Marie Scott: V bližším kontaktu jsou trochu „zamrzlí“

Jak jste se ocitla ve Skotsku, co tomu předcházelo a co Vás zde drží?
Do Skotska mne přivedla láska! Můj manžel pochází ze Skotska. Seznámili jsme se ale ve Finsku, kde jsme oba, jako mladí studenti, chvíli žili. Už tehdy, před lety, když jsem manžela poznávala, mne zaujala jeho jakási „syrová mužnost“, souznění s přírodou a touha po pochopení sveta okolo nás. No a to mne drží v této zemi doteď.

Marie Scott s rodinou v drsném a trochu zamrzlém Skotsku.

Jaké je Skotsko a jací jsou Skotové z pohledu vozíčkáře?

Skotsko je relativně bohatá země. Lidé mají stabilně velmi dobrou životní úroveň (i když si to často neuvědomují). Skotsko má ve vztahu ke Spojenému království svou autonomii v některých oblastech, jako jsou například zdravotnictví a školství. Skotský parlament vede Skotská národní strana (Scottish National Party, pozn. red.), která usiluje o úplné osamostatnění Skotska od zbytku Království a postupně posiluje moc státního aparátu. Skotové jsou patrioti, důvěřují vládním autoritám a mnoho jich touží po samostatnosti. Jsou pohostinní, slušní a na ulici se zdraví s úsměvem. V bližším kontaktu jsou však, zdá se mi, tak trochu „zamrzlí“, když přijde na vyjadřování vlastních hodnot a emocí. Mozna to bude i to drsné skotské počasí, které se takto podepsalo na jejich charakteru... (smích)

Skotská příroda.

A co skotské počasí? Je stejně proměnlivé jako ve staré dobré Anglii?

Počasí je proměnlivé jako na horách. Během jednoho dne můžete zažít jaro, léto, podzim i zimu se sněhem. Během roku teplota vzduchu nekolísá tolik jako třeba v Čechách. Je víceméně stále chladno, vlhko a větrno. Už jsem pochopila, proč mají ve Skotsku tak oblíbené prosklené verandy. Často totiž počasí „vypadá hezky“ za oknem, ale na vlastní kůži pak pocítíte ledový vítr a zimu. Léto bývá chladné a vlhké. Teploty nad dvacet pět stupňů jsou výjimkou. Ale ten čerstvý vzduch, to je nádhera!

Pracujete jako zdravotní sestra. Přibližte nám, jak vypadá Váš pracovní den? A co doprava na pracoviště a po pracovišti?

Po mateřské jsem pracovala v jednom místním privátním domově důchodců jako zdravotní sestra na oddělení, kde žijí lidé s těžkými neurologickými nemocemi. Mnoho rezidentů je zde plně odkázáno na pomoc druhých i v uspokojování základních potřeb. Ošetřovatelé obhospodařují rezidenty v každodenní péči a zdravotní sestry plánuji, organizují a dohlíží na tuto péči. Jsou to hory papírů a hodiny rozhovorů se zdravotníky specialisty, lékaři a rodinou. Zdravotní sestra objednává léky, účastní se schůzí a musí také třeba zajistit pokrytí své 12hodinové služby a té, která po ní následuje. To často obnáší shánění zdravotníků z agentur atp. S lítostí jsem zjistila, jak málo času bylo možné trávit s rezidenty v přímém, lidském kontaktu. Často jen při podávání léků a poskytování specializovaných, odborných zdravotních úkonů. Po nějaké době jsem si uvědomila, že z takové práce nemám žádné uspokojení. Navíc 12hodinové služby pro mne byly vyčerpávající. K tomu přispívalo třeba i to, že všude na pracovišti byly koberce a mé oddělení se rozkládalo na dvou podlažích, propojených dlouhou, strmou rampou. Ve službě jsem se toho hodně najezdila a bylo to pro mne náročné. 

Nyní jsem v procesu hledání nového zaměstnání ve zdravotnictví. Neni to lehké, zvláště tady na malém městě. Pomáhám ještě manželovi s chodem malé stavební firmy a se synem se učíme částečně doma. Říká se tady tomu flexi-schooling, tedy kombinace školního a domácího učení. Zajímám se také o reflexologii a minulý rok jsem získala diplom z The Complementary Therapy School.  

Marie Scott na skotské vodě.

Jaké jsou Vaše koníčky, čím se bavíte, když zrovna nepracujete a máte čas?

Ve volném čase plavu v bazénu, jezdím na kole, obstarávám bylinky na zahradě a tvořím z nich léčivé čaje a masti. Zajímám se o to, jak si udržet zdraví s pomocí pohybu, zpěvu, dýchání, jídla a mezilidského sdílení. Věřím, že kořeny zla jsou v nedostatku poznání. A tak se snažím být ve vědomém dialogu se životem a pochopit tuto civilizaci, ve které žijeme.    

