Veronika Němcová: Život se nezastavil, ale přesunul na jinou úroveň

Brno je vaše základna – co máte na životě ve městě ráda a co je pro vozíčkáře v Brně největší „aha“ (v dobrém i špatném)?

Líbí se mi, jak se postupně daří měnit brněnské brownfieldy; tam, kde byly dřív uzavřené fabriky jako Vaňkovka nebo Nová Zbrojovka se dnes staví moderní čtvrti i centra kultury. Pro mě je tenhle příklon k funkcionalismu a čistým liniím skvělý, protože nová architektura s bezbariérovostí už trochu více počítá. V Brně obecně vnímám velký posun v přístupnosti institucí, historických i průmyslových památek i brněnské veřejné dopravy oproti roku 2008, kdy jsem začala vnímat a zakoušet své rodné město z pohledu vozíčkáře. 

Co mě mrzí, ale to je bolest většiny měst, je zneužívání parkovacích karet pro ZTP. Nedávno jsem na vrátnici jednoho areálu chtěla ukázat svou modrou kartu a vrátný to okomentoval: ‚To mi ani neukazujte, tím mi tu mává před nosem každý, pak z auta vyskočí bez vozíku a vyběhne schody, já vás klidně pustím.‘ Tenhle nešvar a vůbec bezohlednost parkování na širších místech vyhrazených pro ZTP je pro mne denním tréninkem zachováním duševního klidu.

Žiju na kopcovitém severozápadě Brna a pořád mám v paměti trasy, kde jsem dřív rekreačně běhala delší trasy, ale dnes tam nevyjedu ani s handbikem s pohonem, zvlášť na oboru Holedná, na kterou se dívám každý den z okna. Ty kopce a nerovnosti chodníků, které člověk se zdravýma nohama nevnímá, pro mě zůstávají stále tím největším ‚aha‘. Brno má ale i dost míst na relativní rovině i upravených cest zvláště na jihu nebo okolo řek, která jsou krásně přístupná.

Vystudovala jste angličtinu a psychologii – jak vás tohle studium formovalo a kde se vám dnes tyhle obory hodí v životě na vozíku?

Oba tyto obory mi daly obrovskou svobodu v době, kdy se můj fyzický svět zmenšil. Angličtina pro mě byla a je radost í devíza ať už při zaměstnání, nebo při cestování; manžel se mě v zahraničí raději drží jako klíště, protože ví, že nás všude provedu. Navíc v cizím jazyce jsem se vždycky cítila naprosto rovnocenná – tam bariéry neexistují.

Psychologie mi zase pomohla porozumět, co se asi může dít v lidech kolem mě. Fascinovalo mě, proč lidé často říkají něco jiného, než si myslí a než jak se chovají. Studium mi dovolilo nahlédnout do jejich vnitřního nastavení. Ale hlavně mě psychologie vybavila proti naučené bezmocnosti. Tohohle stavu jsem se vždycky děsila a díky škole jsem získala nástroje, jak si i na vozíku udržet vnitřní sílu a nebýt jen pasivním objektem cizí pomoci.Samozřejmě se to ne vždy daří, jak bych chtěla, ale snažím se o to a vím o tom.

Vraťme se k roku 2008: co se stalo, když jste jela z práce… Co se přesně stalo a jaké byly následující dny, týdny, měsíce.

Rok 2008 pro mě byl ve znamení neuvěřitelného tempa. Byla jsem ve druhém ročníku doktorátu a pracovala částečně na univerzitě. Peněz bylo málo a snažila jsem se je shánět, jak se dalo. Dělala jsem pět věcí najednou – od dopravních psychotestů pro řidiče až po jazykové korektury v noci, takže jsem moc nespala. Byla jsem prostě regulérně přepracovaná. Pak přišla nabídka lépe placené práce v domě pro seniory na Vysočině a já ji vzala. Třetí den po nástupu se to stalo.
Cestou z práce mě pravděpodobně přemohl mikrospánek. Nejela jsem nijak rychle, sotva šedesátkou, ale na nezpevněné krajnici jsem sjela do příkopu. Byla to vlastně neuvěřitelná souhra náhod – kdyby tam nerostl ten jeden konkrétní strom, prostě bych jen sjela do trávy a nic by se nestalo. Takhle z toho byla osudová havárie.

