Lucie - Manžel mi řekl: „Na vozíku se dá dělat hrozně moc věcí a my je dělat budeme!“

Text: Václav Uher
Foto: Petr Hricko

„Ztratila Lucinka bačkorku, když na dvorku si hrála. Naboso s děvčaty běžela a zvesela se smála.“ Znáš tu písničku?
Ano, a tak jsem si jako malá připadala. Byla jsem dvorkové dítě. Mám staršího bráchu, za kterým jsem pořád běhala. Po škole jsme hodili tašku do rohu a někam jsme zmizeli. Dělali jsme lumpárny. Chodili jsme třeba do skladu stavebnin, kde jsme lezli po kamenech a po vysokých hromadách písku. Když si na to vzpomenu, divím se, že se nikomu nic nestalo. Mohlo to někoho z nás zavalit. Lezli jsme i do zaplavených míst. Vzali jsme si polystyrenové desky a plavili se na vodě jako na lodích.

Čím sis přála být?
Chtěla jsem pracovat s oděvy. Vytvářet návrhy a šít. Pocházím z Liberce, což bylo textilní město, takže jsem uvažovala, že půjdu na textilní průmyslovku. Později jsem se na ni skutečně hlásila, ale nevzali mě. Vybrala jsem si tedy jiný obor a studovala na tkadlenu. To bylo zajímavé. Pracovali jsme se stroji, se žakáry a s návrhy tkanin. Během studia jsem ale zjistila, že bych se ráda věnovala nejen škole, ale i něčemu jinému. 

Čemu?
Zajímala jsem se o sporty i umění. Ze sportu mě nejvíc bavilo lyžování. Závodně jsem začala dělat sjezdové lyžování. Později jsem přešla na akrobatické lyžování, ale to bylo ještě v plenkách. Kromě toho mě jako dítě bavila atletika a gymnastika. Nevěděla jsem, čemu se chci věnovat naplno, a tak jsem dělala od všeho něco. A jak už to tak bývá, v pubertě jsem kromě sportovišť chodila i na diskotéky a prováděla všechno, co k ní patří. Když jsem dostudovala střední školu, přála jsem si žít ve velkoměstě, ale na vysokou do Prahy jsem se zprvu nedostala, tak jsem šla do práce. Rodiče mi řekli, že už je na čase, abych přispívala na domácnost.

Zůstala jsi v oboru?
Ne. První práci jsem dostala úplně náhodně. Šla jsem jednou okolo vysoké budovy, tam jsem se zastavila a zeptala se na vrátnici, jestli náhodou nepřijímají lidi. Poslali mě do prvního patra. A i když jsem vůbec nevěděla v jaké společnosti se nacházím, šla jsem nahoru. Sháněla jsem práci jen na chvíli, protože jsem za rok chtěla zkusit vysokou školu znovu. V tom prvním patře jsem zjistila, že jsem vlezla na katastrální úřad, na kartografii. Zaměstnali mě, takže jsem se navzdory původním plánům začala věnovat kartografii. Jako všechno, co jsem měla možnost v minulosti vyzkoušet, i ta kartografie mě začala bavit. Říkala jsem si: „Hergot, to je zajímavý, co s tím? Naučím se na přijímačky a zkusím stavařinu.“ Za rok jsem přijímačky udělala, dostala se do vysněného velkoměsta a začala chodit na stavební fakultu ČVUT.

Naplnilo velkoměsto tvé očekávání?
Ano. Šla jsem do Prahy a žila na koleji. Dnes si ale říkám, že jsem spíš měla jít za tím, co jsem chtěla dělat původně a věnovat se tomu pořádně.

Co konkrétního bys tedy doporučila svému mladšímu já?
„Vydrž a jdi si za tím, čeho chceš dosáhnout.“ A to se mi líbí u mých dětí, že si jdou za tím, co chtějí dělat, i když obory, které si vybraly, nejsou všeobecně vnímané jako perspektivní. Jsou ale šťastné.

