Tomáš - Úraz se mi stal na Silvestra, ale domů jsem se dostal až v prosinci následujícího roku

Text: Václav Uher
Foto: Petr Hricko

Tomáš (52)

Jak se přihodí, že se z nástrojáře stane studovaný psychoterapeut, který pomáhá lidem na vozíku vyrovnat se s traumaty?
Původně jsem vyučený nástrojář, ale při práci jsem si udělal večerní průmyslovku. Pak mě zaujala možnost dělat mistra na učilišti, tak jsem začal studovat pedagogické minimum. 
Po úraze jsem přemýšlel víc prakticky a říkal jsem si, že by byla pecka živit se aplikovanou tělovýchovou. Přestoupil jsem tedy na speciální pedagogiku do Olomouce, kde mi uznali první ročník, ale protože jsem úrazem rok ztratil, musel jsem nastoupit do třeťáku a během jednoho roku splnit rovnou dva ročníky.

Řekni mi více o tom, co se ti stalo?
Úraz se mi stal ve dvaceti osmi letech. V době, kdy jsem byl hodně rozběhnutý, trochu rozcestovaný, divoký a asi i nezodpovědný. Než se mi to stalo, stihli jsme s kamarády projet Finsko, Norsko i Švédsko. Dělal jsem průvodce v horách, jezdil jsem na horském kole. O úraz jsem si možná koledoval. 
A jak se to stalo? Sjížděli jsme doskočiště pod skokanským můstkem na raftu. Stočili jsme se, dostali se do strany a jízdu neukočírovali. Já jsem byl jako průvodce také kapitán. A jak známo, kapitán opouští loď jako poslední. Ale já to nestihl, takže jsem se dole rozsekal. Na vozíku jezdím už dvacátý čtvrtý rok.

Předtím jsem tě přerušil. Dokonči prosím výčet svého dalšího vzdělání.
Později jsem šel pracovat do jedné firmy, kde jsem dělal lektora a v souvislosti s tím jsem si musel dodělat andragogiku, tedy vzdělávání dospělých. 
Teď pracuji jako psychoterapeut s dětmi z dětských domovů se školou a takzvaných pasťáků. Jednou měsíčně s nimi jezdím na víkendy a pracovní výjezdy. Když jsem začal dělat tuhle práci, tak jsem zjistil, že mi chybí ještě další vzdělání, tak jsem se pustil do pětiletého sebezkušenostního psychodynamického výcviku. Mám i nějako další dílčí výcviky. Před rokem jsem dokončil dvouletý postgraduál Gestalt terapie a nyní jsem ještě začal s dvouletým supervizním výcvikem.

Co dalšího, kromě práce s dětmi v ústavní péči, děláš?
Dělám také v adiktologické ambulanci se závislými lidmi a v jedné pardubické organizaci s handicapovanými lidmi. Zabývám se individuální, rodinnou a skupinovou psychoterapií. Mám klienty na vozíku, kteří prošli ústavní péčí, i adiktologické klienty na vozíku, takže se mi v praxi všechna zaměření prolínají. Na dohodu pracuji také jako peermentor.

Zavzpomínej ještě, co se dělo bezprostředně po úraze?
Stalo se to na horách, takže jsem skončil v nemocnici v Liberci. Tehdy tam spinální jednotka ještě nebyla. Po pobytu tam jsem se dostal do Hamzovy léčebny v Luži – Košumberk, kde rehabilitovali mladí lidé čerstvě po úraze. Neměli jsme informace, takže když tam přišel někdo, kdo už pár let na vozíku seděl, tak jsme se od něj učili. Když třeba přišel mladý kluk s pěknou kočkou a řekl, že jdou do hospody, tak já jsem na ně čuměl jako tele. 
První pobyt na spinální rehabilitační jednotce mi dal základní lékařskou péči. Opakované pobyty, takzvané opakovačky, mi pomáhaly se s vozíkem dál sžívat.

Co tahle obrovská změna znamenala pro kluka, který do té doby žil především pohybem a dobrodružstvím?
Na začátku jsem byl úplně zničený, ale byl jsem zvyklý na sobě makat. Díky tomu přicházely pokroky, což bylo motivační. Úraz se mi stal na Silvestra, ale domů jsem se dostal až dvaadvacátého prosince následujícího roku. 
Tam jsem nejdřív ani neuměl vlézt do vany, ale zkoušel jsem to a postupně to šlo. Když musíš, tak se to naučíš. Od ledna jsem pak začal pracovat v jedné organizaci pro vozíčkáře v Pardubicích, v únoru jsem začal se závodním plaváním a díky Parapleti jsem tehdy jel poprvé na lyže. V té době nebyly takové možnosti, jako jsou dnes. Neexistovaly pomocné pohony, elektrokola a tak dále. Paraple mělo náboj a já měl pocit, že jsme tu jedna parta. Na to, jak jsem si ten život pokazil, to byla vlastně hezká doba, na kterou rád vzpomínám.

