Radim - Tenhle boj musím rozhodnout sám

Text: Václav Uher
Foto: Lukáš Klingora

Jak se tvůj současný život v Praze liší od původní představy?
Řekl bych, že ji předčil. Už jednou jsem dostal nabídku přestěhovat se do Prahy, ale na poslední chvíli jsem ji odřekl, protože jsem si nevěřil. Nicméně v posledních dvou letech jsem doma začal odmítat pomoc ostatních a zkoušel, co všechno zvládnu sám. Postupně mě strach opouštěl, ale moc jistý jsem si nebyl. Nikdo z rodiny nebyl na mé straně, všichni si přáli, abych zůstal doma.

Odkud ses do Prahy přestěhoval?
Žil jsem s rodiči v Novém Městě na Moravě.

Není pro vozíčkáře nakonec lepší zůstat doma, kde má zajištěnou bezpečnou péči?
Do určité míry. Je fajn mít jistotu, ale doma si po nějakém čase lidé začnou lézt na nervy. Když něco chceš, otravuješ toho, od koho to chceš, a štve tě, že to nedokážeš sám. Máš silný vnitřní pocit, že z toho musíš utéct, a hlavně přesvědčit nejen sebe, že se dokážeš plně osamostatnit.

Co jsi dělal před úrazem?
Studoval jsem medicínu, ale ne úplně ze své vůle. Hodně mě ovlivnila rodina. Táta si přál, aby někdo z rodiny šel na medicínu a převzal to po něm. Bavila mě fotografie, ale všichni mi vysvětlovali, že to není obor, ve kterém se uživím. A tak jsem na medicíně strávil skoro pět let.

Jak došlo k tvému úrazu?
Zrovna jsem se chystal na zkoušku z patologie. Už jsem byl hrozně unavený. Pořád jsem ležel v knihách, od rána do večera. Pil jsem jedno kafe za druhým a občas bral i nějaké kofeinové tablety. A tehdy, když jsem se vracel z Hradce Králové, kde jsem studoval, domů autem, usnul jsem a stala se mi nehoda.

Co jsi prožíval první měsíce po úraze?
V tom stavu ti moc nedochází, co se děje. Hlava je někde jinde. Vnímáš jenom bytí a neřešíš, co bylo, co bude. Jak se léky postupně vysazují, začínáš si uvědomovat víc věcí. Před úrazem pro mě škola hrála obrovskou roli. Byl jsem z ní ale vyčerpaný a mnohokrát přemýšlel, že studium vzdám. Osud nakonec rozhodl za mě. Po úraze jsem měl paradoxně pocit, že život je jednodušší. Byl jsem víc mezi ostatními vozíčkáři a když za mnou začali jezdit známí do Kladrub, měl jsem dojem, že po těch pěti letech studia konečně žiju.

Kdy sis začal uvědomovat, že to s chozením nebude tak jednoduché?
Nechtěl jsem si vůbec připustit, že nebudu chodit. Doteď si myslím, že můj současný stav není definitivní. Občas nohama trochu hýbu, i když někdy je to spíš spasticita než pohyb, ale někdy mě nějaké svaly poslechnou.

Jaké jsi měl zranění? Co se při té nehodě stalo?
Zlomil jsem si čtyři krční obratle, od C6 až k TH1. Nicméně příčina, že nechodím, není ta zlomenina, ale to, že jsem se dostal pozdě na sál a vzniklý hematom poškodil míchu.

Myslíš, že kdyby ses dostal do nemocnice dřív, tak jsi mohl odejít po svých?
Je to možné. To ale nikomu nemůžeš vyčítat, co by, kdyby… Doktor udělal, co mohl.

Vznášel se někdy v tvé rodině pocit viny - kdyby na tebe rodiče tolik netlačili, abys studoval medicínu, kdybys řídil opatrněji…?
Měl jsem pocit, že táta to bral jako svoji vinu, že mi půjčil auto, které nebylo z nejlepších, takovou starou skořápku. Myslel si, že kdyby mi půjčil lepší, bezpečnější, tak by to třeba nedopadlo tak špatně.

