Něco neumět je první krok být v něčem dobrý
V roce 2016 se Alana Nichols pohupuje ve vlnách u pobřeží Oceanside v Kalifornii. Sedí na svém waveski (sedačka připevněná k surfovacímu prknu, které poháníte pádlem jako na kajaku) a čeká na start své rozjížďky na otevřeném mistrovství USA v adaptivním surfování. V její kategorii nebyla žádná jiná žena a proti ní například Jeff Munson pravděpodobně nejlepší americký waveskier, o němž Alana říká, že „umí číst vlny v binárním kódu“.
V Oceanside jsou toho dne velké vlny. Rozjížďky začínají tím, že surfaři sledují přicházející vlny a ve zlomcích vteřiny počítají, které z nich se změní ve vlnu, na které mohou jet. Alana začala pádlovat do první vlny a doufá, že to bude střední vlna, na které by mohla surfovat vpravo, na své silné straně. Vrhla se do vlny, nabrala rychlost, aby předjela vlnu, a to vše trvalo a vypadalo naprosto báječně. Alana k tomu řekla: „Celých 20 minut jsem byla ve stavu flow, který se nepodobá žádnému jinému. V každém okamžiku jsem aktivně dělala správná rozhodnutí.“ Překonala Munsona a ostatní muže a vyhrála národní šampionát. „Porazila jsem všechny kluky. Bylo to jako splněný sen,“ říká.
Ukázka z YT kanálu Alany Nichols, kde je patrné, že ne vždy to na surfu vyjde...
Pro kohokoli jiného by toto bylo vrcholem sportovní kariéry, ale pro Alanu jen další zářez na pomyslné pažbě. Ve své paralympijské kariéře získala zlato v basketbalu na vozíku i v alpském lyžování. Známé jsou její sponzorské a reklamní kampaně s velkými společnostmi, jako jsou Toyota, Nike a Visa.
Pracovala též jako reportérka pro přenosy z paralympiády v Tokiu na stanici NBC. Její manžel Roy Tuscanym vede neziskovou organizaci pro adaptivní horské sporty High Fives Foundation, spolu mají syna Gunnara.
„To, že něco neumí, je první krok k tomu, aby byla v něčem dobrá,“ řekla Patty Cisneros Prevo, spoluhráčka z americké basketbalové repretentace a Alanina přítelkyně.
Pro Nicholsovou však sport vždy znamenal víc než jen dovednost a pohyb. Po celý život jsou páteří její identity. Nicholsová vyrůstala v netradiční rodině. Jejího otce zabil opilý řidič, když byla ještě dítě, a tak ji vychovávali prarodiče ve Farmingtonu v Novém Mexiku. „Vím, že v tom bylo určité trauma, ale doopravdy jsem si to uvědomila až mnohem později,“ říká. „Sport mi vstoupil do života, aby mi dal to, co mi v té době chybělo. Sport byl opravdu bezpečným místem a rodinou lidí, díky nimž jsem se cítila vítaná a měla jsem pocit sounáležitosti.“
Na střední škole se Alana věnovala dvěma sportům a plánoval hrát softbal na vysoké škole. „Byla to moje jízdenka z malého města,“ říká. V roce 2000, ve svých 17 letech, si při lyžování v Coloradu zlomila páteř. V malém městečku v Novém Mexiku trvalo Alaně dva roky, než si našla adaptivní sport, což bylo podle ní nejhorší období v jejím životě.
První sport, který našla, byl basketbal na vozíku a okamžitě se do něj vrhla. Alana chodila na vysokou školu v Novém Mexiku, ale rychle přestoupila na Arizonskou univerzitu, aby se mohla připojit k jejich basketbalovému týmu vozíčkářů. Rok poté, co začala hrát, se již Nicholsová účastnila kempů amerického národního týmu a v roce 2004 byla vybrána jako náhradnice do paralympijského týmu v Aténách.
V těchto prvních letech se poprvé setkala s Patty Cisneros Prevo, která hrála v americkém týmu od roku 1999. Zpočátku je spojovala společná láska k jam bandům a Alana v Patty viděla svůj vzor. „Patty skutečně dělala věci, které milovala, což v té době zahrnovalo chození do barů a flirtování s kluky. Potřebovala jsem to vidět, abych uvěřila, že i já mohu být na vysoké škole normální osmnáctiletou dívkou, ať už je to, jak chce. Když jsem ji viděla, jak je nejlepší, změnilo mi to život.“
Alana debutovala na paralympiádě v roce 2008 a spolu s Patty a ostatními reprezentantkami USA v basketbalu na vozíku získala zlatou medaili. Během několika měsíců po návratu z paralympiády se přestěhovala do Colorada, aby mohla začít trénovat alpské lyžování. O dva roky později se zúčastnila zimních paralympijských her ve Vancouveru, kde získala zlato ve sjezdu a obřím slalomu, stříbro v super-G a bronz v kombinaci. Stala se nejlépe hodnocenou sportovkyní paralympiády v roce 2010 a stala se první Američankou, která se umístila na stupních vítězů na letních i zimních hrách.