Proměnila tě Praha?
Moc ne. Myslím, že jsem byla pořád stejná. Člověk měl přátele, poznával zajímavé lidi. Nebyla jsem vyloženě studijní typ. Se zkouškami jsem neměla zásadní problém, ale po červeném diplomu jsem netoužila. Když jsem byla v prváku, přišla revoluce. V prvním semestru jsme se museli chystat na zkoušku z marxismu-leninismu, pak přišla euforie. Po revoluci jsme mohli chodit na přednášky i jiných škol a fakult, na filozofii, na práva. Říkali tomu vložený ročník. Chodila jsem na přednášky po různých školách, dělala si zkoušky, i když mi k ničemu nebyly, ale byla jsem nadšená. Všechno mě bavilo. 

Měla jsi v té době nějaké ponětí o vozíčkářích, životě na vozíku?
Vůbec žádné. Můj život se točil pořád kolem nějakého sportu, kde jsme nad vozíčkáři vůbec nepřemýšleli, ani se s nimi nesetkávali. Stalo se, že se ke mně dostala zpráva o úrazu páteře někoho, kdo prý skončil na vozíku, ale já se v té době s nikým nesetkala. V Liberci už tehdy byl Jedličkův ústav. Občas jsem venku potkala děti na vozíku, ale ty byly většinou nemocné, ne po úrazu.

Později ses seznámila s manželem a založila rodinu. Ještě než se dostaneme k tvému úrazu, jak bys popsala svůj tehdejší rodinný život?
Já jsem měla a pořád mám šťastný a hezký život. V mládí jsem netušila, že můj život bude takový příjemný a hezký. Manžel je o rok mladší. Setkali jsme se na vysoké škole, kde mě oslovil na autobusové zastávce. Nejprve jsme byli kamarádi a pak se sblížili. Známe se dlouho, ale nevybavím si přesně jak, protože na data je lepší manžel. Ten až si přečte, že to nevím, to bude ostuda. On je ten, kdo nosí květiny, kdo nezapomíná na výročí. Pracovali jsme, cestovali a sportovali. Požádal mě o ruku a já samozřejmě souhlasila. Svatbu jsme měli v roce 1998 a pak všechno hezky navazovalo. První dítě se nám narodilo v roce 1999, druhé 2002. Postavili jsme si domeček kousek od Jablonce, v obci Pulečný. Děti rostly. Učili jsme je všemu, co jsme sami měli rádi. Cestovali jsme s nimi, takže poznávali svět. Našly si cestu také ke sportu, ale i ke knížkám a divadlu, protože jsou více do umění. Žili jsme spokojeně, a když bylo zamračeno, se vším jsme si poradili. Všechny aktivity jsme jako rodina provozovali společně. Když děti začaly odrůstat a mít více svých zájmů, pořídil si Honzik, můj manžel, motorku a začali jsme podnikat výlety po krásách naší země. Já jezdila jako „batůžek“. Později jsem si začala dělat řidičský průkaz skupiny A, ale kvůli úrazu jsem ho již nedokončila. Také jsme si plnili další přání, a tím byl paragliding. Udělali jsme si pilotní průkaz a začali létat. Bylo to nádherné, pořídili jsme si padáky. Náš plán byl cestovat naším obytným vozem a cestou si někde zalétat. Osudným se mi stal už první výlet.

