Věra Vystrčilová: Mám ráda, když mají věci své místo

Přijměte prosím nejprve gratulaci za všechna ocenění týkající se sedáku Libella Seat Varia. Jakým způsobem jste se k práci na sedáku dostala a jak vznikal? A co na tom bylo nejtěžší?

Děkuji za gratulaci, patří celému týmu.

Práci na sedáku jsem započala v rámci své disertační práce, kdy jsem hledala mezeru na trhu zdravotních pomůcek a chtěla jsem navázat na téma své diplomové práce – klekací ortopedický vozík Seiza. Věděla jsem, že jeden z největších problémů života na vozíku je řešení sedu. Myšlenku vytvořit sedák jako stavebnici mi vnukla Zdeňka Faltýnková, která se dlouhodobě potýkala s nedostatečnými možnostmi individuálního nastavení a korekce sedu pro jednotlivé vozíčkáře.

Produkt vznikal dva roky. První požadavky na sedák vzešly z rozsáhlých materiálových a technologických rešerší, workshopů s ergoterapeuty, fyzioterapeuty, odborníky na zdravé sezení na vozíku a vozíčkáři. Ty jsem následně implementovala a po experimentálním vývoji a testování různých materiálů jsem došla k vývoji dílů pomocí flexibilního 3D tisku.

Nejtěžší bylo nalezení optimálního nastavení 3D tiskárny a vhodného materiálu, který vydrží potřebné zátěžové zkoušky.

Věra Vystrčilová se Zdeňkou Faltýnkovou (1. workshop při vývoji Libella Seat Varia).

Kolik lidí se podílí na vývoji tak sofistikované věci, jako je výše zmíněný sedák?

Samotnému vývoji a designu produktu jsem se v prvních dvou letech v rámci studia věnovala sama, ale bez konzultací se specialisty na sezení na vozíku a zpětné vazby z testování vozíčkáři by to nešlo. Pro zavádění produktu do výroby a prodej už bylo zapotřebí vytvořit tým, zapojit konstruktéra, dalšího designéra, ergoterapeutky a specialisty na marketing a obchod. Sedák se vlastně vyvíjí neustále. Na základě zkušeností ze zaměření sedák stále optimalizujeme a vyrábíme individuální díly pro 80 % našich klientů. Na průběžných úpravách pracují hlavně designér Karel Eliáš s ergoterapeutkou Veronikou Liďákovou.

Jak se člověk vlastně stane designérem? Jaká byla Vaše cesta k této profesi?

Já říkám, že moje dráha designéra začala u stavebnice SEVA a tvoření domečku pro panenky z kartonu. (smích) Později jsem raději šila, nejdříve pro panenky, pak i pro sebe a hodně jsem kreslila. To mě asi nasměrovalo na střední oděvní průmyslovku – obor módní návrhářství. Ve třeťáku mi paní profesorka napověděla, že můj technicistní styl asi kariéru v módě neudělá, tak jsem se přesměrovala na průmyslový design. Bakalářské studium jsem absolvovala v Plzni na FDU Ladislava Sutnara, ZČU (a to byla výzva, protože to je jedna z mála uměleckých fakult, kam se dělaly přijímačky i následné zkoušky z matiky a fyziky, což po umělecké střední škole nebyl zrovna můj šálek kávy) a následně magisterské studium na FUD UJEP v Ústí nad Labem, kde nyní dokončuji svoji disertační práci. Po škole jsem nastoupila do studia 1to1 design a následně založila vlastní studio Zdravý design, ve kterém jsem si vytvořila vlastní styl a specializaci.

Věra Vystrčilová, Zdeňka Faltýnková a Veronika Liďáková v ergolabu Libella.

Jaké máte další pracovní plány, jaké vize máte v hlavě, co Vám právě teď vzniká pod rukama?

Aktuálně dotahujeme korekční zádovou opěrku Libella Backrest, kterou sedák Libella Seat Varia předběhl. Pokud vše půjde podle plánu, chtěli bychom ji uvést na trh letos na podzim. Další vyvíjené produkty ještě nemohu prozradit, ale myslím, že je na co se těšit.