Následující dny a měsíce byly samozřejmě náročné, byla to totální stopka všemu rozjetému. Ale když se na to dívám s odstupem těch osmnácti let, nevidím v tom jen tu smůlu. Ten náraz mi paradoxně pomohl vystoupit z toho zběsilého kolotoče, ve kterém jsem tehdy žila. Učila jsem se v psychologii o vnitřních světech a najednou jsem byla nucena do toho svého doopravdy sestoupit. Těch 18 let na vozíku mě naučilo, že život se nezastavil, jen se přesunul na jinou úroveň – možná hlubší a v mnoha ohledech vědomější.

Z nehody jste si odnesla zlomené krční obratle C5–C7, omezený úchop a hybnost po zápěstí – jak vypadá vaše každodenní „soběstačnost“ dnes? Máte třeba nějaké vlastní vychytávky?

Moje soběstačnost je vlastně postavená na detailech a plánování, které už dnes dělám úplně automaticky, i když pro okolí to může vypadat jako složitá logistická operace. V novém prostředí v hlavě propočítávám, z jaké strany přijet, abych se mohla efektivně přesunout, cokoliv uchopit, nebo něco přemístit či se k tomu dostat. 

Běžně si vyvezu i těžší věc, třeba knihu po obruči vozíku, doma vím, jak vyhodit složené ručníky na poličku, kam nedosáhnu, všude, kam to jde, přidávám smyčky, látková ucha, kroužky, které mi nahradí úchop. Mám malou kovovou přesuvnou desku, která se mi pohodlně vejde i do batohu, používám ji doma i na cesty... Je toho dost.

Díky upravenému autu dojedu skoro všude. Pokud je ale parkování nejisté nebo ve svahu, bez doprovodu se neobejdu. Nic v mém světě není stoprocentně dokonalé, ale každá minuta, kterou díky těmto vychytávkám a plánování ušetřím, je pro mě vítězství. Je to také hospodaření s energií – čím méně jí vydám na technické drobnosti, tím víc mi jí zbyde na život a na práci.

Co pro vás možnost řízení znamení? A co byste poradila někomu, kdo o řízení po úrazu uvažuje?

Auto je další level svobody pohybu a pro mě je to i znovunalezená jistota. Může to znít jako paradox, když mě na vozík dostala právě autonehoda, ale touha po nezávislosti byla silnější než strach. Trvalo mi několik let, než jsem dostatečně posílila svaly a s pomocí ergoterapeutek v Parapleti jsme přišli na to, jak upravit auto včetně zadních dveří. S navijákem právě u zadních dveří si dnes zvládnu sama naložit i vozík. Bez šikovných a zkušených lidí ve firmě, která upravuje auta na ruční řízení, by se samozřejmě úprava technicky nezrealizovala.

A co bych poradila někomu, kdo o řízení po úrazu uvažuje? Nespěchejte na sebe. Dejte si čas na posílení těla i hlavy, ale nevzdávejte to. Ta investice do úpravy auta se vám vrátí v každém kilometru, byl to jeden z mých nejdůležitějších milníků. Řízení mi vrátilo obrovský kus spontaneity. Miluju ten pocit, když si můžu trasu vybrat podle chuti a prostě jen tak jet, pokud mě zrovna netlačí čas, ten je totiž největší nepřítel každého kvadruplegika.

Také jste dlouho bojovala s dekubitem a velkými problémy s močovým měchýřem. Co vám v péči nejvíc pomohlo – a bylo něco, co byste si přála vědět dřív?

Zdravotní komplikace k životu na vozíku patří a u mě se ozvaly hned na začátku. Nejhorší dekubit, který jsem měla, vznikl paradoxně ve chvíli, kdy šlo o život – na JIPce. Nemohla jsem dýchat v poloze na boku, a jak jsem ležela jen na zádech, otlačila jsem si kostrč. Tehdy v roce 2008 to byla komplikace, která mě provázela hrozně dlouho a zbrzdila zásadně rehabilitaci. Kdybych tehdy věděla to, co vím v roce 2026, přála bych si mít k dispozici dnešní moderní materiály na vlhké hojení nebo automatické přefukovací matrace. A hlavně personál, který by věděl o polohování aspoń základy. Bohužel vím, že ani dnes není ani jedno standard.

Další velkou výzvou byl močový měchýř. V tomhle jsem ale měla obrovské štěstí na skvělého urologa. Podařilo se nám všechno zkompenzovat jen kombinací léků, i když to trvalo, to mi doslova otevřelo svět. Ta jistota, že se na své tělo i v tomhle ohledu můžu spolehnout, mi dala obrovskou psychickou svobodu. 