Popiš ten den.
Bylo to 30. 4. 2021. Vzala jsem si v práci dovolenou. Vyjeli jsme na výlet a zastavili se na Rané, trojvrcholové hoře v Českém středohoří. Měli jsme v úmyslu tam potrénovat ground handling, což je trénink na zemi, který rozvíjí cit a vnímání křídla. Bylo hezky. Zajeli jsme k letišti ze západní strany Rané a tam jsme trénovali start a rozběh. Při tomto tréninku se snažíš udržet padák nad sebou, aby ses naučil řízení. Takhle jsme si tam hráli celé dopoledne, a pak jsme si řekli: „Tak si vyšlápneme nahoru a dáme si zkušební slet, ne?“ Seděli jsme na louce a já si pamatuji, jak jsme pozorovali vítr. Vypadalo to dobře. Vítr byl trochu proměnlivý, občas silnější, ale nebyly to žádné poryvy. Vystoupali jsme tedy na západní startovačku a tam si rozbalili padáky. Mám ještě fotku, jak tam stojím. To je poslední fotka, co mi Honzik s padákem udělal. Vždycky jsem chtěla startovat před Honzikem, protože jsem nerada zůstávala na kopci sama. Odstartovala jsem tedy první. Start se mi moc nepovedl, tak jsem šla znovu a odstartovala podruhé. Vzlétla jsem, ale měla jsem takový zvláštní pocit. Pocit, jaký jsem nikdy neměla. Prostě, že je něco blbě. Sedla jsem si do sedačky a řekla si: „Udělám otočku doleva, doprava, takovou osmičku a půjdu klidně hned dolů.“ Začala jsem se chystat na přistání, a šla hezky proti větru. Všechno se zdálo být v pohodě. Už jsem nebyla tak vysoko, takže jsem se snažila dostat ze sedačky a jít na přistání. Najednou se to ale se mnou začalo točit. Někdo tomu říká čertík, vítr čertík. S padákem to asi deset metrů nad zemí začalo mávat. Snažila jsem se to nějak uřídit, ale už jsem nevěděla jak, prostě to nešlo. Cokoli jsem dělala, bylo špatně. Najednou se padák dostal přede mě. Pamatuji si, jak jsem ho viděla celý před sebou. Měla jsem takový krásný černo-červený padák. To je poslední, co si pamatuji. No, a pak už jsem se probudila na zemi. Nevím, z kolika metrů jsem spadla, byly to asi čtyři až osm metrů. 

Co jsi cítila a vnímala?
Na zemi jsem byla za okamžik při plném vědomí. Probrala jsem se ve chvíli, kdy jsem se opírala o nějakou slečnu. Držela mě tak, abych v sedačce padáku nebyla zlomená. Cítila jsem hroznou bolest v zádech. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem, protože jsem se kousla do jazyku a on mi natekl. Měla jsem v puse krev. Bylo to nepříjemné. Pak přišli další lidé, paraglidisti, a všichni mě uklidňovali, že to bude dobré. Pořád jsem říkala: „Pomozte mi, to bolí!“ Největší šok přišel ve chvíli, kdy jsem se podívala dolů a viděla před sebou něco takového zmačkaného. Byly to moje nohy. Ťukla jsem do nich, ale necítila jsem je. Nejhorší to celé bylo pro Honzu, protože byl ve vzduchu a viděl, že jsem spadla a něco se mi stalo. Na paraglidu nemůžeš být hned dole. Musíš pomalu. Takže Honzik musel ještě před přistáním prožít hrozný muka. To si ani neumím představit. Přistál, přiběhl k nám a ptal se: „Lucko, co je, co je?“ Bylo vidět, že je úplně vyděšený. Zavolali okamžitě záchranku. Já jenom vím, že volali někam kvůli vrtulníku. Pamatuji si jen střípky. Najednou někdo řekl: „Přiletí vrtulník.“ Mě už to bylo jedno, jen jsem ležela a všechno mě hrozně bolelo. Nejprve přijela sanitka. Píchli mi nějaký oblbovák a rozstříhali oblečení. Pak někdo řekl: „Vrtulník už letí.“ Slyšela jsem ho, ale víc už si nepamatuji. 

Kde ses probudila?
Na nějakém stole. Transportovali mě do nemocnice v Motole. Přede mnou byl nějaký pán v roušce. Necítila jsem už žádnou bolest. Řekl mi, že půjdeme na operaci a že bude všechno v pořádku. Po operaci jsem bolest opět cítila, ale horší bylo, že jsem ničím nemohla hýbat. Chtěla jsem se otočit, ale nešlo to. Asi to bylo léky, ale neuvědomuji si, že bych byla zděšená. Sestry mi začaly vysvětlovat, co mi je. Začalo mi docházet, že nebudu chodit. Pak už panika začala. Jsem lítostivý typ, takže jsem začala brečet a nechápala, co bude dál. On ti to nikdo neřekne, protože neví. U míšní léze to má každý jinak.