Jak jsi trávil čas po úraze?
Než se nehoda stala, hrál jsem na kytaru. Na ZUŠ jsem absolvoval dva cykly a později přidal ještě klavír. Když jsem se po úraze dostal domů, vždycky jsem si sednul k pianu a trávil u něj hodně času. Učil jsem se nové skladby. Zároveň jsem tím trénoval ruce, které tehdy byly hodně slabé.

Zkoušel jsi po úraze nějaký sport?
Táta se nechtěl smířit s tím, že jsem na káře, a tak mě pořád někam tahal, něco vymýšlel. Jezdili jsme k moři, kde jsem hodně plaval. A když viděl jakoukoli novou možnost, vždycky se nadchnul. Většinou to dopadlo tak, že jsem k něčemu přičichnul, vyzkoušel si to, a pak už se k tomu nevrátil. Zjistil jsem, že ne každý sport je pro mě.

Jsi prostě spíš studijní typ. Čím jsi se tedy zaměstnával?
Jazyky, mám je rád celý život. Třeba italštinu jsem se začal učit sám během střední školy. Měl jsem papíry se slovíčky pod lavicí a učil jsem se italštinu při každém předmětu, který mě nebavil.

Proč zrovna italštinu?
Když mi bylo sedmnáct, byli jsme s rodinou v Itálii, a já jsem se tam zakoukal do jedné Italky. Zjistil jsem, že s angličtinou u ní nepochodím, a tak jsem se začal učit italštinu. Tu Italku jsem už nikdy neviděl, ale italština mi zůstala. Je asi moje největší láska mezi ostatními jazyky.

Které to jsou?
Angličtina a ruština. Přitom angličtinu jsem na škole nesnášel, protože mě do ní nutili. Ale po úraze jsem v ní našel zálibu a začal ji pilovat. Základy ruštiny jsem měl ze střední, protože to byl můj druhý jazyk, ale paradoxně jsem ji zdokonalil v Turecku. Když jsme přišli na pláž, všichni tam mluvili rusky. Jedna Ruska mě oslovila, protože viděla, jak se dostávám do vody, a já na ni spustil taky rusky.

Tedy za vším hledej ženu. Stála nějaká žena i za tvou touhou přesídlit do Prahy?
Za tímhle ženu úplně nehledej, nebo jenom vzdáleně. Bydlel jsem u našich, takže rozvíjet tam nějaký intimní vztah bylo hodně problematické. Jedné holky, se kterou jsem trávil čas, jsem se zeptal, jestli se mnou nechce odejít do Prahy.  Bohužel o spolubydlení moc nestála, takže mi došlo, že tenhle boj musím rozhodnout sám. Když po úrazu skončíš doma u rodičů, znovu se ocitneš v roli dítěte. Jenže tvůj mozek už přemýšlí jinak než ten dětský. Z našich jsem cítil, že si nepřejí, abych odešel.

Po úraze jsi doma žil osm let. Nelituješ trošku toho, že ses o přesun do Prahy nepokusil dřív?
Měl jsem tu žádost podanou už tak před čtyřmi let, ale asi jsem nebyl připravený. Nikdo za mnou nestál, nikdo si nepřál, abych odešel.

Jaký je největší rozdíl mezi dnešním Radimem a Radimem před rokem?
Myslím, že teď jsem víc sám sebou.

Co znamená, že jsi víc sám sebou? Máš vyšší sebevědomí?
Myslím, že ano. A taky už vím, že se v mnoha věcech můžu spoléhat sám na sebe. V Novém Městě jsem kolikrát své známé přemlouval, ať mě někam vytáhnou. To teď nedělám. Když se někoho zeptám, jestli se mnou půjde, a on řekne, že neví, tak já na něj nečekám a vyrazím sám.