Zlatá medaile ze sjezdu na paralympiádě v Soči v roce 2010.
Její náhlý, ohromující úspěch jí přinesl pozornost a příležitost. Společnost Nike ji oslovila s nabídkou smlouvy. Russ Koble, který s Alanou spolupracuje od roku 2017 jako senior manažer pro sportovní sponzoring ve společnosti Toyota Motor Corporation, říká, že Alana jim vztah mezi sponzorem a sportovcem usnadňuje. „Alana je plná energie. Je velmi autentická a upřímná v tom, kdo je jako člověk, a má vášeň, která se projevuje ve všem, co dělá,“ říká.
V roce 2012 Nicholsová opět soutěžila v basketbalu na vozíku na paralympiádě v Londýně, kde ženský tým USA obsadil nelichotivé čtvrté místo po srdcervoucím a kontroverzním konci v semifinále. Po Londýně se Nicholsová vrátila k lyžování. Během tréninku na paralympiádu v Soči 2014 měla na svazích hory Hood ošklivý pád, po kterém měla jednu ruku zavěšenou několik měsíců. Do Soči se včas zotavila, závodila a v rychlostním super-G měla další těžký pád. Byla schopna pokračovat a získala stříbrnou medaili ve sjezdu, ale pády ji přiměly přehodnotit své odhodlání závodit na lyžích. „Začalo se to nějak opakovat – pády, zranění a operace,“ říká. „Cítila jsem, že teď je přirozeně čas obrátit list. Co dál?“
Alana Nichols na sjezdovce.
Netrvalo dlouho a Alana našla další sport. Po olympijských hrách v Soči odcestovala na Havaj a s místní neziskovou organizací AccesSurf se poprvé vydala surfovat. Stejně jako u basketbalu vozíčkářů ji to okamžitě chytlo a surfování se věnovala naplno. „Říkala jsem si, super, teď se musím přestěhovat do Kalifornie,“ říká. Ale jako ambasadorka společností zvučných jmen byla velká část hodnoty jejího sponzorství spojena s mediálním šílenstvím, které obklopuje olympijské či paralympijské hry. A adaptivní surfování nebylo paralympijským sportem. Musela tedy také vymyslet, jak zůstat paralympijskou sportovkyní.
Ve stejné době, kdy Alana začala surfovat, se také seznámila s trenérem sprintového kajaku. Sprint na kajaku neboli parakanoe je shodou okolností paralympijskou disciplínou. Problém vyřešen. Alana se vrhla do dvou zcela nových sportů najednou. „Možná mám trochu ADHD,“ říká, „ale taky mám ráda dobré výzvy.“
Alana Nichols na vlnách.
Zkoušení nových sportů bylo pro Alanu vždy přirozené – popisuje to jako otevřenost vůči proudu toho, co jí život přináší. „Její hlavní myšlenkou je: prostě to zkusit,“ říká její manžel, „to byla vždycky jedna z nejúžasnějších věcí, které jsem ji viděl dělat, ať už to byla večeře nebo přednáška nebo cokoli jiného, vždycky to prostě zkusila. Myslím, že když použijete tuto mentalitu, otevře vám to dveře.“
Alana říká, že neustálé vystavování se novým výzvám usnadňuje jejich zvládání. „Člověk se lépe učí, protože ví, že nejdřív má být v něčem na nic,“ říká, „a to, že v něčem nestojíte za nic, je první krok k tomu, abyste byli v něčem tak trochu dobří.“
Alana Nichols nyní žije v Renu v Nevadě, nedaleko místa, kde sídlí nadace High Fives Foundation, a rozhovor poskytla ze svého rodinného domu v Novém Mexiku. Krátce po narození syna Gunnara, v roce 2019, byla Alana zvolena prezidentkou nadace Women's Sports Foundation, neziskové organizace, kterou v roce 1974 založila tenisová ikona Billy Jean Kingová s cílem poskytnout ženám a dívkám více příležitostí ve sportu i v životě. Nicholsová byla šest let členkou správní rady WSF a funkce prezidentky ji postavila do vzácné pozice, kdy může vést diskuse o rovnosti a postupu z pohledu postižené sportovkyně, která je zároveň maminkou.
Alana Nichols s manželem a synem.
