Marie Klára Vonzino: Mohu vnést čerstvý vítr
Jak jste se vlastně stala součástí týmu CZEPA? Popíšete nám tu cestu – byla strastiplná, nebo to byla projížďka bezbariérovým sadem?
To snad nebyl ani sad, jenom takový parčík… K práci v CZEPA jsem přišla docela jako slepá k houslím. Rozhlížela jsem se v tu dobu po další brigádě, přivýdělku. Roky jsem totiž byla přesvědčená, že klasický hlavní pracovní poměr bych nezvládla, že by mě nikdo s mým handicapem zaměstnat ani nechtěl… V tu dobu jsem se shodou okolností seznámila s paní ředitelkou Alenou Jančíkovou, probíraly jsme mou sociální situaci, ale třeba i moje silné stránky. Slovo dalo slovo a zkusila jsem pro CZEPA napsat první článek. Za posledních několik let se mi nestalo něco tak skvělého, jako bylo získání běžné pracovní pozice. A toho, že mohu pracovat zrovna pro Českou asociaci paraplegiků, v kolektivu, který tam je, si nesmírně vážím.
Jak v tuto chvíli vnímáte obor PR organizace – tedy vlastně vaši pracovní pozici – je to něco, co se dá šmahem změnit? Jaký je váš pohled na píárko?
Jsem si vědoma, že názory na nejrůznější PR aktivity organizací se mohou dost rozcházet. Můj názor je ten, že se to nesmí přehánět, zároveň si ale člověk musí být dostatečně jistý správností činnosti „své“ organizace a dovolit si být na ni pyšný a „pochlubit se“. Přílišná skromnost nebo opatrnost vás nikam neposune…
Co se změny týče, věřím, že změna je vždy možná. Rychlé změny ale nebývají trvalé a udržitelné a to ani v PR. Je to něco, co se musí měnit opravdu pomalu, případně postupně budovat. A to jak v situaci, kdy je vybudovaná nějaká složitá strategie, tak ve chvíli, kdy vstáváte z popela nebo vymýšlíte úplně novou.
Troufnu si opatrně říct, že v CZEPA jsme v té fázi vstávání z popela. Taky si myslím, že díky tomu, že jsem do organizace přišla jako nezaujatý pozorovatel – Českou asociaci paraplegiků jsem dříve sledovala pouze z povzdálí – mohu vnést do PR aktivit čerstvý vítr, a tím přispět buď k jejich změně nebo k posunu těch, které dlouhodobě fungují.
Jak vy sama vnímáte otázky, které řeší CZEPA? Které věci jsou pro vás z pohledu na vozíku nejpalčivější? S čím nejvíce bojujete?
Zatím jsem ve fázi, kdy ta témata teprve postupně objevuji a odhaluji. Je jich HODNĚ!
Více než bylo zřejmé před vaším nástupem do pracovní pozice?
Nemyslím, že by jich bylo příliš na zpracování pro mě, spíš sama jako vozíčkář vím, že toho, s čím se potýkáme, je opravdu mraky. A to sedím na vozíku teprve něco přes půl roku a ne na všechny záludnosti jsem už narazila. Přijde mi, že všechna témata, která jako CZEPA řešíme a komunikujeme, jsou velice důležitá a podstatná, je těžké se něčemu věnovat víc nebo míň. A právě s tím bojuju – dát všemu dostatek pozornosti, tolik, kolik si to zaslouží bez zastínění něčeho jiného.
Ono je to těžké i v osobním životě. Prioritizovat a posouvat své koníčky, nezapomínat na povinnosti, balancovat mezi wellbeingem a posouváním osobních hranic… Jak se vám daří třeba toto?
No to rozhodně! Já mám trochu problém v tom, že pokud nemám zrovna období většího útlumu či deprese, jsem nadšená téměř do všeho. Potřebovala bych, aby některé dny byly dvojnásobně dlouhé, když bych měla stihnout všechno, co musím, a všechno, co chci. Když jsem nastupovala do CZEPA, musela jsem se hodně držet, abych si nastavila svá pravidla a režim a nezahltila se tím úplně. Vím, že bych byla schopná se do práce ponořit na 120 %, mít plný úvazek, věnovat jí veškerý svůj volný čas a odvádět práci na velmi dobré úrovni.