Máte srovnání i s českou kotlinou, jaké vidíte případné shody a rozdíly v přístupu k vozíčkářům u nás a ve Skotsku? Cítíte se čistě technicky vzato pohodlněji u nás, nebo tam?

Spojené království je vyspělá a bohatá společnost, což se odráží i v přístupu k nám, postiženým lidem. Život na vozíku je tady v mnoha ohledech jednodušší než doma v Čechách. Nemusím zde omezovat svůj pohyb mimo domov. Všude se na kolech dostanu, bezbariérové toalety jsou zde samozřejmostí. Kontakt s veřejnými institucemi je snadný a důstojný. Všechny veřejné budovy jsou bezbariérové, toalety volně přístupné (bez nutnosti shánět klíč od „vozíčkářského“ záchodu, jako je tomu často v Čechách). V bankách mají například vždy jednu přepážku nízko, aby byl vozíčkář viděn a mohl si důstojně vyřídit, co potřebuje. Tedy technicky vzato je zde zivot na vozíku snadnější než v Čechách.

Ovšem v Praze je zase mnohem rozvinutější prostředí pro sport a další volnočasové aktivity vozíčkářů. Péče o spinální pacienty je v Čechách na špičkové úrovni. To mi tady potvrdili i místní spinální lékaři. Výběr kompenzačních pomůcek a nabídka služeb pro vozíčkáře je v Praze take o mnoho lepší než zde. Ovšem jsem si vědoma toho, že Praha může být v mnoha ohledech vyspělejší než menší města v ČR. Ještě jeden rozdíl je pro mne markantní. Doma v Čechách vnímám větší otevřenost k dialogu. Lidé se tolik nebojí zeptat, co obnáší život na vozíku. Ve Skotsku se tolik bojí „nekorektnosti“, že se mne například v zaměstnání téměř nikdo na nic neptal. Jako by všichni přehlíželi fakt, že jezdím na vozíku, aby nebyli nařčeni z diskriminace. Z mého pohledu taková atmosféra nepodporuje zdravou mezilidskou interakci.    

Sledujete vozíčkářskou scénu v ČR, například aktivity CZEPA či čtete občas Vozejkov?

Jsem členkou CZEPA a Sportovního klubu vozíčkářů (SKV). Využívám jejich výborných služeb. Například SKV pořádá v létě cyklistické pobyty pro rodiny s dětmi, kterých jsme se se synem několikrát zúčastnili. Na Facebooku jsem ve dvou skupinách, kde si lidé předávají tipy na výlety a bezbariérové ubytování. To se mi líbí. Jsou to Nejen toalety pro všechny a Dovolená a výlety na vozíku. VozejkMap je take výborná platforma. V minulosti jsem CZEPA trochu pomáhala s anglickými překlady a věřím, že i do budoucna jim budu moci být k užitku. Trochu jsem přispěla k vytvoření interaktivní knihy pro děti – jmenuje se Vozíčkov. Právě nyní na Donio probíhá sbírka na její knižní vydání. Za finanční podporu tohoto projektu, který dětem přibližuje život lidi na vozíku, může dárce získat kromě dobrého pocitu i dárek. Jedním je třeba i balíček mých čajů a mastí. Do ukončení sbírky zbývá ještě pár dnů, tak věřím, že se podaří dosáhnout cílové částky.

„Scottové“ v Praze.

Co byste chtěla vzkázat čtenářům Vozejkova?

Víte někdo o mezinárodní platformě, kde si lidé na vozíku navzájem vyměňují své domovy? Něco jako „Home exchange“ nebo „Airbnb“ pro vozíčkáře? Jako aktivní vozíčkářka vím, jak je to náročné jet na dovolenou – ideálně tam, kde by se člověk cítil pohodlně a mohl si i zasportovat a podívat se na zajímavá místa. Určitě je po světě mnoho lidí jako já, kteří jsou zvyklí pravidelně sportovat a nechtějí se toho vzdát na dovolené. Co kdyby vznikla platforma, kde by vozíčkáři nabízeli své domovy ke krátkodobé výměně – a k tomu by nabídli ještě třeba kolo a doporučení, kam vyjet na výlet a tak podobně? Všichni máme okolí našeho bydliště výborně zmapované. Tak proč to nenabídnout i ostatním vozíčkářům a na oplátku se podívat zase jinam po světě? Jestli o něčem podobném víte, nebo chcete něco takového začít, ozvěte se mi, prosím.

Foto: archiv Marie Scott

Rozhovor vedl: Jan Spěváček