Říkali mu jezevec, nevycházel třeba celou zimu. Dnes už má Vláďa práci i manželku

 „Už jsem byl připravený, že v tom bytě bez jakékoliv změny dožiju,“ připouští. Dneska je šťastně a čerstvě ženatý, plný plánů a elánu. „Děti? Taky budou. Moje paní si to přeje,“ směje se při našem rozhovoru ve vedlejší kavárně, ale je jasné, že to není jen přání jeho manželky. Nechtělo se mu daleko, i když dnes už je zcela mobilní díky automobilu i navrácené kondici. Ale kdybychom šli dál, příliš by se zdržel od práce. A to nechce připustit.

Osudný úraz mladičkého policisty 

„Do roku 1995 jsem byl úplně normální kluk. V tom roce mi bylo jednadvacet let, sloužil jsem asi rok jako policista. V létě jsme s kámoši vyrazili na Dalešickou přehradu. Rozběhl jsem se z pláže do vody a když jsem v ní byl asi po pupek, chtěl jsem se potopit. Ale do něčeho jsem narazil hlavou. Kamarádi, když viděli, že nevyplavávám, se pro mě vrhli a vytáhli mě ven. V nemocnici jsem si nakonec pobyl sedm měsíců. Když přičtu ještě plastické operace a rehabilitaci, uplynul rok a půl, než jsem se mohl vrátit domů.

Vláďa se odmlčí a já se naivně vyptávám, jestli tedy za dobu, kdy se léčil, rodiče přizpůsobili svůj domek ve Smečně bezbariérovému provozu. Dnes to tak funguje a třeba naše asociace se snaží takovým rodinám pomoci, poskytnout jim pomůcky, poradenství, pomoci jim zažádat o nejrůznější příspěvky a podobně. Tehdy, zvláště na maloměstě, byla však situace zcela jiná. Rodičům Vládi ve se nedostalo potřebných informací a podpory, neuměli si vůbec představit, co bude péče obnášet a jejich domek se schodištěm vlastně ani nebyl k úpravám vhodný.

V zajetí domova

„Nedostal jsem se do domu. Nedostal jsem se do koupelny. Neměl jsem upravené auto. Samozřejmě žádná bezbariérová veřejná doprava. Naprosto ve všem jsem byl tedy závislý na rodičích. Požádali jsme obec o bydlení, na které jsem čekal asi rok a půl. Byt jsem si s pomocí rodiny bezbariérově upravil a strávil jsem v něm asi 18 let. Pak se však přeci jen začalo blýskat na lepší časy. Období odhodlání a vzepjaté síly odstartovala koupě automobilu a to, že se Vláďa naučil ručnímu řízení. 

Vzepjetí dlouho nevydrželo

„Najednou jsem získal alespoň částečnou svobodu. Mohl jsem do Prahy na rehabilitace dojíždět sám, mohl jsem vyrazit na výlet, kamkoliv jsem chtěl. A tehdy jsem ještě chtěl. Změna to byla nepopsatelná. Začal jsem hledat, co bych dělal. Práci, sport, cokoliv. Jenže, policistou už jsem být nemohl, to bylo jasné, a nic jiného vhodného mě nenapadalo, nenacházel jsem. Nebylo to jako dnes, že si člověk vše najde přes internet. Sport pro hendikepované sice existoval, ale vzhledem k mému postižení toho moc v nabídce nebylo. A co mne zaujalo a snad by to i šlo, bylo daleko.  Auto mi dalo alespoň možnost třeba zajet si do kina, na Kladně bylo kino s primitivním nájezdem, záchod sice udělali až s odstupem několika let, no ale co. Ale chtěl jsem víc. Práci nebo koníček. O peníze mi ani až tak nešlo, neměl jsem je popravdě za moc co utrácet, ale o tu samotnou činnost, která by mě vytrhla z izolace. Nechtěl jsem sedět doma. Ale nic jsem nenašel. A tak si Vláďa začal postupně na izolaci zvykal, začal lenivět. A rezignovat.

