Martin – Do lesa se vracím, i když jinak

Text: Václav Uher
Foto: Lukáš Klingora

Kde jsi vyrůstal a čemu ses věnoval před úrazem, Martine? 
Pocházím z Horní Čermné u Orlických hor. Jako kluk jsem byl hodně akční. Bavil mě sport. Hrál jsem závodně fotbal i florbal. Takže jsem téměř každý den v týdnu buď trénoval nebo hrál. Když už se to nedalo stíhat, zůstal jen fotbal – hrál jsem za Dolní Čermnou Sokol. Mám tři sourozence, jsme velká rodina. 
Už jako kluk jsem chodil na zednické brigády, a tak jsem se vyučil zedníkem. Ale moc to nefungovalo – buď nebyla práce nebo lidi nechtěli platit. Tak jsem skončil se zedničinou a začal pracovat v lese.

Jak ses k práci v lese dostal? 
Začínal jsem s úklidem pasek. Pak za mnou přišel hajný a nabídnul mi další práci – prořezávky, probírky, později i těžbu. Lákalo mě to už jako malého. Jakmile jsem v lese slyšel motorovou pilu, šel jsem se dívat, co se děje. Můj děda dělal v lese taky. 
Po pár letech jsem si rozšířil živnost a dělal všechno možné – kácení kvůli kůrovci, rizikové zásahy u domů nebo silnic. Často jsme jezdili i dál, třeba za Prahu. Tam jsme pomáhali s výstavbou dálnice, bylo potřeba rychle vykácet kus lesa.

Do lesa jsi vešel, ale už jsi z něj po svých nevyšel. Co se stalo?
Úraz se mi stal 19. července 2019. Pracovali jsme s odvětvovacím strojem, který váží asi tunu a půl. Ten den vzal kolega větší strom, který nešel odvětvovací hlavou protáhnout, a tak na mě houknul, abych ho šel ořezat. Když se stroj znovu rozběhl, narazil na suk a zasekl se. Celé i se stromem se to převrátilo a spadlo na mě. Utíkal jsem, ale stroj mě zasáhl mezi lopatku a krk. Ležel jsem na kolenou, hlavou opřený o zem a nemohl se hýbat. Hned jsem křičel na kolegu, ať zavolá rychlou. Věděl jsem, že je zle.

Měl jsi v tu chvíli nějaký cit v těle? 
Ne. Necítil jsem nic.

Kam tě převezli? 
Z místa mě transportovala helikoptéra do Brna. Pamatuju si, jak jsme se s lékařem domlouvali mrknutím – jedno mrknutí v pořádku, dvě něco špatně. Pak už jen sestra na sále řekla „dobrou noc“.

Jaké bylo probuzení?
Ležel jsem na ARO, napojený na přístroje. Měl jsem tracheostomii, nemohl mluvit. První týden byl hodně těžký – vysoké horečky, komplikace s dýcháním. Málem jsem se udusil, museli mě často odsávat.

Co ti úraz způsobil?
Stroj mi poškodil krční obratle C4 a C5. Pětka byla úplně pryč, takže tam mám implantát. Čtvrtý obratel je sešroubovaný a od třetího obratle až po sedmý mám stabilizaci. Zranění utlačilo míchu. Čtyři měsíce jsem byl napojený na plicní ventilaci.

Z nemocnice ses dostal do rehabilitačního ústavu. Kam?
Do Luže – Košumberku. Zůstal jsem tam osm měsíců. Fyzicky jsem byl úplně marnej. Nemohl jsem se na vozíku vůbec hýbat. Na terapie mě museli vozit. Jeden sanitář mě pořád peskoval, ať to zkouším sám. Po pár měsících jsem to dokázal. Pobyt jsem končil s tím, že jsem se zvládl s pomocí druhé osoby přesunout přes desku na postel. Byl jsem schopný opláchnout si obličej, vyčistit si zuby, najíst se.

Jak ses cítil psychicky?
Celkem dobře. Věděl jsem, že musím něco dělat, chtěl jsem být co nejvíc soběstačný. Pobyt jsem končil se smíšenými pocity – byl jsem zvyklý na lidi a prostředí, ale zároveň jsem se těšil domů za synem.

V rehabilitačním ústavu čerstvý vozíčkář pozná ty, kteří jsou na vozíku déle, a od nich se učí. Bylo to tak i u tebe?
Ano, určitě a nejenom po fyzické stránce. Poslouchal jsem jejich zážitky, příběhy, jak se učili všechno od začátku a jaké vychytávky si v soběstačnosti našli. Hodně mi to pomohlo. A taky jsme se zasmáli – s ostatními pacienty i se sestřičkami. Chodili jsme na terasu, do parku…

Předpokládám, že v Košumberku ses dozvěděl i o tom, že existuje Centrum Paraple.
Ano, před úrazem jsem o něm nevěděl. V Košumberku jsem si vyřídil žádost o pobyt a na první turnus jsem přijel v únoru 2021.

