Lucie Gachi: Vozík mi pomáhá motivovat pacienty

Lucie, děláte zdravotní sestru na NIP. Co si pod tím můžeme představit a co Vaše práce konkrétně obnáší?

NIP je oddělení následné intenzivní péče .Pacienti jsou k nám překládání z akutních lůžek, většinou z oddělení ARO. Jsou to pacienti kteří už úplně nepotřebují ležet na ARO lůžkách, ale pořád potřebují monitoraci tlaku, srdeční činnosti, saturace… Taky pořád potřebují umělou plicní ventilaci. Přijdou k nám ještě s dalšími katetry. My se je snažíme postupně všeho zbavit a pak posunout třeba na rehabilitaci.

Pracuju jako zdravotní sestra. Moje práce obnáší všechno, co je potřeba při péči o pacienty, tedy ranní hygienu, péči o dýchací cesty – odsávání z tracheostomické kanyly, podávání inhalací, podávání léků, stravy do sondy, zavádění močových katetrů, žilních katetrů, nasogastrických sond…

Lucie Gachi v práci (na oddělení následné intenzivní péče).

V éře, které Vy sama říkáte „před vozíkem“, jste dělala na ARO. V čem byla ta práce odlišná a proč jste se vlastně posunula na NIP?

ARO je co se týká práce opravdu odlišné. Jsou tam akutní příjmy, na NIP jsou plánované, je tam určitě víc přístrojů, třeba hemodialýza a pacienti kteří potřebují akutní péči. Takže by se dalo říct že ARO má víc akční oddělení. Měla jsem to tam ráda. V době kdy jsem pracovala na ARO, jsem chodila na pár služeb právě na oddělení NIP.

Když jsem se po nějaké době, kdy jsem dělala na ARO administrativní práci, chtěla vrátit zpátky k lůžku a k pacientům, tak si to moc neuměli představit, jak by to šlo. To chápu, protože to může vypadat zvláštně, že někdo na vozíku by chtěl dělat takovou práci. Ale já jsem ji dělala od 18 let celou dobu – a teď mně chyběla.

Na NIP byli ochotni to zkusit a pak že se uvidí. Už tam v létě budu dva roky a jsem všem, co tam se mnou pracují, vděčná, že to takhle může být, protože je to i o kolektivu, v kterém člověk pracuje.

V čem Vás limituje při práci vozík? A je například i nějaká situace, kdy Vám naopak v práci vozík pomáhá?

Vozík mě limituje třeba v tom že nedosáhnou do vysokých skříněk a některé léky, materiál nebo pomůcky mi někdy musí někdo podat. Nebo při posouvání težších pacientů na lůžku výš vsedě nemám takovou sílu. A pak občas prostor, kdy abych se dostala k lůžku nebo infúzním pumpám, musím posunout stranou stolek nebo odsávačku, ale jsou to spíš takové maličkosti.

Někdy mi vozík pomáhá trochu motivovat pacienty. Když vidí, že i na vozíku se dá dělat spoustu věcí, říkají si že to taky zvládnou. A pak jsem taky občas rychlejší, když potřebuju na oddělení někam „doběhnout“. (úsměv)

Lucie Gachi po návštěvě vizážistky.

Jsou speciálně pro sestřičky na vozíku nějaká oddělení vhodnější než jiná? 

Myslím si, že oddělení, kde se třeba hodně převážejí a přesouvají pacienti, třeba operační oddělení, by bylo vhodné míň, protože postel mi někam tlačit úplně nejde. (úsměv) Třeba oddělení, na kterém jsem, mi přijde celkem vhodné, protože práce je relativně v klidu a dá se zvládnout. Na druhou stranu si myslím, že když člověk chce a ostatní jsou ochotni mu tu šanci dát, řešení se určitě najde.

Víte i o jiných sestřičkách na vozíku?

Vím jen ze sociálních sítí o sestřičkách na vozíku v cizině. U nás o nikom, kdo pracuje přímo u lůžka, nevím.

Posuneme se ke sportu. Máte prý ráda handbike. Kudy nejraději jezdíte, jak velké štreky a co Vás na tom nejvíc baví?

Handbike mě baví moc. Nejraději jezdím přírodou, po lesních a polních cestách a taky, když to občas vyjde, někde na horách, ty jsem měla vždycky moc ráda. Jinak využívám volné chvíle – a když je chvilička času, vyrážím aspoň na pár kilometrů. Vzdálenosti jsou různé podle času a taky nejsem kdovíjaký přeborník. (úsměv)

Baví mě, že můžeme takhle vyrážet hlavně s nejmladším synem, baví mě ten pohyb v přírodě i to, že se s handbikem dostanu i na místa, kam bych s vozíkem určitě nedojela.

Handbike. Oblíbená Luciina činnost pro volný čas.

Zjistili jsme, že oba žijeme na Vysočině. Nejste ale místní rodák, dostala jste se sem až v dospělosti. Dokázala byste Vysočinu a místní lidi nějak charakterizovat? Liší se od zbytku republiky něčím?

Mám pocit, že každý kraj má tak trochu svoje specifika. Kdyz jsem bydlela v Telči, zdálo se mi, že lidé tam v okolí jsou víc otevření. Tady, kde žiju teď, zas chvíli trvá, než se otevřou. Ale jinak jsou povětšinou fajn, aspoň ti, s kterými jsem se setkala.

Máte nějaké plány na léto? A pokud ano, prozradíte nám je?

V létě se těšíme s kamarády na dovolenou do Beskyd. A potom ještě určitě budou nějaké výlety.

Neměla byste prosím vzkaz pro čtenáře Vozejkova?

Chtěla bych říct, že ať se člověku stane cokoli, neměl by se vzdávat. Když někdo říká, že něco nejde, neznamená to, že to opravdu nepůjde – a radost ze života můžeme mít i díky maličkostem.

Dívčí gang v Poděbradech. (Poznáte Lucii?)

Fotografie: archiv Lucie Gachi

Rozhovor vedl: Jan Spěváček