Přidej
příběh
vasekuher.png
25.1.2021 | Celá ČR | Hana Sixtová, sociální pracovnice CZEPA

Vašek Uher

Student, sportovec, cestovatel, spisovatel, moderátor. Předkládá rodinné video z doby po úrazu.

Ještě nebyl dospělý, když mu po pádu ze stromu ochrnuly nohy i ruce. Vystudoval střední a vysokou školu, hrál florbal na elektrickém vozíku, napsal knížku Zalitý kaktus, cestuje, moderuje akce. Má zářivé oči a široký úsměv, milující rodinu a víru. Po devatenácti letech od úrazu zveřejnil rodinné časosběrné video, které mapuje první dva roky "nového" života jeho i jeho rodiny.

Na svém blogu Vašek k rodinným záznamům uvádí: 

"První rok po úraze je důležitý, protože určuje, zda a v jakém stavu bude člověk žít dál. Je plný úspěchů, protože úspěchem je skoro všechno. Záchrana života, samostatný sed, nepatrný pohyb prstů, obědvání bez pomoci, první jízda na vozíku, první návrat domů, první psaní, kresba, práce s počítačem. To vše ve videu je. První rok je také plný očekávání, protože očekáváte jediné - úplné uzdravení, nejlépe hned. První rok po úraze rodinu buď stmelí nebo rozbije. Nás první rok stmelil. Člověk, kterému se úraz stal, je první rok naprostým středem pozornosti, což je přirozené, ale může to i škodit. Pomoc se stává samozřejmostí, dobře míněná slova mohou vzbuzovat falešné naděje, masivní vlna podpory vede k sebestřednosti, každému počinu je přikládán až heroický význam a tak dále. Mnohem později, a dnes asi nejsilněji, jsem myslel na rodinu, rodiče, sestru a bráchu. Oni byli skutečnými hrdiny prvního roku, když si člověk uvědomí, že se mohli s těžkou situací nevyrovnat a v konečném důsledku jednat úplně jinak. První rok po úraze je také plný víry, kterou projevuje a směřuje každý jinak a jinam, do duchovní roviny, medicíny, alternativy, rodiny, do víry v sebe. Všechny tyto typy víry mají ale jednoho společného jmenovatele, víru v úplné uzdravení. První rok není bez legrace, když má člověk smysl pro humor. Já jsem si třeba dělal na ARO ze sestřiček srandu, že ten brambor, co mám v puse, je nesnesitelně horký nebo jsme s bráchou dávali teploměr do studené vody, aby byly sestry pěkně v šoku až se vrátí, vyjmou ho z podpaží, a uvidí na stupnici 20 C. Hrál jsem si s dýchacím přístrojem, když jsem se pokusil zadržet dech, začal řvát a sestry ke mě běžely. 

Druhý rok po úraze krční páteře jsem pozvolna, ne rázovitě, začal přivykat životu s vozíkem. Zázrak se nekonal. Opustil jsem nemocnice a s rehabilitací navázal ve střediscích a ústavech. Rozhodl jsem se, že přijmu nabídku studovat Obchodní akademii v Janských Lázních, která dnes nese milé pojmenování "Olgy Havlové", a na kterou rád vzpomínám. Tam jsem přestal být bledý, poznal slunce, hory, hospody a vrátil se do života. Z prvního dílu není patrné, že bych svůj stav prožíval těžce, což mnozí z vás oceňovali, ale věřte, nebylo tomu tak. Byly také chvíle, kdy jsem se modlil za smrt, to ale nebyla zapnutá kamera. V této vrstvě příběhu je tedy dokument neúplný a já to přiznávám. Druhý rok. Co k němu říct. Návrat na místo, kde jsem spadl ze stromu, návštěva ředitele lesnického učiliště, brácha, který mi věnoval čas a výuku angličtiny, operace proleženiny, přijímací zkoušky na střední, moje první moderování v životě, návštěva dětského ARO (605 dní po úraze), nástup na novou školu a konečně rodiče. Jen pro ně doporučuji dívat se až do konce.

...Dokument může být v nějakém detailu přínosný pro rodiče, kteří procházeli, prochází nebo budou procházet podobnou životní událostí, pro fyzioterapeuty, protože v mém dokumentu jsou jen ti nejlepší, pro začínající vozíčkáře, ale i pro mazáky, kteří si třeba zavzpomínají na své příběhy." 

Vašku, děkujeme za možnost sdílení tak intimního dokumentu.

Video můžete vidět zde

 

Zdroj video: https://www.youtube.com/watch?v=ZwqF1ZUcLWg&t=1s 
Zdroj text a foto: http://zalitykaktus.blogspot.com/

Přidej komentář
www.actreen.cz
baner-skoda-neridit_550x160-1.png