Přidej
příběh
Lucie Müllerová
24.9.2022 | redakce VOZEJKOV

Lucie Müllerová: S vozíkem i bez

S Lucií Müllerovou a jejím rozhovorem jsme si dávali na čas. Je pořád v pohybu a několikrát jsme se shodli, že vše má svůj čas. A i tento rozhovor zrál jako víno, Lucie sama si napsala překrásný medailon a doprovodila rozhovor mnoha přímo neskutečnými fotografiemi. Doufám, že její tichá a průzračná radost ze života přejde z jejích slov i na vás...

Jmenuji se Lucie a žiji v malé vesničce u Jablonce nad Nisou. Vystudovala jsem stavební fakultu a tomuto oboru jsem se věnovala a věnuji v různých činnostech stále. Mám báječné 2 děti a manžela. Vždycky jsme se celá rodina věnovali různým sportům, cestovali, chodili za kulturou. Když děti dosáhly věku, kdy  měli více svých aktivit, začali jsme si s manželem plnit další sny. Cestování na motorce, paragliding. Paragliding se mi stal osudným a změnil mi život. V dubnu roku 2021 jsem měla při přistání nehodu. Život se během vteřiny změnil.

Nyní moje diagnóza zní spastická paraparéza se syndromem kaudy. Tedy jezdím na vozíku, ale dokážu s oporou trochu chodit. A k tomu neurogenní močový měchýř a střevo.

Po úrazu jsem měla pocit, že už nic nezvládnu, ale moji blízcí a lidé v mém okolí se mi snažili pomoct. Všichni mi dodávali tolik energie, že jsem chvílemi měla pocit, že to zvládnu a nepřipouštěla jsem si, že nebudu chodit. V nemocnici na spinální jednotce, v rehabilitačních ústavech, v organizacích pomáhajících handicepovaným lidem jsem potkala a seznámila se s úžasnými lidmi, kteří mně hodně pomohli.

Stále miluji pohyb, cestování a tak se snažím za pomoci rodiny ve všem pokračovat. Člověk si uvědomí, že se může věnovat zajímavým činnostem i na vozíku. Nesmířila jsem se s omezeným pohybem a hlavně s dalšími problémy, které s sebou přináší poranění míchy, ale učím se s tím žít naplno.

Začala jsem již v RÚ Kladruby, kde jsem zkusila různé sportovní aktivity. Jezdila jsem na handbiku, hrála házenou, basket a zkoušela lukostřelbu. Byla mi Zdenkou Faltýnkovou doporučena  peer mentorka, která mi pomohla pochopit a z vlastní zkušenosti vysvětlit pro mne důležité věci. Pak jsem pokračovala v centru Paraple, kde jsem zkusila potápění, jízdu na koni. Přišla jsem na to, že mohu své nohy posilovat na elektrotříkolce a naučila se lyžovat na monoski.

Poznala jsem organizace, které v těchto těžkých životních chvílích lidem pomáhají. Czepa, Centrum Paraple, Cesta za snem, Sportability. Začala jsem se zapojovat do jejich akcí a poznávat lidi,  kteří v rámci svých možností, žijí naplno a lidi, kteří jim v tom pomáhají. Naučila jsem se překonávat výzvy a to i doslova s projektem Cesty za snem - Lvice.

Nyní se už snažím sama. Pracuji, stále rehabilituji, cestuji, sportuji a chci se vrátit i ke sledování kultury – na ni už moc nezbývá čas, a to je škoda.

Lucie Müllerová na jednom ze svých výletů #svozikemibez

S nadšením jsem sledoval Vaši cestu po Norsku i s hashtagem #svozikemibez jako jakýmsi motivem Vašeho putování. Proč zrovna Norsko a proč ne třeba Španělsko?

Vždy jsem milovala cestování a poznávání nových míst. S manželem a následně s dětmi jsme se každý rok snažili vyjet a poznávat místa dál od naši republiky, ale i tady u nás.

Skandinávie byla vždycky v plánu, ale cestovali jsme převážně v zimním období přes vánoční svátky (z důvodu možného delšího volna a malého zameškání školy), a tak jsme volili Asii, Afriku, teplejší podnebí. Nebo to bylo o prázdninách, a to jsme vybírali takové evropské destinace, abychom stihli za těch 14 dnů poznat a nasát atmosféru.

Před úrazem jsme podnikli naši zatím poslední společnou cestu po části Indie. Plánovali jsme další, ale nejdříve přišel covid a pak můj úraz. Vždy jsme cestovali s batohem po vlastní ose a to teď nejde, a tak volíme cestování obytným vozem. Nejdříve to byly víkendy, abychom věděli, jak to půjde se mnou a s mými pomůckami. A pak se naskytla příležitost delšího volna a bylo rozhodnuto, splnit si sen poznat, v rámci našich možností, Norsko a trochu Švédsko. Hlavně bylo krásné nabrat psychickou sílu z nádherné různorodé krajiny, klidu a malého množství lidí. A pak jsou tu krásná místa v přírodě přístupná autem a vozíkem.

Hashtag #svozikemibez je pro mne symbolem mého postižení a začala jsem pod ním dávat příspěvky, aby bylo vidět, že se dá dělat spousty zajímavých věcí. Já sama sleduji ostatní a inspiruji se.

Cestování nabízí mnoho úhlů pohledu na cokoli, co se nám honí hlavou.


Jaké je Norsko z pohledu bezbariérovosti oproti České republice? Vypozorovala jste něco typického pro norské prostředí oproti českému?

