Radek Musílek: Odříkaného chleba největší krajíc

Radku, začneme otázkou, na kterou jsem se chtěla vždy nějakého vozíčkáře, který to zažil, zeptat, ale nebyla vhodná příležitost. Jaké to bylo být vozíčkářem za komunismu? Pociťoval jsi nějak, že minulý režim by nejraději, aby všichni lidé, co se nějak lišili, nebyli?

Popravdě řečeno, já toho z komunismu moc nezažil, když přišla Sametová revoluce, bylo mi deset let. Přesto si něco pamatuji a musím předeslat, že v těch vzpomínkách nijak nefiguruje pocit nějaké odstrčenosti. Je to však dáno skvělým přístupem mojí rodiny a zároveň dětskou optikou vidění světa. Protože když se dnes nad těmi okolnostmi zamyslím, tak tehdejší poměry byly velmi nevstřícné a diskriminační. Já měl však to štěstí, že jsem prožíval spokojené dětství obklopen milujícími lidmi, kteří ze všech sil obrušovali hrany nepříjemných okolností vnějšího světa. Utkvěly mi časté výlety, prázdniny u babičky, dovolené v Bulharsku a výrazně také pobyty v Janských Lázních, kam se mnou na několikaměsíční pobyty jezdila maminka coby doprovod. Tehdy však musela v léčebně brigádně pracovat jako uklízečka, aby měla nárok na ubytovnu a mohla si mě odpoledne půjčit na tři hodiny.

Pár dalších příkladů. Nechodím od narození, ale doslovně vzato jsem nebyl vozíčkář, protože svůj první vozík jsem dostal až v roce 1989. Když jsem vyrostl z běžných kočárků, dostali jsme takový „speciální“ z tuzemské Liberty, který byl určen pro větší nechodící děti. Noční můra ortopedů a ergoterapeutů. V podstatě sedačka ve tvaru písmene L, potažená tenkou koženkou, bez odpružení. Nulová šance se pohybovat samostatně, o mizerné kvalitě sedu ani nemluvě. Mimochodem občas jsem musel čekat před samoobsluhou, protože kočárky byly uvnitř nežádoucí, a když se nějaká soudružka prodavačka špatně vyspala, nedalo se nic dělat.

Rodiče určitě hodně řešili, co s mým vzděláním, ale obavy, které museli prožívat, ke mně nedolehly. Podařil se jim husarský kousek. Před naším domem na Jižním Městě byla základní škola, kam už tou dobou chodila moje starší sestra. Učitelkám nebyl zřejmě náš příběh lhostejný, a tak se jedna či dvě uvolily, že mě budou chodit zkoušet domů. Soudružka ředitelka neochotně souhlasila, a tak jsem první třídu průkopnicky absolvoval formou domácí výuky. Ve druhé třídě už jsem mohl chodit do běžného vyučování. Na svoji odpovědnost si to vzala mladá začínající třídní učitelka. Problém byl, že škola měla plno schodů, takže mě maminka nosila v náruči do druhého patra, pak mě posadila normálně na židli do lavice a o velké přestávce mi přišla pomoci se záchodem. Po vyučování si mě zase odnesla, posadila do kočárku a šlo se domů. Tatínek mě zase autem vozil jednou týdně na povinné školní plavání (to jsem se naučil už dříve v lázních) nebo na hodiny flétny v místním kulturáku. Se spolužáky jsem vycházel úplně normálně, i když nějaké velké kamarádění mimo školu neprobíhalo, ve třídě jsme vycházeli velmi dobře. Dodnes se ke mně někteří hlásí, když se náhodou potkáme. Všechno to šlo díky vstřícnosti konkrétních lidí. Když už jsem byl moc těžký a přiblížil se druhý stupeň, který znamenal stěhování z učebny do učebny, nastoupil jsem do Jedličkova ústavu. Maminka si kvůli tomu udělala řidičák, aby mě mohla každý den vozit. V metru nebyly výtahy a na rozdíl od tatínka se bála vozit mě po eskalátorech, což byla pro vozíčkáře tehdy běžná praxe. V devadesátkách jsem se to naučil i sám, což už je dnes dokonce zakázané.

Jsi spojen s Jedličkovým ústavem a školami. Chodil jsi sem na základní školu, momentálně tu působíš jako tiskový mluvčí a skvělý učitel dějepisu a základů společenský věd. Mohu to posoudit, jelikož jsem Tvá bývalá studentka. Byl to Tvůj sen – pracovat v „Jedli“?

Předně děkuji za kompliment! Snad Tě tedy moc nezklame, když otevřeně přiznám, že původně jsem v Jedli nechtěl učit ani omylem! Letos zde působím dvacátým rokem, tak je to snad dostatečný důkaz, že jsem svůj povodní postoj radikálně přehodnotil. Celé to má genezi. Po základce v Jedli jsem odešel na běžný gympl a od prostředí lidí s postižením se téměř odstřihl, nepočítám-li pobyty v lázních a pár kamarádů z této komunity. Když jsem šel po maturitě na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, rozčilovaly mě dotazy, proč jsem nešel na speciální pedagogiku. Asi to byla i nějaká forma mé snahy o co nejnormálnější život, ale práce ve speciální škole bylo to poslední, o co jsem stál. Zajímala mě historie, politologie a další společenské vědy, cestoval jsem, randil, dostal svůj první bezbariérový byt a plánoval učitelskou kariéru na nějakém prestižním víceletém gymnáziu. Koketoval jsem i s prací v médiích, což se mi nakonec i vyplnilo. Vlastně mi většina mých plánů vyšla, ovšem s tím učitelováním to nakonec bylo úplně jinak. A chce se mi dodat naštěstí.

