní je to case management, tedy komplexní pomoc, provázení. V některých západních zemích je case manager spolu s pacientem/klientem a jeho rodinou od počátku až po jeho přechod do domácího prostředí. To jsou podmínky, která jsou pro klienty tou nejlepší podporou. Je to systematické, neztrácí se přitom energie a klient je v celém procesu v roli člena týmu. Je zde nutná jeho spolupráce, není pasivním příjemcem. Tenhle model známe např. z Kanady, Anglie apod. Efektivita vracení lidí zpátky do života se tímto způsobem je vyšší. 
 
Partnerská spolupráce s klientem je určitě něco, na čem si i Paraple už od svého vzniku velmi zakládá a čím se odlišuje. 
Ano, v Parapleti je klient součástí multidisciplinárního týmu. Z časových důvodů nemůže být na všech sezeních, ale ten, kdo ho zastupuje a neustále vtahuje do „hry“, je právě case manager.  
My se snažíme klienta trochu poznat ještě před jeho příjezdem, kdy si společně s case managerem sestavuje předběžné cíle pobytu. Ty se pak mohou z různých důvodů změnit, ale vždy na základě dialogu, kdy klient je ten, který schvaluje: ano, touto cestou půjdeme. A case manager je ten, kdo tou cestou jde s ním a kdo tu stanovenou linii v rámci multidisciplinárního týmu stále drží. 
 
Myslíš, že v Parapleti zůstaneš do konce své profesní kariéry? A vnímáš jako výhodu, že jsi s jednou organizací spojená tak dlouho? 
Občas o tom přemýšlím, občas se na to někdo zeptá.  
Má to svá pro i proti. Ale abych byla upřímná, bylo i období, kdy jsem si říkala, že už je čas odejít. Nicméně musím říct, že jak tu měním pozice a tím pádem i náplň práce, tak mám pocit, že se to dá ještě nějaký čas vydržet. 
 
Máš představu, co bys dělala, pokud bys z Paraplete odešla? Zůstala bys v oboru, nebo spíš zamířila úplně někam jinam? 
Specialistu spinální problematiky lze dělat v podstatě jen v Parapleti. A i přesto, že miluju i své základy – fyzioterapii a aplikované pohybové aktivity, říkala jsem si, že když už bych Paraple opouštěla, vrhla bych se do asi úplně jiné sféry. Možná bych zkusila provozovat příjemnou kavárnu nebo nějaké bezbariérové sportovní zařízení. 
 
Nedávno jsi získala ocenění Osobnost neziskového sektoru. Jsou pro tebe takové věci důležité? Jak to vnímáš? 
Nerada se sama hodnotím. A musím říct, že tohle pro mě bylo jedno velké překvapení. Myslela jsem si, že si jdu na tuto akci posedět a dozvědět se, co se kde zajímavého dělá, a získat třeba nějaké nové kontakty. A poté, co se představili kolegové z ostatních organizací, kteří jsou celé společnosti velmi prospěšní, mají skvělé nápady a řešení a vkládají do své práce tolik energie a času, jsem se v tom přesvědčení ještě utvrdila.
Takže ze svého vítězství jsem pořád zaskočená. Příjemně, samozřejmě. 
 
Co je pro tebe hnacím motorem?  
Mám radost, když se daří, když se někam posouváme. A jelikož jsem zřejmě inovátor, což mi vyšlo v různých osobnostních testech, mám ráda změnu a flow, jak se teď říká.  
Jsem spokojená, když vidím, že i kolegové jsou z práce s klienty nadšení a klienti že cítí sílu z té energie, kterou do práce vkládáme. A vzniká z toho společné dílo. 
 
Máš velmi náročnou práci, ale jsi také maminka dvou dospívajících dětí, partnerka, jsi aktivní v různých jiných organizacích a spolcích. Jak to všechno zvládáš, jak se dobíjíš, udržuješ? 
Snažím se každý den se hýbat. Alespoň nějak. V mém věku už mám své rozcvičky, kombinuji různé cviky, prvky jógy apod. Ráno se vždy snažím odcvičit sestavu Osm kousků brokátu, což je energetizující cvičení. Taky hodně chodím a běhám. A alespoň občas se snažím skutečně relaxovat. 
Jako zásadní také vnímám kvalitní spánek. Pak se dá i poměrně náročný den dobře zvládnout. Na tomto poli mám zatím střídavé úspěchy. 
Mám tendenci si stále nakládat víc, než můžu zvládnout, a mé dny bývají naplněné od rána do večera. Ale samozřejmě neříkám, že se občas nesejdu s přáteli, nebo že s rodinou nezajedeme třeba na chatu.  
 
Poslední otázka. Co ti úplně obyčejně, lidsky udělá radost? 
Pocity štěstí a radosti zažívám s dětmi, s rodinou, když se nám daří, když hezky komunikujeme. Ve vztahu k práci, ale i soukromě, když o něčem bádáme, vybádáme to a věci zapadnou. A nemusí jít o nějaký sofistikovaný postup, klidně se to může vyřešit samo v prostoru „mezi nebem a zemí“. Na to já poměrně věřím.