Stanislav Zatloukal: Za každým mrakem vyjde slunce

Stando, jaké je Karlovarsko, váš kraj, z hlediska bezbariérovosti?

V Karlovarském kraji se nachází spousty hezkých míst a objektů které by člověk rád navštívil, ale ne vždy se dá všude dostat. I přesto že jsou některá parkovací místa pro vozíčkáře vyhrazena, ne vždy je dořešená návaznost, aby se člověk dostal do objektu bez nějaké překážky. Člověk musí hodně přemýšlet a vyhledávat místa kam se dostane. Já bydlím na venkově v malé vesnici, takže jsem opravdu závislý na svém autě,  abych mohl dojíždět k lékaři, na poštu, nebo za cvičením a sporty. 

Standa na handbiku...

Jak jste se na vozíku ocitl?

Na vozík jsem se dostal ve svých 17 letech po pádu na lyžích, zrovna na svátek zamilovaných. 

Co vám po nehodě nejvíc pomohlo – a co nejvíc chybělo?

Po úrazu člověku chybí strašně moc věcí. Největší ztráta je soběstačnost a možnost volného pohybu. Nebylo vůbec lehké se vyrovnat v poúrazové době se situacemi, ve kterých člověk věděl, že je dělat nemůže, protože je upoután na vozík. Svůj veškerý předúrazový čas jsem věnoval hasičskému sportu, který jsem miloval a dával tomu veškeré své úsilí. A po úrazu bylo těžké sledovat to, co člověk už nemůže. Dnes vím, že je důležité se dívat na to, co člověk může dělat anebo jak to zvládnout tak, aby se to dalo dělat i s omezením. 

Dost mi pomohla sportovní disciplína, protože jsem si po úrazu uvědomil, že musím makat dál, abych dosáhl co nejlepších výsledků po zdravotní stránce. Mojí největší podporou byla rodina, kamarádi i přátelé ze vzdáleného okolí. Po úrazu se ukázalo, že hasičská komunita drží vždy při sobě – a já tak měl díky tomu velkou dávku motivace a odhodlání co nejvíce cvičit  a zlepšovat se. 

Standa za volantem...

Kdy jste si poprvé řekl: „Tohle už nějak zvládnu.“

Díky velké podpoře po úrazu jsem věděl že musím makat, tak abych tu situaci zvládl co nejlépe. Bylo spoustu situací které byli opravdu náročné, ať už to, abych se naučil, jak si přesednout na vozík, jak si s ochrnutymi prsty navléknout ponožky nebo jak se pohybovat na vozíku. Tady bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří byli a jsou součástí mého života i dnes. Hodně věcí jsem okoukal i od zkušených vozíčkářů, které jsem potkal třeba na rehabilitaci. A proto vím že peer mentor může být pro člověka po úrazu velká pomoc a motivace.

Jste kvadruplegik – co všechno můžete a co nemůžete?

I přesto, že mám velký hendikep, jsem si našel spousty postupů a věci které zvládnu sám. Jsem vděčný, že mohu řídit auto, díky kterému se mohu dopravovat za prací, sportem i třeba do posilovny. Nezvládnu si uvařit jídlo, nemám k tomu uzpůsobenou kuchyň, a tak potřebuji pomoct s přípravou jídla. Když mohu tak se vaření i účastním. Dělám třeba palačinky a na pobytu v Parapleti jsem vařil s kamarády guláš. Zdravý člověk si nedokáže představit, jak je těžké s ochrnutými prsty oloupat cibuli nebo česnek. Jsou to výzvy, ale když je člověk překoná, je to příjemný pocit radosti.

Standa na vodě...

Co pro vás znamená samostatnost?

Samostatnost a volnost je pro člověka velice důležitá. Už jen to, že zdravý člověk může kdykoliv vstát z postele a dělat cokoli, co může, je velký dar. Po úrazu páteře a míchy je samostatnost pro člověka na vozíku hodně osvobozující věc. Nemusíte čekat na pomoc, abyste se dostali z postele na vozík, to, že si člověk může naložit sám vozík do auta, je další velký krok k soběstačnosti.  Jakýkoliv pokrok po úrazu je velkým přínosem pro člověka na vozíku. 

Proč jste předčasně ukončil studium na střední škole?