Jak v současné době v Praze trávíš čas?
Nejdřív jsem ho spoustu trávil na úřadech vyřizováním různých žádostí. Taky mám zajištěné různé fyzioterapie, a v Centru Paraple využívám i psychoterapii. Objevuji nová místa v Praze. Zatím se hlavně snažím obstarat se sám. Jenom dopoledne strávím tím, že vstávám z postele, dělám si snídani, jdu do sprchy, na toaletu, oblékám se. Všechno trvá mnohem déle a čas hrozně rychle letí. Najednou je poledne a ty ani nevíš, jak se to stalo.

Pomáhá ti tvůj „nový“ život v navazování bližších vztahů?
Ano, v Praze je jednodušší rozvíjet jakýkoli vztah, kamarádský, ale i intimní, protože najednou máš soukromí a víc možností, kam jít. Praha není tak bariérová, jako třeba Nové Město. Tam byl jen jeden podnik bez schodů.

Přál by sis založit rodinu?
Uvažuji o tom. Vidím, že jeden brácha, dvojče, má už tři děti, starší brácha jedno dítě, a říkám si, jestli mi náhodou něco neutíká. Říká se, že na děti by měly spěchat spíš ženy, ale v případě vozíčkáře si myslím, že taky není s čím otálet, protože pořád sedíme, a to kvalitě spermatu neprospívá. Já si sperma zamrazit nenechal, bral jsem to tak, že pokud mám mít někdy děti, tak to půjde přirozeně. Nějakou touhu po dětech mám, ale když vidím děti svých bráchů, jak jsou uřvané, tak mě to pořád ještě přejde.

Povídáme si v Centru Paraple. Jak figuruje v tvém příběhu?
Centrum Paraple pro mě vždycky bylo takovým výstupem ze stereotypu. Rehabilitační pobyty mi umožňovaly změnit prostředí. A od té doby, co žiji v Praze, ho mám kousek od místa, kde bydlím. Chodím sem pravidelně na obědy, abych se dostal mezi lidi a viděl známé. Když to vezmeš z širokého pohledu, tak každý z klientů, kteří sem jezdí, má jiný důvod k pobytu. Někdo sem jede kvůli poradenství, když potřebuje něco vyřešit, jiný kvůli fyzioterapii. Podle toho, co potřebuje a nemá doma. Pro mě to byla hlavně socializace.

Působíš hodně energicky, máš v sobě jiskru. Byl jsi takový i před úrazem?
Před úrazem jsem byl docela pesimista, což je paradox, protože po úrazu jsem spíš optimista.

To mi vysvětli.
Já bych to asi opět vrátil k té škole. Šel jsem po cestě, na které jsem neměl být. Teď se naopak věnuji věcem, které mě baví.

Možná, že tenhle rozhovor bude číst vozíčkář, který je v podobné situaci, jako jsi byl ty, než jsi opustil domov. Co bys mu doporučil?
Každý je jiný. Když je na tom někdo hůř než ty, tak se dost blbě radí, co má dělat. Podle mě je zásadní, aby člověk dělal to, co ho naplňuje. Aby zkusil i věci, které ho bavily před úrazem, přestože mu nejdou. Pro mě to byly hudební nástroje. Nesmíš se ale nechat odradit. Musíš pokračovat. Zkoušet to od nejjednodušších cest. To se týká i samostatnosti. Nenechat se odradit prvotním neúspěchem, protože to, co jsi uměl před úrazem, se musíš naučit znovu. 

Zaujal vás příběh Radima? Plnou verzi rozhovoru si můžete přečíst níže.

Jak se tvůj současný život v Praze liší od původní představy?
Řekl bych, že ji předčil. Už jednou jsem dostal nabídku přestěhovat se do Prahy, ale na poslední chvíli jsem ji odřekl, protože jsem si nevěřil. Nicméně v posledních dvou letech jsem doma začal odmítat pomoc ostatních a zkoušel, co všechno zvládnu sám. Postupně mě strach opouštěl, ale moc jistý jsem si nebyl. Co se stane, až tady budu úplně sám…? Nikdo z rodiny nebyl na mé straně, všichni si přáli, abych zůstal doma.

Odkud ses do Prahy přestěhoval?
Žil jsem s rodiči v Novém Městě na Moravě.