Jak se k tomu všemu stavěl manžel?
Honzik mi moc pomohl. Uklidňoval mě, a říkal, ať vzpomínám na hezké věci. On mi dával sílu. Říkal: „Všechno bude dobrý. To zvládneme spolu.“ V těchto chvílích jsem měla Honzika, a když jsem byla sama, tak jsem brečela a brečela. Z počátků pobytu v nemocnici si pamatuji jen střípky.

Jak toto období prožívaly děti?
Nejdříve ke mně pouštěli jen Honzu. Až později mě mohly navštívit děti. Myslela jsem na ně, jak to asi prožívají. Když se Honza vrátil domů beze mě, sdělil dětem, co se stalo. Vím, že Klárka o tom nechce ani mluvit. Jednou jsem se jí zeptala, ale ona řekla: „Mami neptej se mě, bylo to prostě hrozný, já na to nechci ani vzpomínat.“ Přijeli za mnou až teprve po první návštěvě Honzy. Aspoň já si to tak pamatuju.

V akutní péči rozhodují detaily. Průběh první pomoci, přístup zdravotnického personálu a další okolnosti. Měla jsi v tomto ohledu štěstí nebo i smůlu?
Já měla štěstí v neštěstí. Nevezli mě sanitkou po poli, kde by to drncalo, do nějaké vzdálené nemocnice, ale přímo na místo přilétl vrtulník. Kromě toho jsem se dostala rychle na sál.

Možná, že i díky tomu jsi na tom tak dobře. Na rozdíl od mnohých jiných hýbeš nohama.
Věřím tomu, že jsem měla štěstí.

Věděla jsi před úrazem něco o Parapleti?
O Parapleti jsem věděla. Jako člověk, který má rád Cimrmany vím, co se stalo panu Kašparovi, a že i díky němu nebo kvůli jeho úrazu bylo založené Paraple. Když jednou ročně dávali v televizi Dobročinnou akademii nebo StarDance, dívali jsme se.

Posílala jsi esemesky?
Samozřejmě. Pamatuji si dobře speciální díly StarDance věnované Parapleti a tance s vozíčkáři. 

Popiš svou cestu k Parapleti.
Když jsem byla v nemocnici, tak jsem nad Parapletem nepřemýšlela. Myslela jsem si, že se z toho dostanu. O Parapleti jsem začala uvažovat až v Kladrubech (pozn.: rehabilitační ústav), kde jsem se dozvěděla více. Řekli mi, ať si vyplním žádost, tak jsem šla na internet, stáhla ji a vyplnila.

S jakými pocity a očekáváním jsi přijížděla na první pobyt?
Byla jsem vyděšená, ale zároveň se těšila. I za tu chvilku, kdy jsem byla po Kladrubech doma jsem zjistila, že potřebuji víc rehabilitace a také se naučit, jak se svým tělem pracovat. Potřebovala jsem především poradit. Samozřejmě, že jsem chtěla, a stále chci, naučit se znovu chodit, protože na nohy už se postavím. První pobyt mi velmi pomohl. Měla jsem potíže s bolestmi, takže mi poradili, jakého doktora mohu navštívit. Fyzioterapeut mi vysvětlil, na co si mám dávat pozor. Naučil mě různé cviky, které doma zvládnu provozovat sama. Velmi mi pomohli sociální pracovnice. Myslela jsem si, že skončí nemocenská, a já se budu muset vrátit do práce, což by v mém stavu nešlo. Pomohly mi s vyřízením invalidního důchodu a dalších potřebných příspěvků. Využívala jsem i služeb psychologa. Přestože vím, že jsem na tom mnohem lépe než ostatní, tak psychické problémy jsem měla. Deprese ne, ale občas na mě jednoduše padla nějaká úzkost.