Vraťme se ještě k tvé práci s dětmi z dětských domovů a těch takzvaných pasťáků. Proč ji děláš?
Mě to baví, protože ty děti vytahujeme z ústavního prostředí, kde je pobyt postavený na striktně daných pravidlech. Jezdíme s nimi do partnerských penzionů a hotelů, kde pracují a kde se chovají jinak. To neznamená, že mezi nimi nejsou komplikované „kusy“. Ale když vše běží, jak má, tak si to užíváme a máme moc hezké vztahy. Když za tebou přiběhne drsný cikán, kterého se ostatní obávají, a řekne: „Nazdar Tomášku,“ a obejme tě, tak vidíš, že nějaký otisk tebe v nich zůstává. Ty děti mají za sebou šílené příběhy a drsná slupka jim pomáhá přežít. O víkendu se ale necítí ohroženy a tvrdost tak můžou odložit.

Jaký vliv na jejich chování k tobě má vozík?
Zpočátku jsou opatrní, protože nevědí, co ode mě čekat, ale po chvíli mě přijímají úplně normálně. Říkám jim: „Můžeme jet kamkoli, mám vás, svoje bezbariérové cikány.“ Můžu si to dovolit, protože s nimi mluvím jako rovný s rovným a děláme si ze sebe vzájemně srandu. Kluci mě pak vezmou a vytáhnou někam nahoru do patra, když je potřeba.

Mám dojem, že lidé, kteří žijí na okraji společnosti mají tendence nám vozíčkářům pomáhat a chránit nás.
Jejich přístup vychází asi z toho, že působíme zranitelněji. Ti lidé, třeba lidé bez domova, mají dost často dobrou sociální inteligenci a setkání s námi je pro ně šance udělat dobrý skutek. Vůči zdravým lidem si nemůžou nic dovolit, protože ti je hned odpálí nebo je obejdou. Ty se nestihneš bránit. Zároveň pro sebe něco navzájem uděláte. Oni ti uvolní cestu nebo pomohou jinak, a ty jim vlastně taky, protože jsi jim to umožnil. Jen někdy jsou takoví trochu bez hranic, takže si musíš určit, co ano a co ne.

Řekl jsi, že pracuješ i s lidmi na vozíku. Jaké je hlavní téma, které s nimi nejčastěji řešíš?
Důležitým tématem je motivace k tomu, aby se aktivně vrátili do života a přijali za své životy odpovědnost. Aby žili s hendikepem a ne hendikepem. Často se třeba stává, že vozíčkáři zůstávají v roli oběti a nevymaňují se z vlivu svých matek. Hodně neošetřená je práce s traumaty. Drtivá většina vozíčkářů, kteří jsou po úraze, nemá své trauma plně zpracované.

Myslíš, že včetně nás dvou?
Nemůžu mluvit za tebe, ale já sám to v sobě dosud nemám zcela zpracované, a myslím, že mě ještě čeká kus práce.

O jaká traumata konkrétně jde?
Základní trauma je dané úrazem a pak už se to nabaluje. Následuje traumatizující péče v nemocnici, rozpad vztahu, rodiny, nemohoucnost a další.

Je vůbec možné se s následky úrazu někdy skutečně vyrovnat?
Nevím, co znamená být vyrovnaný. Já říkám, že jsem se s následky nevyrovnal, ale naučil jsem se s nimi žít. Nemůžu chodit po horách, nemůžu jít se svojí ženou jen tak za ruku. Někdo přijde o práci, kterou měl rád, jiný zase nemůže být tím tátou, jakým by chtěl být. To jsou ta traumata. Menšinově pracuji i se staršími lidmi. Ti řeší, jak být dobrým tátou, dědou, manželem, jak zajistit rodinu, jak v pokročilém věku pokračovat a neskončit. Jednomu staršímu, asi sedmdesátiletému, pánovi moc pomohlo, když objevil způsob, jak být i na vozíku skvělý děda.

Jakým způsobem motivuješ vozíčkáře?
Nespěchám, protože na motivaci není dobré tlačit. Pracuji s vozíčkáři s vrozenými vadami i s poúrazovými klienty. U vozíčkářů s dětskou mozkovou obrnou se snažím pracovat i s jejich matkami. Povzbuzuji je, aby ty kluky pouštěly ven a podporovaly v drobném rebelství. V klucích pak podporuji mužskou roli a nezávislost. Často v nich převažuje vděčnost vůči matce, která pak řídí jejich život - od stolice, přes jídlo až po rozhodování, kdy a kam půjdou. Pokud je to dospělý chlap, podporuji ho také ve vztazích se ženami, v sexualitě. 
V rámci peermentoringu, což je spíš krátká intervence u osob po poškození míchy, řešíme více praktické věci. Sdílím s nimi svoji zkušenost a nemažu jim med kolem huby. Říkám jim, že pomoc rodičů je časově ohraničená a ne nekonečná. Maminky budou stárnout a začnou je bolet záda. Častým příkladem také je, že maminkám nefunguje vztah s tatínkem, protože maminka se stará jenom o dítě. Řeším také vztahy s otci. Vozíčkáři, kteří jsou pořád s matkou, s otci postupně přestanou nacházet společnou řeč. Táta se pak realizuje jinde, ne nutně vztahově, ale třeba pracovně. Snažím se být přímý, aniž by ten člověk cítil nepochopení, odsouzení nebo odmítnutí. I když pojmenuješ věci, jak jsou, můžeš být vlídný, to jsem se naučil. A rozhodnutí pak nechávám na klientech, protože já sám nemusím vědět, co je pro ně v danou chvíli nejlepší.