Co se vizí a plánů týče, pracujeme na rozšíření naší sítě mezi odborníky na zdravé sezení na vozíku po ČR a následně chceme pokračovat na Slovensko, do Německa a dalších okolních států. Nabízíme semináře pro zdravotní personál s edukací principů zdravého sezení na vozíku a následně plánujeme proškolit zájemce z řad ergoterapeutů, kterým předáme naše know-how, aby mohli zaměřovat sedák ve zdravotnických zařízeních  samostatně. Nyní se Zdeňkou Faltýnkovou bojujeme za vytvoření nové kategorie zdravotní pomůcky – individuálního antidekubitního sedáku – s mnohem vyšším příspěvkem zdravotní pojišťovny, aby už klienti nemuseli doplácet za služby zaměření sedáku. Držte nám palce, ať se to brzy povede.

Takovým mým snem je, abychom za pět let měli vyřešeny všechny problémy týkající se sedu na vozíku a naplněné portfolio škálou produktů.

Flexibilní struktura 3D tisku Libella Seat Varia.

Kdy a jak se Vám nejlépe pracuje?

Když mám klid a to je málokdy. Vést dvě firmy je každodenní zápřah. Manžel tomu říká „furt-office“ a „všude-office“. Někdy, když se potřebuji opravdu soustředit, musím si zůstat v pracovně doma. Nejčastěji mám klid po večerech, když doháním resty. Jako třeba teď, když píšu odpovědi na otázky Vozejkova – na gauči pod dekou, při svíčce a s čajem. (úsměv)

Máte čas a náladu i na nějaké jiné koníčky než ty kreativní?

Snažím se odpojit od práce alespoň o víkendu. Nejlepším pohlazením na duši je pro mě příroda. Chození po horách, běhání po lese, jakýkoli pohyb mi dělá dobře. Moc ráda čtu, ale přiznám se, že kromě pár řádků před usnutím si na čtení v poslední době nedokážu udělat čas. Možná je to divné, ale mezi svoje koníčky bych zařadila i úklid. Mám ráda, když mají věci své místo.

Zaměření klienta na semináři Principy zdravého sezení na vozíku.

Jak to vypadá u vás doma, jste obklopená samými designovými věcmi?

Jak se říká „kovářova kobyla…“, tak tak nějak to máme doma. Ale jo, máme krásný, otevřený byt s prkennou podlahou, velkým oknem v obýváku, spoustou pokojových rostlin a vchodem na společnou zahrádku. Pár prima kousků se doma najde – třeba židle Ton, replika křesla Swan v designu Arne Jacobsena, čajový set od Wilhelma Wagenfelda po dědečkovi nebo sklenky na víno od Jiřího Pelcla. V interiéru ale převládá minimalistický a praktický nábytek z Ikea – v bílé a černé se světlým dřevem a doplňky v odstínech mé oblíbené petrolejové barvy.

Věra Vystrčilová na konferenci CZEPA.

Máte po zkušenostech se světem lidí s poraněním míchy jiný pohled na problematiku mobility či bezbariérovosti? Co Vám přijde na poranění míchy nejobtížnější?

Cítím obrovský obdiv a respekt k elánu a chuti do života, který vidím na vozíčkářích kolem sebe. Rádi jezdíme na sportovní outdoorové akce se Sportovním klubem vozíčkářů, které mi v poznání, jak lidé s poraněním míchy fungují, daly nejvíc. Pochopila jsem, že můžou úplně cokoli. Když je jen trošku postrčíte, ujedou vám. Po loňské Stezce Českem, kterou jsme s naším cyklo týmem a Martinem Iblem přejmenovali na Stezku smrti, můžu říct, že není bariér, je jen málo asistentů. Baví mě i jejich specifický humor. Člověk se najednou ocitne v naprosto odstrojeném, upřímném světě, kde si nikdo na nic nepotřebuje hrát. Ráda si s nimi jezdím odpočinout a těším se teď o víkendu na další SKVělou akci na běžkách (pokud nebudeme spíš na kolečkách).

Nejobtížnější… asi přesuny. Když jich s nimi člověk pár absolvuje, teprve pochopí, jaké zlato má ve zdravých nohách. Ale když se chce, jde všechno snáz, a kdo může, ať pomůže! 😊

Stezka Českem se Sportovním klubem vozíčkářů Praha.

Foto: archiv Věry Vystrčilové

Rozhovor vedl: Jan Spěváček