Michael Vidura: Když jste na lodi, je tři čtvrtě zeměkoule bezbar

Co pro vás znamená principálství v integrovaném souboru? Jaké radosti a strasti to přináší?

Principálství mi žádné strasti ani radosti nepřináší, je to spíš taková čestná funkce. Víceméně se starám jenom o to, aby náš  ochotnický soubor Divadlo Járy Pokojského někam směřoval, zkoušel třeba nové formy a pokoušel se posunovat laťku zas o něco výš. Stručně jde říct, že se, často v potu tváře, snažíme dělat divadlo nejlépe, jak umíme. Rozhodně nám nejde o to, že nám diváci zatleskají za to, jak se ti kriplíci hezky snaží. Neděláme besídky, děláme divadlo. Chceme jim předat něco, co má skutečně nějakou hodnotu a co je třeba dojme nebo rozesměje. Pro mě je to i forma toho, že můžu té společnosti něco vrátit. Nechci jen natahovat ruce, ale chci něco předvést.

Jaký vztah máte k Cimrmanovu dílu?

Jak je zřejmé z názvu našeho souboru, Jára Cimrman je samozřejmě náš velký učitel. To on nás naučil dělat divadlo. Celý náš soubor vlastně vznikl tak, že se na křesťanském táboře Archa community pár lidí nudilo a napadlo je, že do konce tábora nacvičí a předvedou jednu jeho hru. Tradice se ujala a my jsme dostali tu možnost zahrát to, co jsme se naučili na prknech opravdového divadla, tedy divadla Barka. A tak jsme každý rok nacvičil jednu  jeho hru, přibrali jsme pár dalších herců, až se logicky stalo, že nebylo co hrát. Začít  zase od začátku, nemělo smysl a navíc jsme získali dostatečně sebevědomí na to zkusit i něco těžšího. Od té doby jsme hráli desítky her. Jen namátkou třeba Limonádový Joe, Balada pro banditu (na kterou se přišel podívat i její tvůrce Milan Uhde), Přelet nad kukačím hnízdem a z vozíčkářského prostředí například Kurz negativního myšlení.

Je možné vás v létě někde vidět/slyšet hrát? Ať už v divadle, nebo za gramofonem?

V létě obvykle nehrajeme. Ale na podzim budeme mít alespoň ještě tři reprízy naší nové hry Zločin v šantánu. To je myslím docela dost unikátní záležitost. Kromě vozíčkářů hrají s náma i nevidomí a neslyšící. Celé je to přeložené do znakového jazyka a pro nevidomé je připraven komentář, takže na naší hru můžou přijít lidi s  jakýmkoliv postižením. Pokud to bude vaše čtenáře zajímat, vše najdou na stránkách Divadla Barka.

No a za gramofonem mě může vidět každý, kdo si mě objedná. Stačí navštívit mé webové stránky. Teď jsem v tom trochu polevil, protože mimo jiné připravují i takový malý hudební festival Slámafest, co pořádáme u nás na poli, ale na podzim to zase rozjedu. Chystám se své služby nabídnout do domovů důchodců. Už jsem v jednom hrál  a bylo to moc fajn. Domovy důchodců jsou ideální, protože na kulturu mají jakýsi skromný rozpočet a navíc jsou všechny bezbariérové. Od září ale začnu zas pravidelně hrát v mém oblíbeném kripláckém podniku RadoBar v Brně.

Jste označován za jednoho z prvních DJů s handicapem používajících starý gramofon – co vás k tomu přivedlo?

To by mě teda fakt zajímalo, kdo mě takhle označil. (smích) Myslím, že stejně jako u divadla je jedno jestli je diskžokej s handicapem, nebo ne, jde o to, jak se lidi baví. Jezdce na deskách, jak se říkalo v osmdesátkách, dělám teprve chvilku. Stále se to ještě učím, ale hrozně mě to baví. Celé to vzniklo tak, že jsem velký ctitel vinylové muziky. Lépe řečeno, jiná než muzika na vinylu pro mě prakticky neexistuje. Nedokážu si představit, že bych si pustil něco z YouTube nebo ze Spotify. Za tu dobu co se tomu věnuji, se u mě nashromáždila docela velká sbírka singlů.

