Přidej
příběh
survival_2022_vozickari_001.jpg
survival_2022_vozickari_002.jpg
survival_2022_vozickari_003.jpg
survival_2022_vozickari_004.jpg
survival_2022_vozickari_005.jpg
survival_2022_vozickari_006.jpg
survival_2022_vozickari_007.jpg
survival_2022_vozickari_008.jpg
survival_2022_vozickari_009.jpg
survival_2022_vozickari_010.jpg
survival_2022_vozickari_011.jpg
survival_2022_vozickari_012.jpg
survival_2022_vozickari_013.jpg
survival_2022_vozickari_014.jpg
survival_2022_vozickari_015.jpg
survival_2022_vozickari_016.jpg
survival_2022_vozickari_017.jpg
survival_2022_vozickari_018.jpg
survival_2022_vozickari_019.jpg
survival_2022_vozickari_020.jpg
survival_2022_vozickari_021.jpg
survival_2022_vozickari_022.jpg
21.6.2022 | Celá ČR | Vozejkov

Můj první Poněšický survival

Jiří Vozda vypráví své zážitky z 24hodinového závodu v okolí Hluboké nad Vltavou.

            Jsem necelý rok po úrazu páteře. Mám to štěstí, že jsem se dostal z vozíku a zvládám chůzi s francouzskými holemi. Ale i tak je pro mne většina aktivit, které jsem před úrazem podnikal, nedostupná. Netrpělivě proto vyhlížím datum, kdy mi AZUBáci dodají objednanou tříkolku. Do tohoto čekání mi zavolala Alena:

            „Přihlaš se na Poněšický survival. To se ti bude líbit.."

            Vymlouvám se:          „Ještě nemám tříkolku"

            „Tu si půjčíš v SKV".

            „Nemám natrénováno."

            „To dáš."

            „Nemám s kým jet."

            „Někoho seženeš."

            „Je to daleko."

            „Ne tak moc."

            Jsem ubit argumenty. Volám do SKV. Půjčit tříkolku nebude problém. Volám synovi:

            „Poněšice? Tam je to skvělý jedu s tebou!"

            Rozhodnuto. Vovo bude skvělý parťák. Pro jistotu volám ještě Martinovi, co má survival na starosti. Uklidňuje mne. Prý se to dá zvládnout.

            „Ani sedák s sebou brát nemusíš. Jako vozíčkář dostaneš půjčit celotělový."

            „To i vozíčkáři polezou na stěnu?"

            „Neboj, to bude jenom převis."

            Lapám po dechu. Až dosud jsem netušil, že převis je v horolezecké klasifikaci ta nejjednodušší cesta. Zbývají necelé tři týdny. Stírám prach z rotopedu a dávám si pravidelné půlhodinové úseky, padám na zem, abych udělal tolik kliků co včera, nebo ještě víc. Večer mířím na bazén. Začínám se těšit. Našemu týmu jsem vymyslel název „Spadla krysa z višně“.

            Po roce mám zase nabalený velký bágl a na vozíku čekám na vlak do Prahy. Tam si mě vyzvedne syn Vovo. Auto, Poněšice. Všechno klape. Čeká tu na nás vypůjčená tříkolka, úsměvy, chatka  a večeře. Tak pojď, holka, okouknu tě a nachystáme se na závod – to se snažím seznámit se zapůjčenou tříkolkou, elektrotříkolkou. Co všechno s sebou? A jak to zavěsit na tříkolku? Babo raď! Pomáhá gumicuk a trocha důvtipu.

            Už je tu výklad pravidel a trasy, poslední přípravy a start závodu. Ve 22:30 vyráží téměř 30 kánoí, dosud vzorně seřazených do jedné lajny, na  noční orienťák po Hvěvkovské přehradě.  Už nějaký pátek jsem v lodi neseděl, ale tentokrát, díky oslabenému zadku, mi připadá loď mimořádně vratká. Připadám si jako Lucie z knihy Zdeňky Šmída, Vodácký průvodce pro Ofélii, když poprvé usedla do lodi. „Ta loď musí mít konstrukční vadu.“ Přes 50 pádel čeří noční hladinu a lodě za svitu čelovek, měsíce a odlesků od hladiny míří směrem na Hlubokou. Tato disciplína má své úžasné kouzlo v kombinaci komunity,  sportu, romantiky a společenství tolika lodí na vodě.  Naši kategorii čeká deset a půl kilometru plavby tam a zpět,  okořeněné hledáním  čtyř kontrol, rozmístěných po okolních březích, a na závěr zdolání feraty nad řekou. Ale ta je jenom pro choďáky. Já hlídám loď.

