Tomáš Pik: Nechci, aby mě definovala diagnóza
Když vám bylo čtrnáct let, lékaři vám diagnostikovali Friedreichovu ataxii a předpovídali, že se možná nedožijete třicítky. Jak jste tehdy tu zprávu přijal?
Informace, že mám nevyléčitelné a postupující onemocnění a možná se nedožiju třicítky, byla samozřejmě zdrcující. Dnes je mi 37. Takže tu původní prognózu jsem už docela slušně překonal.
Nechci tvrdit, že je jednoduché žít s vědomím progresivní nemoci. Člověk se musí opakovaně vyrovnávat se ztrátou schopností, které dříve považoval za samozřejmé. Začal jsem si plnit sny, cestovat, poznávat nové lidi a pouštět se do věcí, o kterých jsem dříve možná jen přemýšlel. Čas je příliš vzácný na to, abychom čekali, až bude všechno perfektní.
Friedreichova ataxie postupně omezuje pohybové schopnosti. Vy jste ale uvedl, že vám vozík paradoxně vrátil svobodu. Co pro vás dnes znamená samostatnost a co vám nemoc nejvíce komplikuje?
Nejdříve jsem se snažil za každou cenu chodit, i když to bylo stále obtížnější. Neustále jsem řešil rovnováhu, pády a strach, že někde upadnu. Vozík pro mě nakonec nebyl symbolem prohry, ale nástrojem, díky kterému jsem mohl znovu začít žít aktivněji.
Samostatnost pro mě dnes neznamená, že všechno zvládnu bez pomoci. Znamená, že můžu rozhodovat o svém životě, plánovat si ho a dělat věci, které mě baví. Někdy k tomu potřebuji asistenci, někdy pomoc rodiny nebo přátel. A nevidím na tom nic špatného.
Nejvíc mě omezuje únava, zhoršená koordinace a skutečnost, že i běžné věci vyžadují mnohem více plánování. Člověk na vozíku musí často dopředu přemýšlet nad věcmi, které ostatní vůbec nenapadnou. Dostanu se tam? Je tam výtah? Je přístupná toaleta? Jak se dostanu zpátky?
Nejde jen o fyzické omezení, ale také o množství energie, kterou člověk musí věnovat organizaci běžného života.

Od roku 2024 užíváte lék, který může zpomalit postup nemoci. A je složité zajistit si jeho úhradu od zdravotní pojišťovny?
Je to pro lidi s Friedreichovou ataxií velký posun. Poprvé máme k dispozici léčbu, která může zpomalit progresi onemocnění.
Není to lék, po kterém člověk vstane z vozíku nebo se mu vrátí ztracené schopnosti. Jeho hlavním smyslem je zpomalit další zhoršování. U progresivního onemocnění je i to obrovsky důležité Zvlášť když je ve vývoji minimálně osm dalších potenciálních léků. To nám dává naději, že současná léčba je teprve začátek.
Dostupnost léčby a její úhrada jsou samostatnou kapitolou. U takto nákladné inovativní léčby není přístup automatický a záleží na splnění podmínek a schvalovacím procesu zdravotní pojišťovny. Myslím si, že pacient by měl mít především možnost dostat se k léčbě co nejdříve a nemusel by přitom svádět další vyčerpávající boj s administrativou.
U vzácných onemocnění totiž čas hraje zásadní roli. A právě proto bychom měli hledat cesty, jak inovativní léčbu zpřístupnit pacientům co nejrychleji.
Působíte v pacientské organizaci Frieda a spolupracujete také se zahraniční organizací FARA. Co se vám díky této spolupráci podařilo?
Frieda vznikla s cílem propojit lidi s Friedreichovou ataxií v České republice. Když člověk dostane diagnózu vzácného onemocnění, často neví, na koho se obrátit a kde hledat informace.
Velký význam pro mě mají FAntastická setkání, které třetím rokem organizuji pro lidi s FA nejen v Česku. Letos jsem ve spolupráci s rakouskou pacientskou organizací FAu uspořádal první mezinárodní FAntastické setkání ve Vídni, kde se setkali pacienti z pěti zemí.
Jako ambasador FARA (Friedreich's Ataxia Research Alliance je americká nezisková organizace, která podporuje a financuje výzkum FA, propojuje pacienty, odborníky a výzkumníky po celém světě a šíří osvětu o tomto onemocnění, pozn. red.) pro Českou republiku se snažím přenášet zkušenosti a informace ze zahraničí k nám a naopak představovat českou pacientskou komunitu v mezinárodním prostředí. Díky této spolupráci mám možnost být součástí celosvětového dění kolem výzkumu, léčby a podpory pacientů.
Dlouhodobě se věnujete tématu sexuální asistence. Co vás přivedlo k tomu, že jste o vlastní intimní zkušenosti začal veřejně mluvit?
Protože jsem si uvědomil, že o tom skoro nikdo nemluví. Jenže i člověk s hendikepem chce prožívat intimitu a sexualitu. Od roku 2013 jsem se rozhodl o své zkušenosti mluvit veřejně, protože jsem nechtěl, aby intimita lidí s postižením zůstávala tabu. Chtěl jsem ve společnosti otevřít téma, které se týká mnoha lidí. Každý má právo hledat vlastní cestu k intimitě a rozhodovat o svém těle a svém životě.
Mám radost, že se sexuální asistence postupně rozvíjí a dostává do povědomí veřejnosti. O to větší radost mám, když mi děkují klienti nebo jejich rodiče. V tu chvíli si uvědomuji, že to, o čem jsem se rozhodl před lety veřejně mluvit, mělo skutečný smysl.