Jak jsem se zmínila již výše, dostala jsem se autem a vozíkem na nádherná místa v národních parcích, na úžasné vyhlídky. Mají zde i místa pro handicapované rybáře, malé pláže u jezer s možností příjezdu a na těchto místech i WC pro handicapované, a i když na odlehlých místech, tak čisté a nezničené. Ve městech je to podobné jako u nás, nové budovy bezbariérové, ostatní dle technických možností.

Nesetkala jsem se zde, s označeným  WC pro handicapované, které by pak nemělo přístup pro vozíčkáře, což je u nás, bohužel, dost časté.

Lucie Müllerová ráda nahlíží do jiných světů.

Co vlastně říká Váš hashtag? Jste částečně takový obojživelník, částečně na nohou, částečně na vozíku. Máte někdy pocit, že nepatříte ani tam, ani tam?

Ano, nejsem ryba ani rak. Paraplegici mi s humorem říkají “simulante” ale bez vozíku to  úplně nejde. 

Když jsem po přemístění z nemocnice do RÚ Kladruby začala dělat víkendové výlety a zjistila, jak to u nás vypadá s přístupem do objektů, na WC, s bezbariérovostí komunikací…,tak jsem to chtěla sdílet s ostatními a tak mě hned napadl facebook, no a protože se postavím a něco po rovině ujdu, ale bez vozíku se neobejdu, tak prostě a jednoduše #svozikemibez. 

Dělala jste a vlastně stále děláte v oboru bezpečnost. Máte sama zkušenost i s úrazy jiných lidí. Co vás to naučilo, myslím Váš obor a Vaše traumatické zkušenosti?

Jsem odborně způsobilý koordinátor BOZP na staveništi. Moje zkušenosti ze stavby, které se týkají ochrany a zdraví při práci, nejsou moc pozitivní. Pracovníci na stavbách podepíší veškeré svoje zaškolení ohledně ochrany svého zdraví při práci, ale pak ho zcela nedodržují. Zdůvodňují vše tím, že je to omezuje a zpomaluje v práci. Ve větších stavebních firmách se již klade větší důraz na bezpečnost, a to hlavně z důvodu možných sankcí, ale i tak se každý pracovník neuhlídá.  Stavební pracovníci u nás nemají zažité, aby si oni sami chtěli chránit svoje zdraví při práci. Tohle se mi líbilo v Norsku, kde jsem cestou viděla opravovat střechu rodinného domu a všichni byli jištění proti pádu. To byl krásný pohled.

A musím říct, že mne irituje, když např. v televizním zpravodajství mají záběry z malých staveb – opravy rodinných domů po ničivém tornádu, kde tesaři, pokrývači pracují na střechách bez jakéhokoliv jištění. 

Naštěstí jsem nebyla přímým svědkem úrazu, ale nepřímým ano, řešil se smrtelný úraz při pádu z výšky – propadnutí stropem – kde došlo k pochybení pracovníka. 

Naučilo mě to, třeba, že kdybych chtěla něco sundat z vyššího místa, tak si na to nevezmu otáčivou židli s kolečky, jenom proto, že je po ruce. 

Po Norsku máte nějaké jiné vyhlídnuté mimočeské štace? Kam Vás to nejvíc táhne?

Kamkoliv, kde to bude zajímavé, a ono to vlastně je všude. Mohu jet kamkoliv, protože i když tam člověk už byl, najde nová místa, která mu tu zemi přiblíží.

Máme v plánu se vrátit do Skotska, kde jsme za studií cestovali pouze stopem a nedostali jsme se všude, kam jsme toužili. A tak teď chceme vzít auto a prošmejdit si ho.

No a ráda bych opět zavítala do zemí afrického kontinentu a za dobrým jídlem do Asie. Teď jen najít ten čas a finance.

Jinak se těším na podzimní přívětivé počasí, kdy vyrazíme na různá místa po České republice. Úžasné na tom je, že lidí už je po letní sezóně málo a krajina je nádherná. 

Biking po všech koutech světa parádně čistí hlavu.

 

Chtěla byste čtenářům Vozejkova něco vzkázat? Předat nějaké poselství? Byli bychom rádi.

S potěšením sleduji Vozejkov, máte tam úžasnou poradnu, inspirativní příběhy a další zajímavé informace.

Jsem rok a půl po úrazu a postupně mi více a více dochází, jak těžké to mají v naší společnosti jakkoliv handicapovaní lidé. Ráda bych, aby se o tom, co nejvíce mluvilo, psalo a informovalo. Každý pohlíží na svět ze své současné situace a neuvědomuje si spousty problémů... Byla jsem taky taková, teprve teď mi dochází, jak se u nás, tak nějak kamuflují na oko věci, které nejsou důležité pro zdravé, ale mohou handicapovaným lidem způsobit újmu. Teď mluvím o  bezbariérovostí komunikací, objektů, WC… A dále problémy s dostupností pomůcek, asistenční služby a jejího financování…

Zapojme se a buďme aktivní, zaujala mě výzva MPSV ke zlepšení dostupnosti pomoci lidem s postižením a seniorům, tak na to mrkněte.

No a na závěr, snažte se být hodně mezi lidmi, pusťte je k sobě, ať se cítíte sebehůř. Jsme tady, a dokážeme spousty věcí,  tak ať se to ví. 

Děkujeme za rozhovor a necháme se rádi ozářit nakažlivou Luciinou pozitivitou.

 

Foto: archiv Lucie Müllerové

Rozhovor vedl: Jan Spěváček

Přidej komentář
skoda_handy_banner_550_160_2.jpg
baner-skoda-neridit_550x160_4.png