            Do kempu přijíždíme společně s Gábinou a Vláďou. Čeká nás lezecká stěna a plavání. To jsem zvědav co jsi pro nás vozíčkáře vymysleli. Naštěstí je to v duchu „dokaž že i nemožné je možné“.  Jistící lano na vozíčkářské cestě vede ze shora dolů a zpátky přes kladku. Máme dovolené všechny chyty, na které dosáhneme, respektive ke kterým nám pomohou. I přes pomoc lana nahoře funím jako lokomotiva. Vovo dává dvě regulérní cesty 5+ a 6 - .  Zato v nočním plaveckém bazénu jsem se příliš nepochlapil a tak většinu délek za mne zdolává Vovo.

            Je před třetí hodinou ranní. S Vovem vyrážíme na cyklistický scorelauf (tj. orienťák s volným pořadím kontrol), který tvoří osu závodu. A jájaj ! Hned na první kontrole opravujeme tříkolku. Chybí na ní napínák řetězu a tak musíme řetěz zkrátit. Snad to bude lepší. Je. Už znovu šlapeme. Sbíráme jednu kontrolu za druhou a já si to na tříkolce vyloženě užívám. Radost z jízdy a z pohybu, co mi celý rok chyběla. Začíná se pomalinku rozednívat. Neustále koutkem oka sleduji stav baterky a modlím se, aby vydržela až do cíle. Pro jistotu používám jen ty nejnižší stupně pomoci elektromotoru.

            Kontrolní stanoviska jsou oázami tohoto závodu. Setkáváme se tam s pořadateli i s ostatními týmy a taky s občerstvením. A jak už to bývá, plní se zde další disciplíny. Okruh na in-linech je samozřejmě pouze pro chodce. My vozíčkáři jim děláme doprovod na handbiku. Střelba z luku, vzduchové pistole, laserové pušky, zkouška první pomoci. Na motokrosovém cvičišti nás posadili na čtyřkolku s povinností objet celý okruh cvičiště. Sedím na čtyřkolce poprvé v životě, ale ze sjezdů terénních vln, díky tomu, že vůbec nevidím, co pod vlnou je, mi běhá mráz po zádech. Když se dívám s jakou rychlostí a bravurností tu samou trať projel Vovo, uznávám, že mám co dohánět. Na vodáckém kanále v České Vrbné nás čeká slalom na divoké vodě. Je pravda že slalom je jednodušší a do lodi nám posadili kormidelníka. Vovo zde ještě obdobnou trať jede na paddleboardu. Já zde nechávám oživit baterii na tříkolku, protože její kapacita je  už hluboko v červeném poli. Únava a probdělá noc je hodně znát, ale do cíle to není daleko. Snad hodina jízdy. Šlapeme. Tentokrát už na baterku neberu ohled. Poslední kontrola, teď doprava, za mostem doleva, několik kopečků a ještě, ještě, ještě kousek.

            CÍL !  

            Božská úleva. 130km je za námi! Jen jsme zastavili, už je tu Martin s dvěmi orosenými krýgly božského nápoje. Vítá nás i Gábina s Vláďou, kteří dorazili do cíle půl hodiny před námi, ale bohužel mají trestnou hodinu. Takže první místo je naše! Stále sedím na tříkolce, ještě jsem ani nedopil pivo a uprostřed hřiště upadám do hlubokého spánku.

            Díky všem pořadatelům za pořádný zápřah. Díky všem, co se zúčastnili, za parádní atmosféru. Tak zase za rok J

Text: Jiří Vozda

Foto: Jindřich Čermák


Související

Přidej komentář
baner-skoda-neridit_550x160_4.png
skoda_handy_banner_550_160_2.jpg