V roce 2016 jste účinkoval v dokumentu Miluj mě, jestli to dokážeš. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte? A myslíte si, že film pomohl změnit pohled veřejnosti na sexualitu lidí s postižením?
Byla to pro mě velmi důležitá zkušenost. Vzpomínám na to jako na období, kdy jsem se rozhodl vystoupit z komfortní zóny a pustit veřejnost do velmi osobní části svého života. Nebylo to vždy jednoduché, protože člověk musí počítat s tím, že jeho příběh uvidí spousta lidí a každý si ho může vyložit po svém.
Myslím, že film pomohl prolomit určité bariéry a především vyvolal diskusi. Ukázal divákům, že sexualita lidí s postižením není žádná kuriozita, ale přirozená součást života. Samozřejmě jeden dokument nedokáže změnit společnost přes noc. Ale někdy stačí, když člověk začne o něčem přemýšlet jinak. A právě to považuji za jeho největší přínos.
Co se podle vás za těch deset let od filmu v oblasti sexuální asistence skutečně změnilo? Je dnes tato služba dostupnější?
Myslím, že největší změnou je otevřenost. Dnes se o sexualitě lidí se zdravotním postižením mluví mnohem více než před deseti lety. Existují osvětové aktivity, odborné diskuse a lidé, kteří se tomuto tématu věnují.
To ale automaticky neznamená, že je služba dostupná každému, kdo ji potřebuje. Stále je to oblast, o které mnoho lidí neví, případně mají ostych se na ni vůbec zeptat. Další překážkou jsou finance, dostupnost vyškolených sexuálních asistentů a také skutečnost, že nabídka není rovnoměrně dostupná po celé republice.
Za důležité považuji také to, aby se sexuální asistence nezaměňovala s poskytováním zdravotní nebo sociální péče. Jde o specifickou oblast, která souvisí s intimitou, sexualitou, sebepoznáním a důstojností člověka.
Vedle dalších aktivit se zajímáte o umění a kulturu. Na Vozejkově se nyní objevuje váš pravidelný kulturní přehled PikTip. Jak tento nápad vznikl?
Kultura je pro mě důležitou součástí života. Zajímám se o film, výtvarné umění, hudbu, divadlo a různé kulturní projekty. A protože se pohybuji na vozíku, velmi dobře vím, jaké komplikace může návštěva kulturní akce přinášet.
Chci ukazovat, kam se dá vyrazit, co zajímavého zažít a že vozík rozhodně nemusí být důvodem zůstávat doma.
PikTip je pro mě způsob, jak propojit mou zálibu v kultuře s praktickou pomocí ostatním. A budu rád, když díky němu někdo objeví novou výstavu, koncert nebo divadelní představení, na které by se jinak třeba vůbec nevydal.
V PikTipu doporučujete kulturní akce přístupné také lidem na vozíku. Podle čeho je vybíráte a jak ověřujete jejich bezbariérovost?
Vybírám především zajímavé a různorodé akce. Snažím se kombinovat film, hudbu, výtvarné umění, divadlo, festivaly, přednášky i další kulturní zážitky, kde by si každý měl vybrat. Nespoléhám pouze na označení „bezbariérové“ na webových stránkách pořadatele.
Ověřuji si konkrétní podmínky přímo u pořadatele nebo spíše osobně v daném prostoru. Zajímá mě vstup do budovy, výtahy i bezbariérové toalety. Sám vím, že bezbariérovost není jen o tom, jestli se dostanu přes hlavní dveře. Nechci čtenářům slibovat něco, co pak na místě nebude fungovat.
PikTip vnímám jako průběžně se rozvíjející projekt, který se budu snažit postupně zdokonalovat. Budu rád také za zpětnou vazbu a vlastní zkušenosti čtenářů, protože právě společně můžeme informace o přístupnosti dále zpřesňovat.
Veřejnost vás zná především díky vašim aktivitám kolem Friedreichovy ataxie a sexuální asistence. Co vás ale baví a naplňuje mimo tato témata? A na co se v nejbližší době těšíte?
Mám spoustu zájmů a rozhodně nechci, aby mě definovala pouze moje diagnóza. Baví mě umění, kultura, cestování, filozofie nebo třeba astronomie. Rád objevuji nová místa, poznávám lidi a získávám nové zkušenosti.
Cestování je pro mě velká vášeň. Měl jsem možnost poznat Jižní Ameriku, Spojené státy, Blízký východ a další zajímavá místa. Cestování na vozíku samozřejmě vyžaduje více příprav, ale rozhodně to neznamená, že člověk musí zůstat doma. Někdy jsou právě překážky a jejich překonávání součástí celého dobrodružství.
Vedle toho se věnuji uměleckým projektům. Mám spoustu nápadů, které bych chtěl ještě uskutečnit, a rozhodně se nenudím.
V nejbližší době se chci dál věnovat rozvoji naší pacientské komunity, mezinárodní spolupráci a PikTipu.
A co bych si přál osobně? Především dál cestovat, tvořit, poznávat nové lidi a mít dostatek příležitostí plnit si sny. Nechci, aby můj život určovalo to, co kvůli nemoci nemůžu. Raději přemýšlím nad tím, co všechno ještě můžu zažít.

Foto: archiv Tomáše Pika
Rozhovor vedl: Jan Spěváček