Všechny tyhle peripetie mě naučily jednu zásadní věc: moje tělo není nepřítel, který mě zradil, ale parťák, o kterého se musím královsky starat. Dnes už se na prevenci nedívám jako na otravnou povinnost, ale jako na investici do své svobody. Po těch 18 letech už vím, kdy mi tělo říká ‚přibrzdi‘.

Profesně jste překládala odbornou literaturu, pak jste strávila 6 let v IBM a nyní pracujete v pojišťovně. Proměnil se u Vás nějak vztah k práci – a co vlastně v práci nejvíce potřebujete?

Můj vztah k práci se za ty roky vlastně jen zpřesnil v tom, co od ní očekávám. Prošla jsem si světem odborných překladů, devíti lety v korporátním prostředí, teď působím v pojišťovně. Práce pro mě není jen něco, co ‚pays the rent‘. Samozřejmě, finanční nezávislost je důležitá, ale já nemůžu a neumím pracovat jen pro peníze.

V práci ze všeho nejvíc potřebuji cítit identitu a rovnocennost. Je to prostor, kde bych chtěla, aby moje omezení ustoupilo do pozadí a kde by mě definovali moje schopnosti, znalosti a výsledky. Potřebuji zažívat autentický pocit úspěchu – vědomí, že jsem v něčem dobrá a že moje práce má reálný dopad. Angličtina v tom všem hraje roli mostu, který mi otevírá dveře do světa, kde se cítím kompetentní a silná. Práce je pro mě potvrzením, že i na vozíku můžu být platným a respektovaným profesionálem, nikoliv jen pasivním příjemcem pomoci.

Máte velkou rodinu. Máte i nějaké rodinné rituály, které vás drží nad vodou?

Neřekla bych o nás asi hned, že jsme ‚velká rodina‘, ale žijeme blízko sebe v jedné čtvrti a vídáme se s mým bratrem, jeho dětmi i babičkami klidně několikrát týdně. Jsme hodně pospolití – umíme spolu prostě být, povídat si a pomáhat si, kdykoliv je potřeba. Když se všichni sejdeme, bývá u nás i díky dětem pořádně živo.

Největší oporou je mi ale manžel. Máme společnou vášeň pro jídlo a zkoušení nových chutí, i když se u plotny občas střetneme: on nedá dopustit na poctivou českou klasiku, zatímco já tíhnu k lehčí Asii. Ale přiznávám, že čerstvě upečenému chlebu s domácími škvarky a cibulí prostě neodolám. Není to ale jen o tom jídle; nejdůležitější je pro mě ten rituál, kdy si s ním a naší dcerou sedneme ke stolu a prostě sdílíme čas. 

Jste prý knihomol a kavárenský povaleč. Doporučíte nám nějakou knihu a kavárnu?

Přijeďte do Brna! Je to kavárenská mekka, takže se tady v podstatě nemůžete splést. Můžete zajít do kavárny ve Vlněně, kde na vás dýchne industriální duch, nebo si prostě sednout u řeky v Jundrově s flat whitem z Rebel Beanu ve vlastním travel mugu. 

Co se týče knih, těch by bylo na dlouhý seznam, ale teď mě napadají dvě srdcovky. Tou první je kouzelná pohádka Velká cesta Malého pána od Lenky Uhlířové a Jiřího Stacha – je v ní úžasná nadsázka a hloubka, navíc je skvěle zpracovaná i jako loutkový film. A abych nezapřela svou profesi, čím dál častěji se vracím ke knize Všímavost a soucit se sebou od Jana Bendy. 

Jdete nově do role peer mentoriky – a těšíte se na to. Co chcete lidem po úrazu předávat nejvíc – a v jakých situacích byste si přála, aby peer mentor přišel za vámi tehdy?

Do peer mentoringu jdu s tím, že chci být přesně tím parťákem, kterého jsem tehdy v roce 2008 sama postrádala. Měla jsem obrovské štěstí na rodinu, přátele i kolegy – všichni mě neskutečně podporovali a respektovali, i když o mě měli strach a v duchu si asi občas klepali na čelo. Jenže nikdo z nich nemohl moji zkušenost doopravdy pochopit. Chyběl mi prostě buddy, někdo, kdo by místo vět typu ‚tohle nepůjde, smiř se s tím‘ řekl: ‚Ok, teď to sice nejde, ale pojďme se podívat, co s tím vymyslíme.‘

Jsem narozená ve znamení Berana a moje tvrdohlavost je v tomhle směru moje největší plus. Když si něco usmyslím, málokdo se mnou hne. Od začátku jsem měla jasný cíl: žít tak, abych se i na vozíku cítila co nejvíc jako ‚já‘. Tenhle vnitřní drive a chuť hledat cesty místo překážek bych chtěla předávat dál.