Ke konci studií jsem se už trochu nudil, takže jsem hledal nějaký částečný učitelský úvazek. Shodou okolností mi kamarád řekl o volném místě učitele v Jedli. Šel jsem se přeptat a zjistil jsem, že ředitele školy dělá bývalý vychovatel, co si mě dobře pamatoval. Přijal mě. A bylo vymalováno. To prostředí si mě úplně získalo. Přátelská, komorní a neformální atmosféra plná fajn lidí. Z původní vize setrvat pár let, získat praxi a pokračovat jinde brzy sešlo. Jedle je pro mě prostě srdeční záležitost. A do práce i komunity v prostředí lidí s postižením jsem zahučel až po uši, včetně sportu a mojí paralelní novinářské profese.

Ty jsi rozhodně aspoň z mého pohledu pro své studenty obohacující. Je něco, čím Tě inspirují oni?

Rád s nimi diskutuji a jejich otázky mě neustále učí přemýšlet o věcech jinak. Nutí mě to hledat nové odpovědi a vysvětlení. Výhodou učitelství je, že jste stále v kontaktu s energií mládí a jeho pohledem na svět. Dozvídám se třeba i užitečné novinky z oblasti technologií. Na absolventech pak vidím, jak se jim daří v dalším životě, to mi dává i zpětnou vazbu o tom, jak se proměňuje přístup společnosti k lidem s postižením.

Vzhledem k tomu, že jsi dějepisář, je nějaká etapa historie, ve které bys chtěl žít, kdyby to bylo možné? Pokud ano, tak jaká?

Dosud jsem žil v nejlepší možné době. Co přijde později, nikdo neví, což u historických epoch víme, takže to z některých dost kazí dojem. Pozitivní společenské změny po roce 1989 mě zastihly ve správnou chvíli. A ačkoliv si to spousta lidí nemyslí, nebo spíš jim to nedochází, máme se v téhle zemi nejlépe, jak jsme se kdy měli, což snad ještě víc platí pro lidi s postižením. Ale abych dostál záměru tvé otázky, tak určitě mě fascinují 30. a 60. léta 20. století. Bohužel se coby dějepisář nedokážu oprostit od vědomí všech historických souvislostí, takže by dost záleželo, jako kdo, kdy a kde bych je prožil nebo dokonce přežil… On si to každý představuje jen jako romantický film pro pamětníky, jenže realita byla většinou dost jiná. Určitě byla pestrá i v antických Aténách, které by mi za správných okolností taky nebyly proti srsti.

Jsi také členem Sportovního klubu Jedličkova ústavu, kde se závodně věnuješ curlingu. Váš tým je velmi úspěšný, kterého úspěchu si nejvíc ceníš?

Určitě loňského vítezství na Mistrovství světa B, které nás posunulo na letošní MS A ve Vancouveru, kde jsme skončili osmí a udrželi se tak poprvé mezi elitou. Hmatatelné kontury tak dostala účast na zimní paralympiádě, ale nic ještě není jisté.

Pracuješ v redakci časopisu Můžeš, kde mimo jiné vedeš rozhovory. Zároveň tohle není Tvůj první rozhovor v pozici respondenta. Která role je Ti příjemnější?

Respondent to má jednodušší. Ale baví mě oboje, jinak bych to nedělal. Redaktor potká různé zajímavé lidi, má možnost se jich ptát a poznávat i různá místa. To je rozhodně fajn.

Jsi táta, jak Tvé děti vnímají, že jsi na vozíku? A pojí se k tématu Tvého otcovství nějaká historka, o kterou se chceš podělit?

Myslím, že to berou jako samozřejmý fakt, nijak moc nad tím nemudrují. Kdysi jsem jim vysvětlil, proč nechodím, párkrát se na to pak ještě zeptali. Občas mě politují, protože si myslí, že je mi líto, když třeba nemůžu s nimi jezdit na lyžích. Ale děláme toho tolik, že mě spíš přemlouvají, ať někdy zůstaneme doma. Hodně cestujeme. Nedávno začali trénovat i curling, tak třeba jim jednou předám nějaké svoje zkušenosti, co se týče taktiky.

Historek by bylo dost, ale těžko se předávají, aby to nezúčastněným přišlo zajímavé. Dost často platí, že pro ostatní není nic nudnějšího než vyprávění o svých dětech.

Na co se těšíš a co bys rád zrealizoval v blízké budoucnosti?

Teď se těším na čundr a dovolenou u moře s dětmi. Rád bych jednou koupil obytné auto a jezdil s dětmi všude možně. Pořád se na něco těším, třeba na setkání s rodinou, přáteli a podobně. Myslím, že je to v životě hodně důležité, můžou to být i drobnosti.

Rozhovor vedla: Tereza Horváthová

Foto: archiv Radka Musílka