Pavel Šprynar: Poněšický survival se musí prostě zažít
V cíli Poněšického survivalu čeká nejen pivo, ale i diplom. (foto: Hana Sixtová, CZEPA)
Pavle, Váš pracovní život je spjatý v posledních letech s Cestou za snem. Věnujete se cyklotrenažérům, aspoň to říká web Cesty za snem. Co ale všechno obnáší Vaše práce právě pro Cestu za snem?
Nehodu, po které většinu času trávím na vozíku, jsem měl v roce 2015. V roce 2016 jsem jel svůj první cyklomaraton. Těsně před cílem jsem měl bohužel nehodu na handbiku. Héřa (Heřman Volf, CEO Cesty za snem, pozn. red.) za mnou chodil na kávu a pokec do ÚVN a jednou mi říkal: „Začal jsem jezdil na vozíku s holemi jako běžkař.“ Ještě s dráty v noze jsem se projel po cestách v UVN a říkám mu: „Hele, to je dobrý, to mě baví,“ a vymysleli jsme 24hodinový charitativní závod dvojic na Václavském náměstí. Tady začíná má spolupráce s Cestou. Z počátku to byla spíše administrativa, organizace na akcích, když jsme vyvinuli trenažery, začal jsem se věnovat všemu kolem nich, zaškolení, servis, aplikace, technická podpora. Poslední dobou se víc zapojuji do tvorby projektů jako Lvice, Kvadriatlon… My jsme parta převážně vozíčkářů, tak dělám, co je potřeba.
Než se dostaneme k Poněšickému Survivalu, nedá mi to: Používáte trenažéry i k tréninku, třeba právě na Survival? A jak vůbec probíhala letošní příprava?
Popravdě řečeno, na handbiku, na kterém jsem absolvoval Survival mám letos nejeto asi 10 kilometrů – to když jsme ho testovali, jeslí mi ho v servisu dobře připravili. Měl jsem najet víc, lehce mi škrtala celých cca 120 kilometrů brzda... Většinu fyzické kondice jsem nabral na našich trenažérech. Na tom handbikovém propojeném s aplikací ROUVY mám letos přes 1 000 kilometrů a na lyžařském přes 100 kilometrů, k tomu hraji paraflorbal, plavu, jezdím na vozíku s holemi, takže žádná speciální příprava.
Ale už k Survivalu. Vaším parťákem, tzv. „choďákem“ byl Jakub Měrka. Jak se znáte, nebo kde jste na sebe narazili
Vlastně jsme se potkali díky Cestě za snem. Kuba jel náš Metrostav handy cyklomaraton (2 222 kilometrů do 111 hodin) za nadaci BECAUSE WE CARE, což je nadace firmy, kde dělá, a já tehdy jezdil za jiné týmy. Před lety hledali henďáka, a tak jsme se propojili – my letos jedeme maraton ve čtyřčlenném týmu již počtvrté. No a minulý rok mi vypadnul na Poněšický survival parťák, a tak jsem oslovil Kubu, přestože nikdy nic podobného nejel, s radostí souhlasil. Úsměv a nadšení mu naštěstí vydrželo do cíle. A já mu děkuji, protože bez jeho pomoci a nasazení bych jet nemohl.
Součástí Survivalu jsou i noční disciplíny.
Byl to Váš první ročník, nebo jich máte na kontě vícero?
S Kubou jsem jel podruhé. Předtím jsem jel dvakrát s kamarádem Oldou taky v kategorii vozíčkář/choďák – a ještě předtím v roce 2013, jsem jel ještě jako zdravý v kategorii mix (žena/muž). V daný rok jel v kategorii vozíčkář/choďák třeba i můj nynější šéf Héřa. Já jsem jim fandil a říkal: „Vy jste borci, máte můj obdiv," a ejhle o pár let později to říkají mně.
Co Vás na Survivalu letos nejvíce bavilo?
Nedokážu vypíchnout jedinou věc. V pátek o půl jedenácté usedáte do lodi, kolem vás rej čelovek, vyrážíte do tmy, přemýšlíte nad postupem, lovíte kontroly. Poznáváte nová místa, stará místa, známé tváře, nové tváře, zdravíte se, postupně přepínáte do módu automat… Následuje temná noc, krásné svítání, svačinka v poledne, trochu deště a najednou pln zážitků, únavy a radosti vidíte cíl. S širokým úsměvem a čerstvě natočeným pivem vás přivítá Martin. A vy si jen povzdechnete: „Vážně, to už je konec, těch letošních 21 hodin na trati strašně rychle uteklo. Tak zase za rok.“
A kdy jste měl největší krizi, pokud jste tedy nějakou měl?
To si vzpomínám naprosto přesně i když spíš psychickou. Špatně jsem namapoval cestu a hezký kus si zajeli. A teď jsem věděl, že ten kopeček, jehož sjezd jsme si před chvilkou tak užili, budu muset vyrvat rukama zpět. To lítalo lesem hodně nepublikovatelných slov. (smích)
Máte z letošního ročníku nějakou pěknou příhodu či historku?
Promiň, Kubo... V noci se jelo na inlinech z Hluboké nad Vltavou do Českých Budějovic na orienťák a pak zpět. Kubovi letos brusle vůbec nechutnaly a před Hlubokou už měl puchýře a slušnou krizi. Tak se chytnul zezadu handbiku a chvíli jsem ho táhnul (vždy to bývá naopak), tak jsem si tenhle chvilku, kdy i já můžu pomoci, náramně užil. Nebýt hluboké noci, byli bychom slušná atrakce.
Jak to vidíte s účastí příští rok?
Oba se už teď těšíme.
Chcete něco vzkázat čtenářům Vozejkova?
Chtěl bych touto cestou poděkovat pořadatelům a CZEPA, že nám umožňují zažít taková dobrodružství a pozvat všechny čtenáře na příští ročník v roce 2024. Poněšický survival se musí prostě zažít.
Pavel Šprynar na milovaném handbiku.
Fotografie: Facebook Pavla Šprynara a Hana Sixtová (CZEPA)
Rozhovor vedl: Jan Spěváček
