Pavla Habrdová: Duše z nás dělá unikátní bytosti
Pavla Habrdová před začátkem rozhovoru říká: „Poslední rok je pro mě nově rokem změn. Mnou nezaviněná autonehoda a mnoho starostí s likvidací starého upraveného auta pro vozíčkáře a pořizováním a úpravy nového. Takovou věc nikdo nemá „v diáři“, ale vozíčkář speciálně. O to víc jsem vděčná za podanou ruku z CZEPA a půjčení auta s ručním řízením, to je velikánská pomoc, žehlící rány náročného období.“
A po chvilce zamyšlení dodává: „A poslední rok je také časem, kdy víc než kdy jindy vnímám, jak mě ovlivňují všechna setkání, ať už s přáteli, nebo také s mými asistenty. Každý přináší dílek pomyslné mozaiky, kterou skládám do nového obrázku. Proto mě neděsí také větší míra dnů doma, kdy kvůli zdravotním trablím trávím více času v domácím prostředí závislá na umělé plicní ventilaci, ale těším se z každého nového setkání, které mi dělá radost a baví mě žít tady a teď.“
Vidím, že poslední rok byl opravdu velmi náročný a vnitřně výživný. Jak lze se sebou vydržet ve zvýšené míře doma v omezeném režimu? Co jste se naučila, co vám pomohlo, co jste díky tomu objevila?
Vždycky když jsem bez možnosti sama cestovat, období bez automobilu řeším už jako dlouholetý vozíčkář po několikáté, znovu zjišťuji, jak klíčová možnost to je. Žiju ve větší závislosti na asistenci, objevila jsem další možnosti jak řešit věci nadálku a také být spokojená ve svém mikrosvětě doma, který není tak malý a můžu v něm být spokojené. To jsou kávy na terase mezi úkoly, které v pracovní dny mám. Ale jsou to také vyjížďky do průhonického parku, u kterého bydlím, a taky chvíle vděčnosti doma, v bezbariérovém prostředí, které je opravdovým doma s mojí rodinou.
Určitě je příjemnější mít tu možnost – a nebýt jenom odkázaná na své doma. Napadá mě s ohledem na plicní ventilaci – a odpusťte mi tu otázku – dýchá se vám venku jinak než doma?
Je to stejné. Dýchá za mě ventilátor, který je nastavený stále stejně. Ale pocitově pořád vzpomínám na dobu, kdy jsem vnímala jak se dýchá venku po dešti, jak v lese a jak v horku.
Sám se sebou ale člověk musí být vždycky tam, kde je. Někdy je to těžké, i když je venku a je hezky. Je možné, že má duše také zdi? Nebo je prostě také třeba se čas od času schovat?
Pro mě je důležitý i ten úkryt – a moc. Obzvlášť když se setmí, nebo venku zařádí nevlídno, moje outdoorová duše zatouží po bezpečném úkrytu a váží si ho. O to víc, když je dobře bezbariérový a není vězením. A takový můj domov je. Takovou zeď i duše ocení.
Rozumím, to zní hřejivě. A co je to vlastně duše? Je možné ji oddělit od těla?
Duše. To, co z nás dělá unikátní bytosti. To, co je famózním výtvorem Stvořitele, který tvoří naprosto individuálně. A to dělá náš svět barevnější a radostnější v poznávání jeden druhého i sebe. Myslím, že oddělit duši od těla nejde. Ať už v harmonii či disharmonii, tvoří člověka v jedinečnosti, kterou nelze okem pozorným přehlédnout.
Moje duše se raduje, protože se blíží podzim, který má nejraději. Co ta vaše? Jaké roční období jí svědčí?
Shodneme se, že první část podzimu je i mojí oblíbenou dobou. Teplé, nespalující slunce, které prohlubuje obrysy krásy okolo. Ale deštivá období a chladná rána přináší mému tělu více omezení a času doma pod střechou. Motivuje mě pozvání do hor, které na podzim zostřuje viditelnost, kontrastuje vidění štítů a jezer a dává nový rozměr místům, která jsem už v létě viděla mnohokrát. Letos jsem mohla v létě navštívit švýcarský Titlis a těším se, až si ho prohlédnu právě z podzimní perspektivy, s bezbariérovým komfortem švýcarského pojetí.