Není pro vozíčkáře nakonec lepší zůstat doma, kde má zajištěnou bezpečnou péči?
Do určité míry. Je fajn mít jistotu, ale doma si po nějakém čase lidé začnou lézt na nervy. Když něco chceš, otravuješ toho, od koho to chceš, a štve tě, že to nedokážeš sám. Máš silný vnitřní pocit, že z toho musíš utéct, a hlavně přesvědčit nejen sebe, že se dokážeš plně osamostatnit. To pro mě byla silná motivace. Kromě toho Nové Město na Moravě mi bylo „malé“. Neměl jsem tam moc přátel a když jsem chodil ven, tak většinou sám. Ale já mám rád společnost.

Co jsi dělal před úrazem?
Studoval jsem medicínu, ale ne úplně ze své vůle. Hodně mě ovlivnila rodina. Táta si přál, aby někdo z rodiny šel na medicínu a převzal to po něm. Bavila mě fotografie, ale všichni mi vysvětlovali, že to není obor, ve kterém se uživím. A tak jsem na medicíně strávil skoro pět let.

Jak došlo k tvému úrazu?
Stalo se to v období, kdy jsem pořád opakoval nějaké zkoušky. Zrovna jsem se chystal na zkoušku z patologie. Už jsem byl hrozně unavený. Pořád jsem ležel v knihách, od rána do večera. Pil jsem jedno kafe za druhým a občas bral i nějaké kofeinové tablety. Už to bylo na doraz. A tehdy, když jsem se vracel z Hradce Králové, kde jsem studoval, domů autem, usnul jsem a stala se mi nehoda.

Co se dělo dál?
Když se ocitneš v nemocnici, trávíš čas na lůžku, cvičíš. Pokud máš motivaci žít, snažíš se vytěžit maximum a dotáhnout to v rehabilitaci co nejdál. Už v nemocnici jsem „vyhrožoval“, že odejdu po svých. Vůbec mi nedocházela vážnost situace. Když jsem se dozvěděl, že nemusím na zkoušku z patologie, měl jsem dokonce radost.

Co jsi prožíval první měsíce po úraze?
Když to vezmu od pobytu v nemocnici, tak tam je většina lidí utlumená léky a opiáty. V tom stavu ti moc nedochází, co se děje. Hlava je někde jinde. Vnímáš jenom bytí a neřešíš, co bylo, co bude. Jak se léky postupně vysazují, začínáš si uvědomovat víc věcí. Před úrazem pro mě škola hrála obrovskou roli. Byl jsem z ní ale vyčerpaný a mnohokrát přemýšlel, že studium vzdám. Osud nakonec rozhodl za mě. Po úraze jsem měl paradoxně pocit, že život je jednodušší. Začal jsem potkávat víc lidí. Už jsem neležel tolik v knihách. Byl jsem víc mezi ostatními vozíčkáři a když za mnou začali jezdit známí do Kladrub, měl jsem dojem, že po těch pěti letech studia konečně žiju.

Kdy sis začal uvědomovat, že to s chozením nebude tak jednoduché?
Nechtěl jsem si vůbec připustit, že nebudu chodit. Doteď si myslím, že můj současný stav není definitivní. Občas nohama trochu hýbu, i když někdy je to spíš spasticita než pohyb, ale někdy mě nějaké svaly poslechnou. Závisí to na mé únavě, náladě a spoustě dalších věcí.

Jaké jsi měl zranění? Co se při té nehodě stalo?
Zlomil jsem si čtyři krční obratle, od C6 až k TH1. Nicméně příčina, že nechodím, není ta zlomenina, ale to, že jsem se dostal pozdě na sál a vzniklý hematom poškodil míchu.

Myslíš, že kdyby ses dostal do nemocnice dřív, tak jsi mohl odejít po svých?
Je to možné. To ale nikomu nemůžeš vyčítat, co by, kdyby… Doktor udělal, co mohl.

Jak ses s následky zranění vyrovnával?
Myslím, že rychleji než moji rodiče. Ti to brali hodně těžce. Táta si myslel, že se za dva roky postavím na nohy a vrátím se k medicíně. I já na začátku počítal s tím, že se vrátím, ale jak roky plynuly, uvědomil jsem si, že ten stres, který jsem při studiu prožíval, za to nestojí.