Vadí ti, že někdy nevidíš výsledek své práce?
Nemusím ho vidět, ale to ještě neznamená, že jsem odvedl špatnou práci. Klient se může nacházet ve fázi života, kdy moje slova nepřijímá, ale postupem času se k nim možná vrátí. Jenže o tom se já už nedovím.

Máš zkušenosti i s klienty, kteří užívají drogy? Co je podle tebe příčinou případných závislostí?
Alkohol, THC, deriváty CBD, CBx, nadužívání léků. Přišel jsem do kontaktu i s lidmi, kteří jeli v tvrdších drogách. Já si myslím, že tím dosahují relaxace, zvýšení sebevědomí a tím zlepšení interakce s lidmi. Lépe se baví, připadají si akčnější a schopnější. Pak je to také útěk z reality. Látka je po ruce. Mám toho nad hlavu, už to nedávám, tak se odpojím. Je to tam teď hned, rychle. Sice to neřeší příčinu, ale v tu chvíli to pomůže. Takhle dobře funguje marihuana.

Řekni mi ve třech větách, co dělá peer mentor?
Peer mentoři jsou vozíčkáři, kteří jsou po úraze déle. Máme zkušenosti a výsledky. Jsme průvodci začátkem nového života, ukážeme člověku čerstvě po úraze možnou cestu, pomůžeme, podpoříme. Službu peer mentoring provozuje Česká asociace paraplegiků.

Jaký vliv mělo na tvůj život po úraze Centrum Paraple?
Můj vztah k Centru Paraple je jednoznačně pozitivní. Nastartovalo mě do života. Lidé v Parapleti mi pomohli nejen s rehabilitací, ale naučili mě spoustu věcí. Díky Parapleti jsem také poprvé vyrazil na vodu, na lyže, začal jsem se tady potápět. Paraple je výjimečné svou komplexností služeb, kterou nabízí. Od odborné spinální problematiky až po volnočasové aktivity, péči o tělo i duši. Když si vybavím, jak fungovaly rehabilitační ústavy a spinální jednotky před dvaceti lety, tak tato komplexnost je naprosto nesrovnatelná. Paraple je schopné obsáhnout velkou šíři služeb. Dostane tě na koncert a zároveň s tebou vyřeší, aby ses dobře vyprázdnil. To je prostě skvělý.

Od Paraplete ke státu. Co by měl stát řešit v oblasti lidí s pohybovým omezením?
První, co mě napadá, je dostat lidi z domu, aby byli motivovaní pracovat. Mnoho lidí pracovat nemůže, ale také je množství těch, kteří by mohli, ale nechtějí. Ten, kdo pracuje, má stejné nároky na kompenzační pomůcky jako ti, co sedí doma a jen umí svůj handicap dobře prodat. Myslím, že stát by měl více podporovat lidi, kteří se aktivně zapojují do společnosti a zpátky do ní přispívají. Měla by být dostupnější i podpora vzdělávání, rekvalifikace. Je spousta chlapů, kteří dělali řemeslo, ale dneska jsou ochrnutí a nemají možnost se do původní práce vrátit. To mají jít do chráněné dílny? To je strašné.

Ptal ses někdy, jaký to má celé smysl, proč se ti ten úraz stal? 
Já si takové otázky nekladu, protože já jsem si úraz způsobil sám. Nemám koho vinit, koho se ptát. Ze začátku jsem bojoval se strachem ze samoty. Smysl byl na začátku v tom co nejvíc cvičit, dostat z těla co nejvíc. Když jsem rok po úraze začal pracovat, byl smysl v tom, dodělat si vzdělání, a tak bych mohl pokračovat.

Možná je slovo smysl příliš silné, ale asi víš, jak to myslím.
Já mám štěstí, že mám dobrou práci, která je pro mě dennodenním dobrodružstvím. S lidmi prozkoumávám jejich životy. Každý je jiný a zajímavý. Často smysl svého života hledají. Říkám jim, že v tom nejsou sami, že je někdo, kdo je má rád, že jsou pro někoho důležití. Smysl bytí může být jen v tom, že s narovnanými zády a vztyčenou hlavou dobře žiješ. Důležité je snažit se naložit se svým životem tak, aby ti neprotekl mezi prsty.