Příběh Davida Lukeše

Kdo je David Lukeš?

Narodil se 10. července 1981 v Ostrově nad Ohří. Vyrůstal v Karlových Varech, na Šumavě, střední školu navštěvoval v Jihlavě. 14. července 2001 se mu stal úraz. Díky poškození míchy je od té doby na vozíku. Už jako postižený dokončil Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. V mládí sportoval „pouze" rekreačně, hrával fotbal, jezdil na sjezdových lyžích. Po úraze začal s ragby. Nejprve v týmu SK Quadru Fit Hradec Králové, přes Prague Robots se dostal do oddílu Sitting Eagles, kde působí dodnes. Mnohonásobný mistr republiky se vypracoval až na kapitána a trenéra české reprezentace. Před měsícem byl součástí týmu, který vyhrál mezinárodní turnaj v italské Fontanafreddy. Vítězství bylo o to sladší, že Češi na akci poprvé porazili silné Rakousko. Český celek se nyní připravuje na dubnový evropský šampionát, který se uskuteční v Praze. V civilu je David právníkem a marketingovým specialistou. Je ženatý a má čtyřletého syna Vendelína.

Davide, jak se vám změnil život po úrazu?
Diametrálně. V prvopočátku se člověk nejvíce upíná k tomu, jestli bude nebo nebude chodit. Po čase zjistí, že je to úplně nejmenší problém. Mně hned na začátku sdělili, že chodit nebudu, nevěděl jsem ale, že budu mít postižené i ruce. Časem jsem zjistil, co všechno s postižením přichází, například inkontinence (laicky neovladatelný únik moči z těla, poznámka redakce). Člověk se o sebe musí umět postarat. Trvalo tři roky, než jsem se to naučil. V první fázi, kterou jsem strávil na jednotce intenzivní péče v Plzni, jsem vlastně bojoval o život. Provázely mě infekce a já neměl čas nad svým stavem přemýšlet.

Co až se léky vysadily?
Bylo to pro mě fatální z pohledu toho, že už nebudu chodit. Je to magořina ležet v nemocnici a nemít co dělat. Od chvíle, kdy už jsem rehabilitoval, tak už to šlo.

Jak se zachovalo vaše okolí?
V té době jsem neměl stálou partnerku. Ve chvíli, kdy se mi to stalo, tak jsem se čerstvě seznámil s jednou holkou, to jsem ale hned uťal. Říkal jsem si, že by asi nebylo nejvhodnější takhle začít vztah. Mamka už nežila, ta zemřela, když mi bylo sedmnáct. Můj táta žije v USA, nikdy jsme se o tom nebavili, myslím nějak pocitově. Na dálku udělal maximum, například mi zajistil dobrou rehabilitaci. Nevlastní otec mě navštěvoval, jezdil za mnou ze Šumavy do Plzně skoro denně. Hodně to zasáhlo mého nejlepšího kamaráda, i když jsme to spolu nikdy neřešili. Naše přátelství ale vydrželo. Spíš to asi postihlo kamarády, než rodinu. No a nesmím zapomenout na bratrance Martina, který mně moc pomohl především s asistencí, s tím přejít do domácího bydlení, kde se mnou pět let žil. Dovedl mě vlastně k tomu, abych fungoval.

Jak vám pomohla rehabilitace?
Nejdříve jsem byl v Motole u Pavla Koláře, poté v Klad-rubech a nakonec v Parapleti. Pobyt v Kladrubech byl pro mě spíše sociální rehabilitací. Nebyl jsem zvyklý být mezi lidmi. V Praze v nemocnici jsem pořád cvičil. To v Kladrubech vedle cvičení a ergoterapie (laicky nácvik soběstačnosti, poznámka redakce) probíhaly i večírky, promítalo se tam kino. Paradoxně jsem tam začal kouřit. (směje se)

Jaká byla vaše cesta ke sportu handicapovaných?
V Kladrubech mně nabízeli plavání. Hned, jak jsem přišel do Paraplete, tak mě kontaktoval člověk z atletiky. Moje fyzioterapeutka, dnes moje žena, mě řekla o ragby. Hned od prvního setkání s tímto sportem jsem na něj začal pravidelně chodit.

Vaše fyzioterapeutka, dnes vaše žena… Jak se vše semlelo?
Do detailů to probírat nebudeme. (směje se) Po úrazu jsem potkal dvě holky, s jednou jsem začal chodit a druhá se mnou cvičila. Ta, která se mnou cvičila, se později posunula do pozice té první. V té době jsme ale spolu nic neměli, to na mě ještě psala diplomku. Jmenovala se Vliv sportu na osoby se spastickou tetraplegií. Já proto chodil plavat, posilovat a hrál ragby.

Říkal jste si někdy, že si zdravou ženu nenajdete?
Nechci, aby to vypadalo příliš sebevědomě, ale ne. Po úraze jsem přečetl jako první knihu Sex na vozíku. Ze začátku jsem si to spojoval se sexualitou, nikoliv s nějakým partnerstvím. První holku jsem měl rok po úraze. No a dneska mám čtyřletého Vendelína.

Vraťme se k ragby. Čím vás zaujalo?
Ragby je jediný kolektivní sport s přímým fyzickým zapojením lidí s postižením horních končetin. Člověk se při něm může vybít. Vždycky mě bavily kolektivní sporty. Rád jsem se s ostatními vídal. Na ragby, je to asi dáno mentalitou těch, kteří k němu inklinují, jsou všichni v pohodě. S každým z nich bych dokázal jít na pivo.