Pro ty z vás, kteří jsou třeba mladší, singl je malá vinylová deska, na kterou se vlezou jedna, maximálně dvě písničky na každé straně.  Problém je v tom, že se to nechce nikomu pouštět. Musíte totiž u toho musíte prakticky sedět, protože co tři minuty musíte vyměnit desku. Tak jsem vybral asi 150 těch nejlepších a začal jsem dělat diskotéky, kde si všechnu tu svoji milovanou muziku můžu poslechnout a ještě u toho můžou lidi tančit.  Díky tomu, že jsou to singly, můžeme rychle měnit náladu na place. Navíc to praskání má takový retronádech – a to teďka docela jede.

Jak funguje vaše spolupráce s asistentem při mixu na gramofonu a co to obnáší technicky i osobně?

Technicky to vlastně může dělat kdokoliv, po mém krátkém zaučení. Klidně i děti, které to navíc dost baví. Většinou ale ne příliš dlouho. Nejčastěji to se mnou dělá borec, co je původem ze Slovenska a navíc je mladý. Nezná ty hity 60. až 80. let které hraju, takže je to pro něho úplně nová muzika. Už se ale začíná chytat a sám mi navrhuje někdy pustit svoje favority.

Prý jste se plavil na lodi se svou ženou – co vám tato zkušenost dala a jak se s manželkou doplňujete?

Jo moře, to je tajemný prostor.  My ve středu Evropy bez přístupu k moři, si ani nedokážeme pořádně uvědomit, jak obrovský prostor to je. Jaký pocit svobody se vás tam zmocní, Jaké duchovní zážitky se tam dají zažít. Bohaplná prázdnota.  Pluli jsme s manželkou na La Grace, což je česká kopie brigy z 17. století.  Ten typ lodi, co si vybavíte, když se řekne pirátská loď. Je to projekt, který  si ze země vydupali stovky českých nadšenců. To hodně oceňuji. Loď je samozřejmě všechno, jen ne bezbariérová. Ale s dobrou vůlí a s dobrými kamarády se to dá zvládnout. Když jste na lodi, je třičtvrtě zeměkoule bezbar. A to je hezká představa. Napsal jsem o tom článek. Mám velké štěstí,  že manželka funguje velice podobně jako já, takže nám to docela klape. Taky má ráda divadlo  a na většině věcí se shodnem. 

Máte skvělý smysl pro humor – jakou roli hraje humor ve vašich představeních a v práci s publikem?

Odpovím vám přiběhem. My máme samozřejmě rádi  komedie, protože když lidi rozesmějete, je to nejvíc. Je to ale někdy i kruté, protože když se snažíte lidi rozesmát a ono to nefunguje, okamžitě to cítíte. Hráli jsme kdysi v takové malé vesnici, tuším, že to jsme hráli Cimrmanův Blaník a prodali jsme celých pět lístků. Tomu se v divadle říká přesilovka. Když to víc lidí hraje, než se na to kouká.  Ale řekli jsme si před začátkem, že na to kašlem, že budem hrát, jako kdyby jich tam bylo 500 a odvedeme profesionální výkon. Hráli jsme jak o život, ale ani na jediný vtip se nikdo nesmál. Po představení přišla jedna divačka za naším chodícím kolegou a řekla mu: „To bylo vážně bezvadný! Měla jsem co dělat, abych se těm vozíčkářům  nezačala smát.“

Co vás inspiruje k tomu, abyste pokračoval dál v umělecké tvorbě i přes fyzickou bariéru?

Jsem exhibicionista. Nepotřebuji inspiraci, potřebuji vyřádit. To nejčastější, co jsem v dětství od rodičů slyšel bylo: „Nepředváděj se.“

Jakou radu byste dal lidem se zdravotním postižením, kteří zvažují uměleckou nebo kreativní cestu?

Lidé tvořte!

Foto: archiv Michaela Vidury

Rozhovor vedl: Jan Spěváček