Studium jsem ukončil z důvodu bariér ve škole a i z toho důvodu, že jsem po úraze přestoupil na jiný obor, který mě nebavil. Někdy jsem se setkal i s nezájmem učitelů, ať už šlo o komunikaci o úkolech, nebo o jiných věcech, co byly ke studiu potřeba.

Jaký je největší mýtus o životě na vozíku?

Jeden z mýtů, který mě napadá, je, že lidé na vozíku nemůžou mít děti nebo sex. V dnešní době nám v tomhle doktoři dokážou velice dobře pomoct a poradit. I lidé na vozíku chtějí mít intimní život, rodinu a děti. A to se dneska dá zařídit. 

Co vás přivedlo k peer mentoringu?

Sám jsem se s peer mentorem potkal v rehabilitačním ústavu, ale už jsem nepotřeboval velkou pomoc, díky rodině jsme měli základní věci rychle a dobře vyřešené pro návrat domů. O službě jsem věděl. 

Po ukončení studia jsem chtěl dělat něco užitečného zas být přínosným člověkem, a tak jsem se přihlásil na pohovor do peer mentoringu. První pohovor proběhl, ale ten správný čas stát se peer mentorem přišel až nedávno, kdy CZEPA rozšiřovala svůj tým – a mě oslovili, jestli nemám zájem se stát peerem. Nabídku jsem přijal s radostí, protože rád nabídnu svou pomocnou ruku někomu novému na vozíku, kdo je v těžké životní situaci. 

Sám jsem několikrát radil svým novým kamarádům na vozíku, který si procházeli taky novou a těžkou situací. 

Standa pod vodou...

Jaké téma ve výcviku nejvíc „zabolelo“ nebo otevřelo oči?

Sebezkušenostní výcvik byla pro mě úplně nová zkušenost a netušená možnost se něčeho takového zúčastnit. Za tu možnost jsem rád. Zjistil jsem, jak je to velice zajímavá zkušenost, kdy se člověk podívá zpátky do svého vnitřního já, a zjistí tak, které věci v člověku rezonují a co vyvolává zajímavé vnitřní emoce. Ať už je to úraz nebo ztráta blízkého rodinného příslušníka, jsou to věci které ve svém vnitřním světě má člověk hluboko zaryté.

Co myslíte, že bude pro vás v peer mentoringu největší parketa, tj. v čem se v této oblasti cítíte silný?

Od úrazu jsem si vyzkoušel snad všechny možné sporty které se svým hendikepem mohu dělat.  Ať už to bylo ragby, střelba z luku, sjíždění divokých řek nebo cyklistika které se teď závodně věnuji, tak jsem nasbíral spousty zkušenosti a zážitků, které mohu předat a které mohou někoho dalšího nakopnout k novému dobrodružství. Svůj pohled na některé věci a situace týkající se soběstačnosti mohou někomu ulehčit nebo pomoct v běžném každodenním životě na vozíku. Mohu tak poradit se soběstačnosti, s cestováním, se sporty, ale i s tím, jak třeba vyřešit vylučování, protože i to je náročná situace a změna pro člověka na vozíku.

Co chcete vzkázat každému člověku, který bojuje s následky úrazu?

I přesto že se úraz stal, tak život nekončí! Život jde dál a je potřeba si ho užívat plnými doušky i s omezením, které do života člověku přišlo. Jak já říkám, za každým mrakem vyjde slunce! Tak pojďme život žít – ne jen přežívat. 

Standa ve vzduchu...

Kdo je peer mentor?

Vozíčkář, který je delší dobu po úraze a se svým handicapem se naučil aktivně žít. Má chuť pomáhat lidem v podobné životní situaci, kterým je ochoten stát po boku a nabízet praktickou i psychickou podporu. Pomáhá se zorientovat, motivuje k aktivnějšímu způsobu života, naslouchá, vyjadřuje podporu a sdílí emoce. Nevyhýbá se ani citlivým a často choulostivým otázkám, o nichž je někdy těžké hovořit s blízkými nebo lékaři.

Komu je služba určena?

Všem vozíčkářům, kteří jsou krátce po úraze nebo jiném poškození míchy. Všem vozíčkářům, kteří jsou na vozíku delší čas, ale zatím se jim nedaří návrat k aktivnímu a spokojenému způsobu života.

Více o službě Peer mentoring (provozuje Česká asociace paraplegiků – CZEPA, z.s.): https://peermentor.cz

Foto: archiv Stanislava Zatloukala

Rozhovor vedl: Jan Spěváček