Kolik času ragby věnujete?
Jak probíhá taková příprava českého reprezentanta? První přípravou už je pro nás jen to, že ke hře nastoupíme. Přelézt z vozíku na vozík, připásat se nám trvá okolo půl hodiny. Pak je čas na zahřátí, rozježdění a protažení, což je opět cirka půlhodina. V samotné tréninkové jednotce se nacvičuje házení míče, jeho vyvážení. Takové ty situace, které mohou v zápase nastat. Nakonec si třeba zahrajeme. Na to ale není až tolik času. Trénujeme dvakrát týdně dvě a půl respektive tři hodiny. Ve středu přijde až dvacet lidí, což je podle mě úžasné, jsme pomalu na úrovni Paraplete. V sobotu je účast poloviční, a tak se zaměříme na odstraňování individuálních chyb.

Co musí splnit ragbista na vozíčku? Kolik třeba stojí vozík?
Musí mít postižení tří končetin. Co se týče nákladů, tak zajišťujeme finance na halu, na turnaje. Nicméně už nemáme peníze na cestovné. Potřebných 200 000 na vozík se většinou shání individuálně přes nadace a různé komerční subjekty. Lidi ale máme šikovné, navzájem si poradí, pomohou s napsáním podpůrného dopisu, žádosti.

Kolik soutěží a klubů v Česku nalezneme?
Pět týmů hraje mistrovství republiky. Každý z nich organizuje jedno kolo. Teď máme za sebou tři jarní turnaje a dva podzimní nás čekají. Nejdříve v Ostravě, všechno pak vyvrcholí v říjnu v Brně.

Jak si stojí váš tým?
Orli jsou v tabulce první. Prohráli jsme jen jednou, tedy u nás panuje maximální spokojenost.

V čem jsou vlastně Orli nejlepší?
Už před sezonou jsme měli dobrý tým. Poté nás ještě doplnil Honza Povýšil, což je bronzový plavec z paralympiády v Londýně a také dva kluci, kteří hrají v Rakousku. Jsme teď nejkompaktnější.

Pojďme k české reprezentaci, která se připravuje na domácí evropský šampionát. Co to obnáší?
Máme za sebou sérii turnajů, po kterých jsme zúžili nominaci na dvacet hráčů. Z nich po soustředění na začátku srpna vybereme šestnáctku nejlepších. Ta vytvoří dva celky, které si zahrají na Ragbymánii. Po ní, tedy v prosinci, vybereme družstvo pro dubnové mistrovství Evropy.

Nominace se vás týká o to víc, že tým vedete z pozice trenéra.
To byla nutnost, někdo to vzít musel. Proč? Myslím si, že tomu rozumím nejvíc, nejvíc jsem naši hru sledoval, konzultoval vše s cizinou. Daly by se najít i jiné možnosti, já jsem ale byl nejlevnější variantou. (směje se)

Dělalo vám problém začít trénovat svoje kamarády?
To ne, z osmdesáti procent je všechno v pohodě. Vadí mně pouze, když někdo s něčím nesouhlasí a neřekne mi to a místo toho vidím, jak své připomínky někomu šušká. Nemám patent na rozum, jsem rád, pokud spolu lidé otevřeně komunikují. Trenér musí mít oporu, pokud ji nemá, je třeba ho vyměnit nebo musí odejít hráč, který ho není ochotný akceptovat. To se v minulosti také stávalo.

Jak důležité je pro vás vítězství?
Vůbec. Samozřejmě nerad prohrávám. Když jsme vyhráli první veliký turnaj ve Fontanafreddy a ostatní nám gratulovali, tak jsem byl rád hlavně za spoluhráče. Já chci mít především dobrý pocit ze hry. Nemám rád, když se vítězí třeba 40:20, to raději prostřídám a dám šanci lavičce. To už je o něčem jiném, už se ve hře nedějí ty správné věci. Nejlepší je, když se to tahá. Pak je to tak, jak má být. Všichni odchází ze hřiště vyčerpaní, vědí, že tomu dali maximum.

Hovoříte v mužském rodě. Dělají váš sport také ženy?
Ano, ženy jsou zvýhodněny bodově. Tým, který má ženu na hřišti, získá o půl bodu víc. Holky ale nejsou na hřišti jen kvůli tomu, jsou součástí reprezentace významných států, jako je Velká Británie a Kanada.

A Česko?
Máme zde dvě holky. Jedna z nich by správně hrát neměla, jelikož je její stupeň postižení nižší, než odpovídá pravidlům. Do české ligy jsme ji ale vzali. Vždyť je šikovná a ještě k tomu hezká. (směje se)

Spolupracujete se zdravými ragbisty?
Rádi bychom. V roce 2007 pro nás dokonce sehráli benefiční turnaj. Máme i stejného generálního partnera. V současné době se ale opět blýská na lepší časy. Začali jsme jednat s Antonínem Brabcem ze svazu. Rádi bychom oslovili některého z ragbistů nebo ragbistek, aby nás trénoval. Věřím, že bude někdo ochotný vést před domácím publikem náš (národní) tým.

Chcete hrát ragby vozíčkářů?

Všechny informace naleznete na www.hrajragby.cz