Jaký byl?
Přijel jsem s váhou 89 kilo – to bylo pro moje slabé ruce opravdu moc. Nemohl jsem se pořádně přesunout, tak jsem na sobě začal pracovat. Soustředili jsme se na nácvik přesunů, oblékání, svlékání, prostě základní soběstačnost a mobilitu. Shodil jsem dvě kila. Na další pobyt jsem přibral zpátky, ale pak jsem se do toho opřel – v srpnu jsem už přijel o 17 kilo lehčí.

Shodil jsi za tři měsíce dalších 17 kilo? To je na vozíčkáře obdivuhodný výkon.
Měl jsem motivaci. Když je vozíčkář lehčí, je to úplně jiné hýbání.

V čem ti Paraple nejvíc pomohlo?
Lidé tady – instruktoři, fyzioterapeuti, sociální pracovníci, ostatní klienti. Mluvili na rovinu. Řekli, co funguje a co ne, sdíleli vlastní zkušenosti. O všem se tady dá mluvit naprosto otevřeně. Paraple bych doporučil každému, kdo si tímhle projde – hlavně těm, co jsou na vozíku krátce. Doma člověk zabředne do stereotypu, tady se posune.

Měl jsi během rekonvalescence nějaké zdravotní komplikace?
Ano, měl jsem dekubity. Pořídil jsem si elektrický vozík, ale neměl jsem správný podsedák. Trávil jsem na něm hodně času, jezdil na výlety, dlouho seděl. Dekubity se objevily právě kvůli tomu.

Jak jsi to řešil?
V Parapleti mi sestry poradily, jak je léčit, jak se polohovat, odlehčovat sezení a podobně. Začal jsem se tím řídit a postupně se to zlepšilo. Teď už jsem v pořádku. Ale byla to nepříjemná zkušenost. Nikomu bych to nepřál.

Jak probíhá tvůj obyčejný den?
Bydlím s rodiči. Ráno se vzbudím, máma mi pomůže s hygienou a oblékáním a přelezu si na vozík. Bydlíme u silnice, takže hned vyjedu a valím se projet. Na mechanickém vozíku, abych nabral sílu, a když chci jet dál do přírody, třeba do Sázavského údolí, použiju elektrický vozík.

Byl jsi řemeslník, živil ses rukama. Přemýšlíš, že by ses začal věnovat něčemu úplně novému?
Chtěl bych. Rád bych absolvoval nějaký počítačový kurz, možná něco jiného. Klidně bych i jezdil něco hlídat. Ale víš, jak to je pro nás kvadruplegiky – není jednoduché něco sehnat.

Jak úraz ovlivnil vztahy s lidmi kolem tebe?
Někteří kamarádi zůstali, jiní se vytratili. Tak to prostě je. V rodině to byl pro všechny šok, ale stáli při mně. S tátou a mámou fungujeme dobře. S bráchou jezdíme na výlety nebo pro syna. S jeho mamkou už spolu nejsme.

Jak to máš se synem?
Klukovi byly čtyři, když se mi to stalo. První měsíce mě vůbec neviděl. Pak se mě ptal, jestli budu zase chodit. Říkal, že by si se mnou chtěl hrát jako dřív. 
Teď už je větší. Když to jde, beru si ho na víkend. Bydlí 130 kilometrů daleko, takže je to náročnější. Ale snažíme se. Hrajeme si spolu, koupil jsem mu čtyřkolku a luk, tak jezdíme k poli a střílíme. Těším se na léto – třeba zkusíme stanování.

Zmínil jsi přírodu. Máš k ní pořád blízko?
Jo. Ještě před úrazem jsem si udělal myslivecké zkoušky. Rád jsem chodil sám do lesa, pozorovat zvěř. Seděl jsem na posedu, poslouchal ptáky, sledoval srnce, jezevce, lišky, prasata. Sýček ke mně přiletěl a sedl si na kazatelnu. Neskutečné. Teď už to není stejné, ale díky elektrickému vozíku se do lesa zase dostanu. Dává mi to klid.

Na čem teď pracuješ?
Chci se přesouvat úplně sám bez třetího opěrného bodu. Lidi v Parapleti mi také pomáhají s výběrem auta a jeho přizpůsobením, abych mohl řídit. Vybíráme to nejvhodnější řešení. Přesun už na nějakých sedmdesát procent zvládám sám, takže jsem spokojený. Ale musím na sobě ještě pracovat, abych se zdokonaloval.

Baví tě nácvik soběstačnosti? 
Někdy je to náročné, člověk si v duchu zanadává. Ale bez toho to nejde. Když se chci posunout, musím vydržet. Třeba tričko si obleču sám, ale se spodní částí potřebuju ještě pomoct.

Máš nějaký dlouhodobý plán?
Rád bych se časem zkusil vydat k moři – se synem. Ale musel bych mít asistenta, který má s vozíčkáři zkušenosti. Do zahraničí jsem zatím necestoval.

Změnil tě úraz? Naučil ses o sobě něco nového?
Víš, že ani nevím? Nejsem moc hloubavý typ. V sobě se nenimrám. Jsem spíš pohodář.

Je něco, co tě po úraze posunulo dál?
Setkání s ostatními vozíčkáři. Třeba tady v Parapleti. Když slyším jejich příběhy, zkušenosti, nebo si prostě jen povídáme. To mě posouvá nejvíc.