Miroslava: Teď už se přesouvám sama

Text: Václav Uher
Foto: Petr Hricko

Co jsi dělala za práci?
Vystudovala jsem ekonomku a celý život jsem se živila jako účetní v pojišťovnách. V jedné pojišťovně jsem pracovala dvacet let, ale skoro deset let jsem byla na mateřské dovolené, protože mám obě děti na inzulínu. Mladší syn onemocněl ve dvou a půl letech, což pro mě znamenalo, že jsem s ním musela být doma a třikrát denně mu píchat inzulín. Dvacet čtyři hodin denně jsem byla s ním, vstávala často dvakrát v noci, měřila ho, doplňovala cukry. Pak mi starší dcera v deseti letech onemocněla cukrovkou také, takže se k tomu přidalo druhý dítě. Obě děti ale sportovaly, dcera hrála házenou, později volejbal, syn dělal karate a pak hrál florbal, v tom jsme je i přes jejich onemocnění neomezovali. Když byly malé, tak jsme s nimi jezdili na turnaje i soustředění a spali v tělocvičnách. Nemůžeš chtít po trenérovi, aby v noci vstával a dětem píchal inzulin. Od malička jsem s nimi jezdila na „TOMácké“ tábory. Synovi byly dva roky a dceři pět, když byly poprvé. Já pomáhala v kuchyni. Děti tam jezdí do dnes jako vedoucí. Takový jsme měli život. Když nám děti odrostly, těšili jsme se, jak si to užijeme, jak začneme víc jezdit na kole, cestovat.

Jak se ti stal úraz?
Odjakživa jsem byla velký čtenář. Četla jsem pořád. Ve středu 24. 11. 2021 jsem šla do knihovny vrátit nějaké knížky. Byla jsem zvyklá chodit rychle. Těsně před knihovnou jsem brnkla o malý schůdek, letěla jsem, jako když padáš, hlavou narazila do dveří zaparkovaného auta. Už když jsem letěla, říkala jsem si, že je to špatně.

Čtěte dál na www.paraple.cz