Vznášel se někdy v tvé rodině pocit viny - kdyby na tebe rodiče tolik netlačili, abys studoval medicínu, kdybys řídil opatrněji…?
Měl jsem pocit, že táta to bral jako svoji vinu, že mi půjčil auto, které nebylo z nejlepších, takovou starou skořápku. Myslel si, že kdyby mi půjčil lepší, bezpečnější, tak by to třeba nedopadlo tak špatně.

Jak jsi trávil čas po úraze?
Než se nehoda stala, hrál jsem na kytaru. Na ZUŠ jsem absolvoval dva cykly a později přidal ještě klavír. Když jsem se po úraze dostal domů, vždycky jsem si sednul k pianu a trávil u něj hodně času. Jsem zvídavý a mám potřebu učit se nové věci. Tak jsem se učil nové skladby. Zároveň jsem tím trénoval ruce, které tehdy byly hodně slabé. Hraji dodnes, ale neříkám tomu hudba, protože vím, v jaké kvalitě jsem hrál před úrazem. Speciálně levá ruka, mi čistou hru neumožní. Holky ale na piano letí, to jo.

Jak jsi jako tehdy ještě budoucí lékař vnímal situaci, kterou jsi krátce po úraze prožíval?
Jako bývalý student medicíny jsem najednou viděl, že moje léčba neprobíhá podle postupů, které nás učili. Místo abych bral léků co nejméně, neustále mi přidávali nové. Říkal jsem si, že praxe funguje úplně jinak. Toho jsem se nechtěl účastnit, a tak jsem začal hledat i různé alternativní postupy, samozřejmě na základě toho, co jsem věděl z medicíny, té západní. Ale když mi někdo nabídnul: “Nechceš zkusit akupunkturu?”, tak jsem se tomu nevyhýbal. Myslím, že jak západní, tak východní medicína se shodují na tom, že je důležité dávat nervovým drahám nějaké podněty. I když jsem nohy necítil, nechával jsem si je masírovat. Ze začátku jsem nohy vůbec nevnímal, nevěděl jsem, že mi na ně někdo sahá, ale myslím si, že to mělo velký vliv na to, že dnes nohy částečně cítím.
Ze začátku jsem bral hrozně moc léků. Preventivně mi nasazovali antidepresiva, léky na spasmy, na bolest, na všechno možné. V momentě, kdy jsem řekl, že je mi z toho hrozně blbě, tak mi přidali další lék na to, aby mi z těch ostatních léků blbě nebylo. A mně došlo, že je něco špatně. Postupně jsem začal všechny léky vysazovat. Musel jsem pomalu, protože tělo na ně bylo navyklé jako na drogy. Třeba co se týká spasticity, měl jsem pocit, že je jedno, jestli beru čtyři Baclofeny, nebo žádný. Dnes už neberu nic.

Zkoušel jsi po úraze nějaký sport?
Táta se nechtěl smířit s tím, že jsem na káře, a tak mě pořád někam tahal, něco vymýšlel. Jezdili jsme k moři, kde jsem hodně plaval. A když viděl jakoukoli novou možnost, vždycky se nadchnul. „Vyzkoušíme handbike,“ řekl, a hned mi chtěl pořídit ten nejlepší. Většinou to dopadlo tak, že jsem k něčemu přičichnul, vyzkoušel si to, a pak už se k tomu nevrátil. Zjistil jsem, že ne každý sport je pro mě.

Jsi prostě spíš studijní typ. Čím jsi se tedy zaměstnával?
Jazyky, mám je rád celý život. Třeba italštinu jsem se začal učit sám během střední školy. Měl jsem papíry se slovíčky pod lavicí a učil jsem se italštinu při každém předmětu, který mě nebavil.