Práce z domova nebyla to pravé

„Hrál jsem hry, zkoušel jsem také pracovat z domova, ale nakonec to bylo ještě horší. Mezi lidi mě to nepřivedlo, a jak bylo práce hodně a chtěl jsem jí dělat poctivě, přestal jsem už úplně chodit třeba na procházky – a pak už jsem si tomu nikdy znovu nepřivykl. Po několika letech to skončilo. Přestal jsem pak už jezdit i za příbuznými, i když mě zvali, přestal jsem vycházet. Máma mi vozila obědy, někdy jsem, třeba přes zimu, nebyl venku snad několik měsíců. Kamarádi, ti co mě vytáhli a se kterými se stýkám dodnes, nade mnou lomili rukama, říkali mi jezevec. Ani autem už jsem neměl kam jezdit.“

Počátek Vláďova nového života začal paradoxně nemocí. Do nohy dostal růži a musel do nemocnice. Tam mu nabídli, že by mohl mít nárok na domácí rehabilitaci. Začala za ním docházet milá sestřička, do které se Vláďa zamiloval. I když nechtěl ze svého vztahu sdělovat podrobnosti, nakonec se trochu rozpovídal.

Láska ho přiměla změnit život

„Tím, jak jsem byl pořád doma, moc dobře jsem si uvědomoval, že jsem pro ni jen další pacient, nikoliv někdo, kdo jí může imponovat. A odhodlal jsem se ke změně svého života. Chtěl jsem začít prací. A najednou jsem zjistil, že i když možností za tu dobu hodně přibylo, nic neumím, a nepamatuju si, a po dvaceti letech izolace nemám žádnou šanci. Nevěřil jsem si. Na Vozejkově (portál pro vozíčkáře, který také provozuje Česká asociace paraplegiků, pozn. autorky) jsem pak našel nabídku Hvězdného bazaru.

A od té doby už bylo všechno jen lepší. Práce v našem Hvězdném bazaru seděla Vláďovi jako ulitá, protože je zamýšlená právě jako startovací pro lidi, kteří by jinak vinou nejen úrazu, ale i toho, že je zabrzdil a přerušil ve studiu, praxi a kariéře, hledali práci těžko. Přístup a toaleta jsou bezbariérové a počítá se s tím, že člověk, který se vrací do pracovního procesu po dlouhých letech, či dokonce jako Vláďa desítkách let, bude zpočátku nejistý. Vláďa si přijel bazárek omrknout „natajňačku“ o víkendu i všedním dnu několikrát před tím, než přišel na pohovor. Musel oprášit úplně všechno, včetně třeba řízení. Měl ohromnou motivaci. A stejně, jako každá správná pohádka končí svatbou, tak i tento článek nebude výjimkou. Princeznu na bílém koni, svou zdravotní sestřičku, si Vláďa letos v květnu vzal. Až na to, že Vláďa není u konce pohádky, ale u začátku svého nového života.

Hledět jen dopředu

„Moje žena a takhle práce mě zachránily. Potkávám tady spoustu úžasných, milých lidí. Kdyby nebylo Hvězdného bazaru, nesehnal bych asi nic a svoji manželku nedokázal přesvědčit, že to se mnou má zkusit. Nikdo z mých známých nevěřil, že jsem to já. Nebyl jsem třeba na dovolené dvacet let, a s mou paní jsme byli na čtrnáct dní ve Španělsku, všichni byli v šoku. Dneska bych udělal jinak úplně všechno, ale nemá cenu se vracet. Dívám se dopředu.“

Musíme končit, práce a zákazníci čekají. Vláďa už je ve svém živlu. Už se nebojí, až přenechá své startovací místo dalším, že by další práci nesehnal. Začal si věřit. Vypínám diktafon, přátelsky se dohadujeme o placení. Mávám Vláďovi a Aničce do bazaru a utíkám za další prací. Celý den se usmívám. Od ucha k uchu.

Článek byl publikován v Pravém domácím časopise 1/2020, děkujeme za umožnění sdílení textu.

Zdroj: text: Tereza Meravá, PR manažerka CZEPA, foto: CZEPA