Taky ale vím, že mám sklon k rychlému vyhoření a že by to nebylo dlouhodobě udržitelné. Jsem ráda, že v tomto už se docela znám a věděla jsem, že do toho nesmím skočit po hlavě. Sama pro sebe jsem si nastavila, které koníčky chci stíhat i při pracovním zápřahu a které se mohou trochu upozadit. Navíc mi velmi vyhovuje situace, kdy teď místo několika malých brigád mám jeden hlavní pracovní poměr. O to víc času mi na koníčky zbývá.
Posouvání osobních hranic by mohlo být moje druhé jméno. Zároveň ale nevnímám, že by to byl opak wellbeingu, se kterým by se to muselo balancovat. Pro mě je wellbeing takový způsob žití, který je dlouhodobě udržitelný. Styl, při kterém se úplně nerozpliznu a zároveň nepřetížím natolik, že pak zůstanu několik týdnů jenom ležet. Jsem od přírody hodně aktivní, takže se občas musím brzdit. Aktuálně bych kromě práce nejradši stíhala několik svých klidných koníčků (ať už je to čtení nebo rozvoj mých matematických dovedností), trávila dostatek času v divadlech, na výletech se psem a sportovala. Sport jsem objevila až na vozíku. Do té doby jsem se mu spíše vyhýbala. Teď především tančím, taky jezdím na orienťák, hraju badminton, zkoušela jsem handbike a chci vyzkoušet para hokej…
Co ten tanec? To zní úžasně, jako báječný balanc pohybové a přitom niterné aktivity!
Nejenom že zní, je to úžasné! Já nad vším hodně přemýšlím, při tanci se ale moje pozornost nějakým záhadným způsobem přepne a nastává „flow“, stav, při kterém plně splynu s aktivitou a je mi dobře. Mám taky obrovské štěstí na trenéry, které jsem potkala a se kterými na sobě můžu pracovat. Tančím necelý rok a kromě toho, že umím něco málo zatancovat, to má vliv na mou vnitřní rovnováhu, taky na sebevědomí nebo třeba žebříček hodnot.
To zní skvěle! Dokonce mi k tomu skvěle sedí i ten pes. Možná, že se o tom zas tolik nemluví, ale je pes dobrý parťák pro vozíčkáře? Může třeba fungovat i jako asistenční pes?
Psi jsou skvělí parťáci snad pro každého. Já si bez nich neumím představit život, vždycky jsme alespoň v širší rodině nějakého měli, když už jsem zrovna neměla vlastního. Teď mám svého prvního asistenčního psa a ano, jako vozíčkáři mi umí pomoci dost výrazně. A to jsem ji měla dříve než vozík a původně byla cvičená primárně pro jiný můj handicap. Psa můžete naučit ledacos – pro vozíčkáře může být praktické podávání předmětů, zavírání dveří, mačkání tlačítek/vypínačů, pomoc při svlékání nebo třeba při vytahování prádla z pračky. Je toho opravdu hodně. Jenom pozor na to označení „asistenční“. Každý pejsek se může naučit takto pomáhat svému pánovi, ale aby mohl být asistenčním psem, a tím mít privilegia, které tito psi mají – vstup tam, kam běžný pes nesmí například –, musí projít speciálním výcvikem se závěrečnou zkouškou.
Jste velmi upřímná ohledně svého vnitřního života – depresí, útlumů, zároveň pak i recipročně euforií a aktivity. Jak si lze nastavit režim a vůbec hranice, trochu jsme to zmínili výše, ale jak to někomu naservírovat jako nějaký manuál či návod?
Já žiju se závažným duševním onemocněním víc než polovinu svého života. Když „to“ u mě začínalo, nevěděla jsem o duševních problémech ani o psychice celkově vůbec nic. A to nejen já, ale dostatečné povědomí nemělo ani moje okolí. Když jsem se tím začala postupně probírat a vzdělávat se v oboru, bylo toho opravdu strašně moc, co by se mi hodilo vědět dřív. Taky panovalo spoustu mýtů – a tak celkově to bylo tabu. A tak jsem se zařekla, že budu šířit osvětu o duševním onemocnění a sdílet svou zkušenost s ním, protože to je jediná relevantní informace, kterou můžu podat. A kdyby to mělo jednomu člověku pomoci dostat se k odborníkům dřív než za pět dvanáct, jak jsem to měla já, moje mise je splněna. Od té doby, co jsem se takto zařekla, sdílím svoje prožívání dost otevřeně na sociálních sítích, vedla jsem pár přednášek a natočila dokument s Českou televizí. Pořád ale nejsem takový odborník, abych mohla říct, takhle to dělejte a bude vám dobře, tohle bude fungovat. To vám totiž nemůže říct nikdo, takový návod bohužel neexistuje, na to jsme každý příliš jiný… Rozhodně si ale stojím za tím, že sdílení je v tomto opravdu důležité a nástroj, který může pomoci nejen v tom, že se člověk necítí tak moc sám…
Rozumím! Jaké formy sdílení jsou pro to nejvhodnější? Mohou to být i sociální média? A má to být i cesta pro neziskové organizace – tedy co největší sdílení?