Proč zrovna italštinu?
Když mi bylo sedmnáct, byli jsme s rodinou v Itálii, a já jsem se tam zakoukal do jedné Italky. Zjistil jsem, že s angličtinou u ní nepochodím, a tak jsem se začal učit italštinu. Tu Italku jsem už nikdy neviděl, ale italština mi zůstala. Během jednoho roku jsem zvládl kurz pro začátečníky a při další dovolené už jsem se dokázal s lidmi bavit mnohem lépe. Po úraze, když bylo víc času, jsem se hodně díval na filmy v italštině, poslouchal hudbu, četl knihy. Italština je asi moje největší láska mezi ostatními jazyky.

Které to jsou?
Angličtina a ruština. Přitom angličtinu jsem na škole nesnášel, protože mně do ní nutili. Ale po úraze jsem v ní našel zálibu a začal ji pilovat. Základy ruštiny jsem měl ze střední, protože to byl můj druhý jazyk, ale zdokonalil jsem ji paradoxně v Turecku. Když už jsem byl na vozíku, jeli jsme tam s našimi na dovolenou. Před cestou jsem si řekl, že se naučím základy turečtiny, abych uměl alespoň pozdravit. Když jsme ale přišli na pláž, všichni tam mluvili rusky. Jedna Ruska mě oslovila, protože viděla, jak se dostávám do vody, a já na ni spustil taky rusky.

Tedy za vším hledej ženu. Stála nějaká žena i za tvou touhou přesídlit do Prahy?
Za tímhle ženu úplně nehledej, nebo jenom vzdáleně. Bydlel jsem u našich, takže rozvíjet tam nějaký intimní vztah bylo hodně problematické. Když jsi v domě rodičů, jsi pod dozorem. Ve chvíli, kdy jsem se s někým novým poznal, žil někde, kde to nebylo bezbariérové, takže jsme se mohli scházet buď venku, nebo u mě. Jedné holky, se kterou jsem trávil čas, jsem se zeptal, jestli se mnou nechce odejít do Prahy.  Bohužel o spolubydlení moc nestála, takže mi došlo, že tento boj musím rozhodnout sám. Když jsem pak od CZEPY získal nabídku pronájmu bezbariérového bytu, neváhal jsem. Nebylo to snadné. Z našich jsem cítil, že si nepřejí, abych odešel, chtěli se o mě starat. Když po úrazu skončíš doma u rodičů, znovu se ocitneš v roli dítěte. Jenže tvůj mozek už přemýšlí jinak než ten dětský.

Po úraze jsi žil doma osm let. Nelituješ trošku toho, že ses o přesun do Prahy nepokusil dřív?
Tahle myšlenka mě napadá docela často. Měl jsem tu žádost podanou už tak před čtyřmi lety, ale asi jsem nebyl připravený. Nikdo za mnou nestál, nikdo si nepřál, abych odešel.

Jaké konkrétní obavy jsi měl v souvislosti s přesunem do Prahy?
Největší obava byla asi z toho, jak moje rozhodnutí přijmou doma. Pak jsem měl obavy z toho, co se stane, až třeba budu sám v bytě, spadnu z vozíku, a někdo zjistí až za týden, že se válím na podlaze. Nebo že nebudu mít nikoho, kdo by se mnou někam šel, že se budu cítit sám... Když jsem ale přišel do Prahy, ukázalo se, že to všechno byly falešné obavy. Naši to zvládli docela dobře. A navíc jsem zjistil, že mnoho z mých starých známých žije taky v Praze. Najednou jsem měl s kým chodit ven. Úplně se to otočilo.

Kontaktoval jsi své známé ty nebo se ozývali oni tobě?
Byl jsem ve všech směrech aktivní. Napsal jsem známým: „Hele, teď bydlím v Praze, nechcete se sejít?“ A také jsem začal poznávat nové lidi, na různých seznamkách, sítích. Mám aplikaci, kde se seznamují lidé, kteří mají rádi jazyky. Tam jsem potkával další lidi. Začal jsem chodit do restaurací, abych byl ve společnosti.

Sám?
Ano. Zašel jsem třeba do vietnamské restaurace, kterou mám kousek od bytu, a seděl tam sám u stolu, jedl jsem a najednou si všiml, že u protějšího stolu sedí...

