Romana Fricová: Ráda bych vydala sbírku povídek

Od roku 2012 žiješ v Pardubicích, ale pocházíš z České Třebové. Co si myslíš o bezbariérovosti těchto měst? Můžeš je srovnat?

Pardubice jsou rozhodně pro vozíčkáře přívětivější, i když mezery jsou, tak jako všude. Pořád se tu najde více míst, kam se v pohodě dostanu také s elektrickým vozíkem, což je v České Třebové docela problém.

Máš asistenčního pejska Westa, vycvičeného od Pomocných tlapek. Popiš, prosím, svou cestu od první myšlenky, že bys chtěla asistenčního psa, až po získání Westíka. A proč sis vybrala, že chceš psa právě od této organizace? V ČR jich působí více.

Organizaci Pomocné tlapky jsem si vybrala na základě referencí od kamarádky. Jejich činnost jsem sledovala dlouho. První myšlena pořídit si asistenčního psa ke mně přišla asi 7 let zpátky. V té době ale nebyly ty správné podmínky a ani načasování. Jsem ráda, že jsem si počkala a mám teď Westíka. Po nějaké době od podání žádosti o poskytnutí asistenčního pejska jsem v tlapkách absolvovala pohovor se cvičiteli, fyzioterapeutem a psychologem. Pejsek je totiž vybírán na míru konkrétnímu klientovi podle jeho požadavků, potřeb a povahy handicapu. Následně jsem čekala na okamžik, kdy se objeví ten správný parťák pro mě. (úsměv) Za Westíkem jsem několikrát jela do tréninkového bytu Pomocných tlapek, abychom se společně secvičili, sžili a zvykli si na sebe. Společně jsme vždy trávili několik dní. Na konci posledního setkání jsme společně absolvovali zkoušky, kde jsme prokázali schopnost fungovat jako tým. Celý proces získání asistenčního pejska trval rok a půl.

S čím vším Ti Westík pomáhá? Zažila jsi s ním něco, o co se chceš se čtenáři Vozejkova podělit? 

Westík toho dokáže opravdu hodně. Přinese a podá všechno, na co si vzpomeneš. Otevře a zavře dveře, dokáže otevřít šuplík a vyndat z něj taštičku s věcmi. Naučila jsem ho taštičku také uklízet a šuplík zavírat. (úsměv) Je schopný posunout mi nohu na stupačce. Pamatuji si moment, kdy jsme byli sami venku, mně spadl časopis a on mi byl schopný ho podat, i když byl u vozíku na vodítku. Je to hrdina.

Romana Fricová s hrdinou, psem Westíkem.

Díky Nadačnímu fondu Melodio spolupracuješ s koučem. Jak spolupráce probíhá? A jak ses k ní dostala?

O Nadačním fondu Melodio jsem se dozvěděla díky kamarádce Ditě Horochovské, se kterou jsem byla v úzkém kontaktu. Její organizace Silou hlasu mi poskytla ovládání počítače hlasem, ale nezůstalo jen u toho. Dita zprostředkovala kontakt mezi mnou a Nadačním fondem Melodio. Melodio prodává a tvoří hudbu, z výtěžku koncertů a prodeje hudby hradí kouče a mentory pro lidi s handicapem. Spolupráce s koučem probíhá online. Jsem ráda za možnost posouvat se a osobnostně růst. Přála bych každému, aby se mu podařilo nalézt svůj potenciál.

Vím o Tobě, že Tvou velkou zálibou je psaní zejména povídek. Vyšly Ti už někde?  Nechtěla bys svoje psaní posunout někam dál?

Nějaké povídky byly publikované v e-sbornících v rámci kurzů tvůrčího psaní, které jsem absolvovala. Do budoucna bych ráda vydala knihu povídek. Co se týče psaní, pohrávám si také s myšlenkou věnovat se tvorbě obsahu, chci se vzdělávat v oblasti obsahového marketingu.

Jaké jsou Tvé další záliby?

Ráda čtu, chodím na procházky a výlety, vychutnávám si dobré jídlo, veselou společnost, poslouchám hudbu a v neposlední řadě ráda trávím čas se svým manželem.

Zmínila jsi, že ráda čteš. Máš oblíbeného autora?

V poslední době jsem si oblíbila knihy Aleny Mornštajnové a Kateřiny Tučkové.

Chtěla bys na závěr našeho rozhovoru něco vzkázat čtenářům Vozejkova?

Přeji vám hodně zdraví a nikdy nepřestávejte věřit svým snům.

Rozhovor vedla: Tereza Horváthová

Foto: archiv Romany Fricové