TŘI KAMARÁDI: Zážitky ti nikdo nevezme
Kam že jste to letos jeli? A přes co jeli? A dobře dojeli?
FM: Jeli jsme na Balkán. Chtěli jsme do Albánie, ale cestou jsme se chtěli podívat i jinde. Trasu měl v hlavě pan Pučálka. Původně na měsíc. Chtěli jsme si zkrátit cestu autovlakem do Splitu, ale to nějak nedopadlo.
SH: Nikdo nás neokradl, neměli jsme žádný konflikt, ani s policisty, s nikým. Byli jsme v zásadě 4, my tři a Filipova Terezka. V kempu nám rozsekali kozu na špalku, ze špalku jsme si udělali stoleček.
TP: Ta Albánie je takovej Klondike.
FM: Albánie má místy lepší cesty než u nás, žádnej off-road jsme nejeli ani nehledali.
SH: V Albánii nejsou fabriky, v horách není ani zemědělství, dokonce tam jezdí mercedesy, v každý vesnici dvě myčky aut a kavárna.
SH: Akorát tu žerou kozy, my žerem prasata.
Malebné balkánské vyhlídky.
Máte fixní pořadí během jízdy?
FM: Pořadí nemáme, většinou jeden první ten, který ví, kam jedeme, to znamená Tomáš, ten to ví nejčastěji.
TP: První nechce jet nikdo, musíš sledovat navigaci, provoz a koukat do zrcátka, jestli ostatní jedou. Není to takovej relax.
FM: Zase když je štěrková a prachová cesta, tak je výhoda jet první.
Na cestě to byla samá kráva!
Jaký byl pro vás letos největší zážitek?
TP: Setkání s kamarádem, který jel za námi, ale potkali jsme ho náhodně, neplánovaně na docela odlehlým místě v Chorvatsku kde by to nikdo nečekal.
FM: Jel tam borec před autem, pomalu, říkal jsem si, že to je nějakej Čech, ale zprvu mne to vubec nenapadlo, že je to náš kamarád, zjištění přišlo až po chvilce ale ještě před zastaením na křižovatce. Jo, Milič nás krásně překvapil
TP: Chtěli jsme jet úplně jinudy, vůbec bychom se s ním nepotkali nebýt uzavírky na silnici a pokračování po objížďce.
FM: Taky jsem v Šibeniku ukázal apartmán, kde jsme loni bydleli s přítelkyni, a vylezl Suchoš (Jiří Suchánek, reprezentant v para stolním tenise, pozn. red.), to bylo moc příjemné setkání.
SH: Jel v autobuse před námi jeden kněz, že je z českých vesnic, Rumun, to bylo taky hezký. Ptal se nás, kolik stojí naše čtyřkolky v eurech, padl do kolen, že prý by si za to koupil v Rumunsku půl vesnice. Pak byla dobrá Mežigora, Bosna, tam se zjevila Panna Marie a stal se zázrak, druhej den… (kolektivní smích...)
FM: A ještě jsem si vzpomněl, jak v jedné albánské vesničce nám pomohli Švýcaři, chtěli nás místní natáhnout na ceně za trajekt, ale naštěstí jsme neměli cash ani data, tak nám to zatáhli za fér cenu z notebooku, byli fakt moc hodní.
Pětihvězdičkový hotel Solidní Asfalt.
Máme drb. Prý jste na cestě potkali ředitelku CZEPA Alenu Jančíkovou. Opravdu má motorku? A už ji umí řídit?
FM: Měla jet vlastně původně s námi. Ale měla nový stroj, na který si musíš vždycky zvyknout, takže nakonec správně usoudila, že s námi nepojede. Ale potkali jsme se ve Vídni.
SH: Je to naše kamarádka, známe ji roky a jezdí často s náma.
FM: Přiznáváme jí každopádně status motorkářky!
Moderní obdoba všesokolského sletu!
Pánové, kam za rok? Austrálie? Na Měsíc? Někam dál?
FM: Klidně bych víc prozkoumal Bosnu a Hercegovinu.
TP: Zase bych jel ten Balkán, je tady toho tolik!
SH: Stačilo by úplně Chorvatsko, jenže je to tam vlastně pro nás nepřívětivý. V Chorvatsku jsou pořád zaminovaný lesy, to mě strašně překvapilo, tolik let po válce. Chorvatsko je moc krásný, ale drahý, turismus to tam trochu posunul jinam. Ale přejedeš první hory, dál, a už jsi úplně jinde. Jiná nálada a méně komerční.
TP: Taky jsou úplně super motorkářský trasy na https://transeurotrail.org/ (Trans Euro Trail), více než 51 000 km polních cest, je to parádní motocyklová cesta po nejodlehlejších evropských krajinách. Docela by se mi líbilo nějakou trasu absolvovat.
Leštění nohou...
A co říci na závěr?
(chlapi křičí unisono přes sebe, mají plamínky v očích) Mrzí nás, že je spoustu novejch lidí na vozejku, ale je z nich čím dál méně těch, kteří chtějí něco dělat. Máme motoklub vozíčkářů, ale je nás čím dál míň. Může za to lenost, snad i svět online, sociální sítě a tak, vzbuzuje iluzi, že doma je to v pohodě. Ale není, zážitky ti nikdo nevezme. Tak bychom chtěli každého vozejka, který se nechce válet doma, nalákat k nám do klubu zažívat super zážitky. Je to opravdu o moc lepší na měsíc vypadnout a nesmrdět doma.
Trasa, kterou v létě projeli během měsíce Filip, Tomáš a Standa.
Vábnička do nejlepšího klubu na světě (viz link)
Představ si, že i tohle můžeš na vozejku zažít. Přesněji na motorizovaném a uzpůsobeném stroji...
Medailonky kluků
SH: Už od mládí jsem jezdil na motorkách, takže po úraze jsem logicky přesedlal na 4kolku a nedávno také na moto se sajdou. Protože jsem kvadruplegik, mám pár zkušeností s úpravami i pro lidi s postižením horních končetin.
FM: Na čtyřkolce jezdím 15 let. Před úrazem jsem rád jezdil na motorkách, tak čtyřkolka po úraze byla jasná volba. Ke čtyřkolkám mne přivedla touha po svobodě a volném pohybu. Můžete se na mne obrátit v případě úprav pro kvadrouše.
TP: Na čtyřkolce jezdím od roku 2008. Dostal jsem se k ní přes kamaráda Hegiho, který jel navštívit kamaráda Filipa do Třebíče a ti jeli společně na Zlomenou poloosu (sraz veteránů na Třebíčsku). Tam jsem zřejmě poprvé přičichnul ke 4kolce a příští rok už jsem jel s nimi. Hlavním důvodem proč jezdím na čtyřkolce je možnost sám se dostat do přírody, jelikož žiji na vesnici. Mám zkušenosti s cestováním na 4kolce na delší vzdálenosti.
Více zde: https://www.mkvcr.cz/nas-tym/
Foto: archiv kluků
Rozhovor vedl: Jan Spěváček
Důkaz místo slibů...