Žena?
Ne jedna, ale celá skupina holek. Skupina mladých Italek. Nejdřív jsem v klidu dojedl, pak za nimi přijel a italsky řekl: „Slyším italštinu, odkud jste?“ Bavili jsme se až do zavíračky. Pak jsme byli ještě na jedné večeři někde v centru Prahy. Paráda. Ukázalo se ale, že jsem to přehnal. Dva dny na to jsem z únavy onemocněl. Ale nelitoval jsem.

Jaký je největší rozdíl mezi dnešním Radimem a Radimem před rokem?
Myslím, že teď jsem víc sám sebou.

Co znamená, že jsi víc sám sebou? Máš vyšší sebevědomí?
Myslím, že ano. A taky už vím, že se v mnoha věcech můžu spoléhat sám na sebe. V Novém Městě jsem kolikrát své známé přemlouval, ať mě někam vytáhnou, trochu jsem se doprošoval. To teď nedělám. Když se někoho zeptám, jestli se mnou půjde, a on řekne, že neví, tak já na něj nečekám a vyrazím sám.

Jak v současné době v Praze trávíš čas?
Nejdřív jsem ho spoustu trávil na úřadech vyřizováním různých žádostí. V tom budu ještě nějakou dobu pokračovat. Pak mám zajištěné různé fyzioterapie, a v Centru Paraple využívám i psychoterapii. Objevuji nová místa v Praze. Teď jsem byl dokonce sám na Pražském hradě. Říkal jsem si, že to zkusím a kdybych spadl, někdo mě zvedne. Dnes už bych se v nejhorším případě dostal na káru sám. Větší pracovní uplatnění teď nehledám. Zatím se hlavně snažím obstarat se sám. Jenom dopoledne strávím tím, že vstávám z postele, dělám si snídani, jdu do sprchy, na toaletu, oblékám se. Všechno trvá mnohem déle a čas hrozně rychle letí. Najednou je poledne a ty ani nevíš, jak se to stalo.

Pomáhá ti tvůj „nový“ život v navazování bližších vztahů?
Ano, v Praze je jednodušší rozvíjet jakýkoli vztah, kamarádský, ale i intimní, protože najednou máš soukromí a víc možností, kam jít. Praha není tak bariérová, jako třeba Nové Město. Tam byl jen jeden podnik bez schodů.

Přál by sis založit rodinu?
Uvažuji o tom. Vidím, že jeden brácha, dvojče, má už tři děti, starší brácha jedno dítě, a říkám si, jestli mi náhodou něco neutíká. Říká se, že na děti by měly spěchat spíš ženy, ale v případě vozíčkáře si myslím, že taky není s čím otálet, protože pořád sedíme, a to kvalitě spermatu neprospívá. Já si sperma zamrazit nenechal, bral jsem to tak, že pokud mám mít někdy děti, tak to půjde přirozeně. Nějakou touhu po dětech mám, ale když vidím děti svých bráchů, jak jsou uřvané, tak mě to pořád ještě přejde.

Povídáme si v Centru Paraple. Jak figuruje v tvém příběhu?
Centrum Paraple pro mě vždycky bylo takovým výstupem ze stereotypu. Rehabilitační pobyty mi umožňovaly změnit prostředí. A od té doby, co žiji v Praze, ho mám kousek od místa, kde bydlím. Chodím sem pravidelně na obědy, abych se dostal mezi lidi a viděl známé. Když to vezmeš z širokého pohledu, tak každý z klientů, kteří sem jezdí, má jiný důvod k pobytu. Někdo sem jede kvůli poradenství, když potřebuje něco vyřešit, jiný kvůli fyzioterapii. Podle toho, co potřebuje a nemá doma. Pro mě to byla hlavně socializace.