Já mám nejradši sdílení osobní, jeden na jednoho. Nejprve se o sobě ale musí osoby či organizace navzájem dozvědět a na to mi přijdou sociální sítě naprosto ideální. Takže ano, myslím, že i pro neziskové organizace jsou sociální média (a jejich dosahy na nich) velmi důležitá.
Je léto, jak si jej užíváte? A preferujete vůbec nějaké roční období více než jiné?
Je to moje první léto, kdy nemám školní prázdniny, ale musím pečlivě volit dny pracovní dovolené. Tak je to v něčem takové dobrodružné, nové. Co se letních aktivit týče, často jsem byla většinu prázdnin někde v zahraničí, moc ráda cestuji a poznávám nové země, města a kultury. Letos to je na cestování trochu chudší, i když úplně zkrátka jsem taky nepřišla - zrovna teď se vracím z polského Štětína, kde jsme byli více než týden reprezentovat Česko na Mistrovství Evropy v orienťáku.
Co se ročních období týče, mám ráda všechny, každé pro nějaké specifikum, většinou v rámci aktivit, které se jindy dělat nedají. V tomto jsem asi hodně optimistický člověk, na všem si dokážu najít něco pozitivního.
A co zmíněné studium? Co máte již vlastně studijně za sebou – a co ještě před sebou? A jak se to dá skloubit se vším již dřívě uvedeným?
To je trochu bolavá otázka. Studium pro mě bylo vždy hlavním životním posláním, učit se něco nového mi dává smysl za všech okolností. Teď jsem ho ale musela poněkud upozadit, všechno dohromady (zdraví, škola, práce) to skloubit nešlo.
Za sebou již mám jeden umělecký obor, konkrétně Kulturní dramaturgii v divadelní praxi na Slezské univerzitě v Opavě. Na stejné univerzitě jsem dva roky studovala obor Management v sociálních službách. Moc bych si přála studovat několik dalších oborů – dokončit magisterské obory Mediální studia i Psychologii, takovým velkým zapomenutým snem je mít vystudováno něco z „matfyzu“ na Karlově univerzitě. Vyhlédnuté obory mám ale i na „fildě“ nebo třeba na DAMU… Tohle všechno mám před sebou, společně se spoustou profesních kurzů, tam mě láká například oblast krizové intervence.
To je spousta studijních plánů, držíme palce! Ale zpět k létu. Kdybyste měla našim čtenářům doporučit nejkrásnější bezbariérové výletní místo u nás, které by to bylo?
Na první dobrou mě napadá Zámek Veltrusy, tam jsem byla nedávno. Mají bezbariérový prohlídkový okruh a k zámku náleží rozsáhlý rovinatý lesopark, na procházky jako dělaný. A takové moje dlouhodobě oblíbené místo je Národní muzeum, i do staré budovy se dá s vozíkem dostat bez problémů téměř všude a hlavně – i v těchto horkých dnech je v muzeu pořád příjemně chladno!
Díky! Kde byste sama sebe chtěla vidět za 20 let?
Já úplně moc představ do budoucna nemám. Dlouhé roky jsem byla totiž přesvědčená, že na mě žádná budoucnost nečeká. Teď už vím, že budoucnost mám, ale taky vím, že změna je život, a tak radši neplánuju dál než v rámci jednoho diáře. Myslím si, že mít nějakou vizi je fajn, pro mě je ale aktuálně důležitější zajištění se v přítomnosti, v aktuálním fungování tak, abych byla ve všech ohledech stabilní a v pořádku.
Co byste vzkázala čtenářům Vozejkova?
To by mohlo vydat na samostatný článek! Témat, která bych chtěla sdílet a otevírat je spousta. Zároveň si myslím, že už toho teď bylo napsáno dost, a tak bych asi ráda zůstala jenom u přání hezkého zbytku léta, nějaké fajn výlety a hlavně odhodlání na ty výlety vyrážet i přes to, že cesta někdy vede přes překážky.
Článek klidně nachystáme! Můžete začít klidně psát... (úsměv redaktora)
Rozhovor vedl: Jan Spěváček
Foto: archiv Marie Kláry Vonzino