Událost, kterou jsi prožila rodinu buď rozdělí nebo stmelí. To řekl vedoucí dětského ARO mým rodičům. Jak nehoda a její následky ovlivnila tvou rodinu?
Já si myslím, že nás to stmelilo. Záleží na lidech. Každý člověk a každá rodina jsou jiní, ale můj pocit je dobrý. Já moc obdivuji mého manžela Honzu. Pro něj to bylo mnohokrát těžší než pro mě. Když jsem v Motole brečela, tak jsem volala Honzovi a on mi vždy pomohl. Pak jsem si ale uvědomila, že je doma sám, protože děti jsou pryč, a stará se o nemocného pejska. Muselo to na něj doléhat, a on to zvládl. Říkala jsem si: „Já na něj vlastně dávám všechnu svou bolest, on mi pomůže, já jsem tady vysmátá, ale on musí hrozně trpět, ještě musí chodit do práce, a při tom všem se snaží za mnou jezdit skoro každý den.“ Snažila jsem potom být silnější a návštěvu mu někdy rozmlouvala. Po práci jezdil ke mně, domů se vracel pozdě večer. Takže ano, stmelilo nás to, jsme při sobě, a já doufám, že to tak i zůstaneme. Jsem ráda, že ho mám a doufám, že i on bude rád. Chci mu taky pomáhat, ale teď to nejde tak, jak bych si přála.

Předpokládám, že chuť zkoušet nové aktivity jsi úrazem neztratila. Objevila jsi nějaký sport, který bys i s vozíkem ráda vyzkoušela?
Ještě se vrátím k Honzovi. Když jsem měla ty stavy, že jsem plakala, tak jsem říkala, jak už nikdy nebudu moci dělat nic z toho, čemu jsme se věnovali. Manžel vždycky říkal: „To není pravda. Víš, kolik lidí dělá spoustu věcí, i když jsou na vozíku? I kdybys zůstala takhle, dá se dělat hrozně moc věcí a my je dělat budeme.“ Měl pravdu. Bude to znít hrozně, ale mě by nikdy nenapadlo, že hned první zimu si díky Parapleti vyzkouším monoski a na jaře pojedu lyžovat do Rakouska na ledovec. Já byla v takové euforii, že to jde. První půlrok jsem ležela v nemocnici a cvičila v Kladrubech a najednou jsem v Rakousku sjížděla kopec. Vždycky jsme jezdili na kole, tak jsem si, i za pomoci nadací, pořídila lehotříkolku. Vyzkoušela jsem si už i sledge, tedy běžky pro vozíčkáře, což je dost namáhavé na ruce, ale díky nim jsem u nás na Jizerce dojela až na Promenádní. S Parapletem jsem si vyzkoušela i lezeckou stěnu. Byla jsem úplně u vytržení, jaká je to nádhera, že to nakonec jde. 

Jaké jsou tvé současné plány?
Je to asi klišé, ale ano, chtěla bych chodit. Asi už to nepůjde úplně, nějaké problémy zůstanou, ale je to pořád takový osobní cíl. Chtěla bych zase víc cestovat. Díky Honzikovi to určitě půjde. Já vím, že to teď bude znít blbě, ale chtěla bych dělat něco pro handicapované. Na světě nejsou jen zdraví. Jakákoli pomoc může někomu jinému výrazně zlepšit život. Chtěla bych využít toho, co umím, a přispět ke zlepšování bezbariérovosti. Aby konečně pro handicapované byly bezbariérové přístupy, kde by měly být. Jako stavař jsem zažila mnohokrát, že na požadavky tohoto typu bylo pohlíženo až na posledním místě. Investoři, kteří ty peníze měli, je raději než do bezbariérovosti, investovali jinam. I když jsou tyto požadavky dané zákonem, vždycky se hledaly cestičky, jak ušetřit, aby byl výsledek prospěšný především pro ně. Ráda bych se tomu věnovala, protože je potřebné takové zvyklosti měnit. Já se dokáži postavit a udělat krok, ale pro člověka na vozíku je schod nepřekonatelný problém. Může jen sedět a být zoufalý, že se nedostane tam, kam by chtěl a potřeboval.

Nehoda rodinu stmelila, říkáš. Jak změnila tebe?
Já na sobě změnu pozoruji v tom, že konečně vnímám i svět lidí s handicapem. Toho jsem si před úrazem moc nevšímala.

Vždyť jsi posílala esemesky.
Že někam pošleš esemesku je málo. Teď teprve mám ten kontakt a mnohé jsem si uvědomila.