Říkal jsi, že v Centru Paraple využíváš i službu psychoterapie. Mohl bys říct, co ti do života přináší?
Ze začátku jsem psychologa odmítal. Myslel jsem si, že se se vším dokážu porvat sám. Najít psychologa, se kterým budeš na podobné vlně, je docela obtížné. Se současnou psycholožkou Centra Paraple si docela rozumíme. Už jen to, že se můžeš někomu svěřit a on ti řekne svůj pohled, hodně pomůže. Nechodím sem kvůli nějakému konkrétnímu problému, který potřebuji vyřešit, ale abych se udržoval v psychické kondici. Vždycky probereme, co je nového, co mě potkalo. Když máš kámoše, a začneš do něj hustit svoje problémy, tak ho můžeš otrávit. Zatímco psycholog má odstup a nabídne ti pohled, který třeba tvůj kámoš nebo příbuzný nevidí.

Působíš hodně energicky, máš v sobě jiskru. Byl jsi takový i před úrazem?
Před úrazem jsem byl docela pesimista, což je paradox, protože po úrazu jsem spíš optimista.

To mi vysvětli.
Já bych to asi opět vrátil k té škole. Šel jsem po cestě, na které jsem neměl být. Teď se naopak věnuji věcem, které mě baví.

Možná, že tenhle rozhovor bude číst vozíčkář, který je v podobné situaci, jako jsi byl ty, než jsi opustil domov. Co bys mu doporučil?
Každý je jiný. Když je na tom někdo hůř než ty, tak se dost blbě radí, co má dělat. Podle mě je zásadní, aby člověk dělal to, co ho naplňuje. Aby zkusil i věci, které ho bavily před úrazem, přestože mu nejdou. Pro mě to byly hudební nástroje. Vzpomínám si, že zmáčknout klávesu levou rukou byl nadlidský úkol. Nesmíš se ale nechat odradit. Musíš pokračovat. Zkoušet to od nejjednodušších cest. To se týká i samostatnosti. Nenechat se odradit prvotním neúspěchem, protože to, co jsi uměl před úrazem, se musíš naučit znovu.
Jako příklad bych uvedl fotografii. Fotografování jsem se věnoval už během studia a měl i pár výstav. Úraz se mi stal ve chvíli, kdy jsem měl domluvený termín výstavy v jedné vegetariánské jídelně, kam jsem občas chodil na oběd. Vždycky jsem pozoroval fotografie na stěně a snil o tom, že jednou tam budou viset ty moje. Když se mi to stalo, poprosil jsem rodinu, že potřebuji, aby tam někdo mé fotografie dovezl. A tak proběhla výstava, kterou jsem si hrozně přál, a přitom u ní nebyl.
Po úraze jsem nevěděl, jak ve fotografování pokračovat. Před tím jsem měl stabilní ruce. Najednou jsem se ale ocitl v situaci, kdy jsem neměl pevný trup a foťák jsem neudržel ani oběma rukama. Postupem času jsem se naučil foťák držet jednou rukou a druhou se opírat. I když se mi ruce klepou, k focení jsem se vrátil. Počítám s tím, že minimálně polovina mých fotografií prostě nebude dobrá a že se povede třeba jen jedna z deseti. Poslední výstavu jsem uspořádal v Hradci na onkologii z archivu svých fotografií. Na lůžkovém oddělení mají v každém pokoji čtyři fotky, takže celkem jde asi o sto třicet snímků. Část z nich jsem fotil už na vozíku.

Na co se chceš v nejbližší době zaměřit?
Bylo pro mě také důležité dohnat, o co jsem přicházel. Být ve společnosti. Teď už jsem se ale dostal do fáze, kdy jsem pocit nedostatku společnosti nasytil, a naopak se vracím ke koníčkům. Oprášil jsem klávesy, nedávno jsem se vrátil ke kytaře. Pořídil jsem si nový foťák. Vždyť za poslední tři roky jsem neudělal žádnou fotku, kterou bych se chtěl pochlubit. Nefotil jsem, protože foťák s sebou skoro nikdy nemám. Když jedu někam na dovolenou, těžká zrcadlovka všude překáží. Navíc když se potřebuju hýbat, tak každý gram v batůžku navíc je poznat. Takže jsem si pořídil kompaktní foťák, takový trošku lepší, a chci se k fotce vrátit. Snad tak vzniknou nějaké nové zajímavé snímky.