Popište nám prosím švýcarský bezbariérový komfort. Ne každý to zažil, ne každý si to třeba dovede představit.
Letos jsem se s rodinkou vypravila na Titlis. Po bezproblémovém parkování u lanovky jsme nastoupili do speciální kabiny, která se při jízdě vzhůru do výšky 3 020 metrů zároveň pomalu otáčí. Je to perfektní podívaná i pro vozíčkáře, kteří mají výhled níže. Titlis je perfektně bezbariérový i nahoře, má tam stezku pro vozíčkáře s fantastickými výhledy. Moc se mě dotýká, že hory nejsou jen doménou zdravých a nadupaných sportovců, ale mohou být mimořádnou posilou i pro vozíčkáře a ty, kteří neuchodí mnoho.
To je skvělé! Takže i člověk, který se sám neotočí, tam uvidí celé panorama. A co třeba chodníky, restaurace toalety a parkování? Zažila jste tam třeba i nějakou bariérovost?
Nechci Švýcarsko lacině pochvalovat, ale co se týče bezbariérového zázemí, je od parkování, přes restaruace a toalety připravené pro vozíčkáře perfektně. Zajímavé je, že bezbariérové zázemí není třeba úplně nové, je vidět, že už nějaký rok slouží, ale není poničené a obsluha přesně ví, kde je „klíček“ nebo tlačítko, co je třeba. V tom se máme stále co učit. V ČR máme často zařízení nová, ale často poničená, nebo obsluha neví jak s ním zacházet.
Pavla Habrdová na Titlisu v nadmořské výšce přes 3 000 metrů.
A nějaký posun k lepšímu u nás za poslední roky spatřujete? Nebo jsme na tom přibližně pořád stejně?
Ráda budu optimista, věřím, že pozitivní trend je i u nás. Některá města bdí nad svými bezbariérovými zařízeními bedlivě a jsou dost připravení k rozumnému používání bezbariérového zařízení. Trend je, věřím, dobrý a je skvělé fungující místo nejen přidat přidat do aplikace VozejkMap, ale také obsluhu pochválit. Takové střípky se, věřím, počítají a pomáhají dobré kultuře mezi vozíčkáři a obsluhujícími.
Jaké nejbližší výzvy před sebou nyní máte, vnější i vnitřní?
Mojí aktuální výzvou je úprava nového auta, o které jsem před nedávnem díky protijedoucímu přišla. Pořízení vhodného auta a úprava na míru je velkou metou každého člověka s omezením pohybu. Těším se na to, až mě nový čtyřkolý pomocník doveze na další zajímavá místa a umožní vidět krásu nových i starých míst z perspektivy vděčnosti a nové radosti, na to se opravdu těším. A novou výzvou je i přijmout dny, kdy mi není dobře a spíše se můžu obracet k zajímavým chvílím zpět. To se zatím pořád učím.
Obojí vám moc přejeme. Doporučíte nám prosím knížku anebo film, které vás v posledních měsících zasáhly?
Dokonce čtením podruhé mě zasáhl příběh knihy Máme na vybranou od Edith Evy Eger, která přes svoji hluboce frustrující zkušenost pobytu v nacistickém táboře v Osvětimi dokázala tuto životní kapitolu zpracovat a znovu se rozhodla žít plným životem – ne navždy ublížené oběti osudu, ale s rozhodnutím žít život v plnosti možností, které má. Ačkoli se jedná o těžké čtení, je smysluplnou šipkou k receptu na odpuštění a život v přítomnosti a plnosti možností, které máme. Knížku doporučuji každému přemýšlivému čtenáři, kdo takový recept hledá, ačkoli žijeme již, díky Bohu, v jiných kulisách.
A poslední prosba – vzkaz pro čtenáře Vozejkova.
Hledejte spolu se mnou každý den střípek nadhledu na svůj svět. Nemusí to být mimořádný výlet do hor, ale může to být úplně obyčejný nadhled, který ostatní motivuje, potěší a pomůže hledat novou perspektivu, povzbuzení i radost. Pojďte na takovou dobrodružnou výpravu spolu se mnou.
Foto: archiv Pavly Habrdové
Rozhovor vedl: Jan Spěváček
