Každý svého štěstí strůjce. Takové je motto Petra Valcháře, kterému většina kamarádů říká “Valchy”. Přestože je na vozíku, může se pochlubit profesí, na kterou by pomyslel i málokterý zdravý člověk. Je totiž akrobat.

Jak ses dostal tam, kde jsi dnes?
Chvíli mi trvalo, než jsem se na život v sedě aklimatizoval. Navštěvovali mě kamarádi, takže jsem úplně sám pořád nebyl. Dařilo se mi jednat s úřady a mezitím jsem hledal jakoukoli práci. Po dvou měsících mi v hledání práce pomohla Česká asociace paraplegiků, která mi přeposlala nabídku La Putyky. Dlouho jsem neváhal a zareagoval.

Máš nějaký velký životní sen?
Věřím, že se mi v mém věku ještě povede uzdravit, nebo vědci brzo vymyslí, jak míchu nahradit nebo opravit. No, a když se nepovede nic, čemuž nevěřím vůbec, tak poletím na Mars :).

Jaké koníčky má někdo, kdo se živí jako akrobat?
Moje oblíbené téma je cestování. Se starší sestrou jsem byl ale uvrtán do dalších věcí jako třeba karate, hra na flétnu, později klavír a i folklorní soubor tance a zpěvů. Díky němu jsem procestoval kousek světa a teď v tom pokračuji i s La Putykou. Už od střední se věnuji navrhování a designu, tak se snažím posouvat a zdokonalovat. To je asi jediná věc, ve které nejsem omezen kolečkovým křeslem, ještě tedy s vařením. Taky plavání je příjemné, rehabilitace a masáže zase potřebné. Mezi tím si rád pročistím hlavu vyjížďkou do přírody.

Když rád cestuješ, podnikl jsi i nějakou větší cestu?
Mezi studiem jsem se sám vydal na blízké Britské ostrovy, které jsou historicky atraktivní, ale je to také moderní země. Táhla mě sem nabídka od kamaráda, který se tam už chvíli zdržoval a nabízel mi možnost ubytování, tak jsem neváhal. Po měsíci hledání a vyřizování povolení jsem musel pracovat jako housekeeper, což mi popravdě trhalo žíly. Obzvlášť, když se za vámi ohání prstem stejně starý Polák nebo Polka… Brzy jsem narazil přes pracovní agenturu na druhou práci, která nebyla o nic lepší, ale nedalo se nic dělat. Byla to fabrika na zpracování masa, kde jsem vydržel až do odjezdu. Později po návratu ze Skotska jsem se domluvil se známými ve státech, jestli bych se u nich na farmě v Texasu nemohl chvíli zdržet. Jsou to moc milí lidé a na farmě jsem se jim snažil vypomáhat, jak jen jsem uměl.

Jak jsi přišel ke svému postižení?
Dřív jsem byl hodně aktivní sportovec. Bavily mě jak všechny zimní, tak míčové letní, ale i jen tak jsem si rád vyběhl. Osudným se mi stal právě Texas. Při jednom z večerů, v květnu 2011, kdy jsme přejížděli na čtyřkolkách z farmy po polní cestě, se stala vážná nehoda. V rychlosti nás se spolujezdkyní, kamarádkou z Texasu, cesta rozhodila a mé naučené ovládání motorky se na čtyřkolce neuplatnilo. Kamarádku to vyhodilo první a já jsem se převalil dál se čtyřkolkou. Tuhle část znám už jen z vyprávění, protože jsem měl úraz i hlavy. Byl jsem helikoptérou přepraven do daleké nemocnice a posléze jsem zůstal na invalidním vozíku, protože má vlastně první zlomenina v těle byla zlomenina páteře v hrudní oblasti, přesněji Th 5.

Pokračoval jsi ve studiu i po úraze, nebo se soustředíš na práci?

Po základní škole jsem se rozhodl pokračovat na střední průmyslovku nábytkářskou, která je v Bystřici pod Hostýnem. Musel jsem být na intru a později na privátě a od té doby už mě být doma moc nebavilo a táhlo mě to někam dál. Rozhodl jsem pokračovat v Olomouci na Fakultě tělesné kultury. Během studia jsem před dokončením Bc. na rok přerušil a vyrazil jsem do světa za poznáním a nabrání zkušeností. Jak jsem se vrátil, docela porouchán, věděl jsem, že nemá smysl tuhle školu dokončit, ale spíše po nějaké chvíli začít studovat nějaký užitečnější a efektivnější obor, který bych uplatnil. Teď spolupracuji s La Putykou a díky jejich pomoci na poloviční úvazek pracuji jako prodavač sportovních potřeb. Obě práce se tak dají skloubit, i když je to někdy pořádně náročné.