Standa Hegedüš: Řidičák na motorku se sajdou? Snažíme se o to už dlouho!

Kde se vzal ten nápad? Co tě přivedlo k tomu, že chceš jezdit na motorce s ručním řízením a sajdou?

Nejdřív jsem začal jezdit na čtyřkolce. Pořád jsem se ale chtěl vrátit za řídítka motocyklu, takže sajda byla jediná možná volba. A hlavně jsem chtěl stroj, na kterém budu soběstačný. Po úraze mi tehdy pozastavili řidičák, tak v RÚ Kladruby jsem si udělal kurz na auto s ručním řízením a papíry na auto mi vrátili hned. Ale o řidičák na motorku jsem žádal až po deseti letech. Na úřadě mi ale řekli, že pokud je po takové době chci vrátit, musím znova udělat závěrečnou zkoušku – tedy testy, jízdy a techniku). Problém byl, že nebyla motorka, na které by mě mohli přezkoušet. Tak jsem si ji musel nejdříve postavit.

Na konci videa, které sleduje vznik unikátní motorky se sajdkárou pro vozíčkáře od návrhů po realizaci, je poděkování celé řadě lidí, bez nichž by to nebylo možné.

První sajdu začal Standa Hegedüš stavět kolem roku 2012 a už o rok později na ní jezdil. Postupně ji vylepšil k dokonalosti a mezi ostatními vozíčkáři vzbudila velký zájem. Díky cestě kluků z DOKOLAKOLEM na Bajkal vznikl nápad postavit novou sajdu – tentokrát s automatickou převodovkou, která by mohla sloužit vozíčkářům k získání nebo obnovení řidičského oprávnění na motorku. Kluci tehdy vyjeli na cestu s plastovým hovínkem a vrátili se s bičem, který vydražili. Výnos z této dražby odstartoval sbírku na novou sajdu a podařilo se vybrat kolem 400 tisíc korun. Koupila se Honda NC s automatickou převodovkou a kolem roku 2016 začala stavba, která vlastně trvala až do roku 2024.

Kvůli absurdní byrokracii a nesmyslným předpisům museli Standa s klukama motorku i se sajdou nechat schválit v Německu, u člověka, který se sám věnuje individuálním stavbám motorek se sajdami. V Čechách by to prostě nešlo. Teď už jen čekají na přidělení značek. A to celé jen proto, že česká legislativa místo podpory spíš vozíčkářům strká klacky do kol, když chtějí normálně žít a také jezdit.

Co všechno se muselo na motorce upravit, aby šla ovládat jen rukama?

Motorka má automat, což je velká výhoda. Nožní brzdu jsme přesunuli na řídítka, upravili stupačky a přidali elektrický pohon na popojíždění vpřed i vzad. Do sajdy jsem navíc zabudoval elektrickou plošinu – vozíčkář na ni najede, vyveze se do úrovně sedla a pak už jen přeleze za řídítka. Všechno je navržené na čistě ruční ovládání.

Co jsou pro vás největší překážky?

Největší problém je s řidičským průkazem. V roce 2016 se změnila zkouška z praktické jízdy, kde jsou zvláštní jízdní úkony, které nejsme schopni, jako hendikepovaní se sajdou udělat. Od toho roku se snažíme domluvit s Ministerstvem dopravy o změně, ale stále bez úspěchu. Pracujeme na tom s Motoklubem vozíčkářů, CZEPA, Asociací autoškol, jedním zkušebním komisařem i ombudsmanem.

Sranda je, že to, co nezvládneme v té zkoušce udělat, jsou takový s prominutím hlouposti.

Třeba postavit motocykl na středový, popřípadě podpěrný stojan nebo vést motocykl bez použití motoru vpřed a vzad se zatočením doleva a doprava.

Je těžké pochopit, že i po všech našich snahách se stále najdou lidé, kteří trvají na dodržování těchto nesmyslných pravidel – a to i vůči vozíčkářům, kteří jen chtějí jezdit bezpečně a legálně. Člověk by skoro řekl, že tomu chybí špetka zdravého rozumu a empatie.

Máš nějaký odhad, kolik lidí by o to mohlo mít zájem? Už se ti někdo ozval, že by do toho šel?

Zájemci jsou a myslím, že do budoucna budou, ale samozřejmě, že to nebudou davy. Odhaduju jednotky lidí ročně. Ale každý jeden člověk za to stojí. Navíc dnes už existují i další alternativy – tříkolky, čtyřkolky… Ale tohle je pořád jízda na opravdové motorce.

O změnu s tím ministerstvem dopravy se snažíme i proto, že je to otázka času, kdy na trh přijde nějaké vozidlo, které bude spadat pod motocykl a my opět s tím nebudeme moci jezdit, protože nám to neumožní zákon. Byť to může pro nás hendikepované být skvělý dopravní prostředek.

Jak se na tom vlastně jezdí? Je to úplně jiný pocit než na klasické motorce?

Jízda se sajdou se nedá k ničemu přirovnat. Bud ji miluješ, nenávidíš, nebo ti prostě nic jiného nezbývá. Na mojí sajdě se mi jezdí skvěle. Už jsem na ní najel bezmála 90 tisíc kilometrů. U té nové je navíc automat, což je obrovská pomoc. Začátky jsou náročnější, ale zvykneš si. A pak je to radost.

Foto: archiv Filipa Mergentala

Rozhovor vedl: Jan Spěváček