Peer mentor by za mnou měl přijít ve chvíli, kdy se svět zdá příliš malý a bariéry nepřekonatelné. Ne proto, aby mě litoval, ale aby mi ukázal, že život se po úrazu nekončí, jen se mění jeho pravidla. Chci lidem ukázat, že si mohou udržet svou identitu a sny, i když k nim teď povede trochu jiná, možná klikatější cesta.

Jako studovaná psycholožka určitě umíte zhodnotit pestrost a šíři výcviku na peer mentora. Na co z výcviku budete nejraději vzpomínat? 

V tuto chvíli se necítím v pozici, kdy by mi příslušelo celý výcvik odborně hodnotit, ale mohu mluvit o tom, jak na mě působí. Nesmírně si cením celé koncepce peer-mentoringu – a to, co se mi na celém procesu líbí, je jeho zacílenost. Velký důraz se klade na sebezkušenost a na to, jak co nejlépe předat žitou zkušenost dál.

Ať už v rámci sebezkušenosti nebo dalšího vzdělávání mě moc baví i dynamika v rámci skupiny, úzká spolupráce s ostatními peery, zdravý nadhled, ve kterém hraje humor a občasná provokace roli nepostradatelného katalyzátoru. Je to pro mě inspirativní prostředí, kde se člověk učí nejen z metodik, ale hlavně z příběhů a přístupů svých kolegů. 

Aktuálně jsem ještě v zácviku a jako introvertka založením vím, že mám stále na čem pracovat – mentoring je totiž o neustálém otevírání se druhým a hledání společné řeči, což je pro mě osobně fascinující výzva. Učím se, jak svou introverzi proměnit v nástroj pro hlubší naslouchání, které je pro roli buddyho asi klíčové.

Pijete ráda zelený čaj. Co Vám zelený čaj dává?

Pití čaje je pro mě přesně ten druh mindsetu, kdy se snažím zklidnit bouři myšlenek i svůj dech. Když jsem doma, tyhle chvíle vyhledávám úplně spontánně. Příprava sypaného čaje v litinové konvičce totiž nejde uspěchat – vyžaduje soustředění a klid.
Se svýma rukama musím být při rituálu dvojnásob pozorná. Dávám si záležet na každém pohybu, abych vodu i čaj trefila přesně tam, kam patří, a nepolila sebe ani stůl. Ta nutnost nespěchat je na tom vlastně to nejkrásnější. Nejoblíbenější mám různé druhy zelených čajů, hlavně svěží japonskou senchu včetně její vůně. Čaj se zkrátka nedá pít rychle.

Jaké je pro vás nejkrásnější bezbariérové místo na světě?

Těžko vybrat jedno jediné, nejkrásnější místo je pro mě spíše mozaika momentů. Miluju ty své úplně obyčejné vyjížďky doma v Brně kolem řeky, ale v paměti mám i pár zážitků z cest po Evropě. Třeba v Nice jsem díky té fantastické hladké dlažbě téměř bez spár ujela kilometry úplně sama, bez pohonu i bez dopomoci.

Ráda vzpomínám i na Karlovy Vary a jejich servis pro vozíčkáře, kde díky ‚Kinu bez bariér‘ nebylo nic problém, klidně i cesta na rozhlednu. A pak jsou tu místa, kde bezbariérovost funguje i v lidských vztazích – jako v metru v Barceloně, kde jsme si se seniory u výtahu vzájemně a s úsměvem dávali přednost, nebo metru v Londýně s jejich skvělými asistenty.

A můj velký sen? Tím je Austrálie. Prý je Sydney v podstatě úplně bezbariérové město, tak doufám, že si tam jednou ten svůj travel mug s dobrým čajem otevřu a budu se jen tak dívat na oceán. (úsměv)

Chcete něco vzkázat čtenářům Vozejkova?

Čtenářům Vozejkova bych chtěla vzkázat jedno prosté heslo, kterým se sama řídím už osmnáct let: ‚If there is a will, there is a way.‘ Tedy že tam, kde je vůle, se vždycky najde i cesta.

Možná ta cesta nebude vypadat přesně tak, jak jste si ji vysnili – možná bude plná ‚brněnských kopců nebo logistických hádanek‘. Ale i s omezeným úchopem nebo na vozíku můžete zůstat sami sebou. Nehledejte důvody, proč něco nejde, ale hledejte způsoby, jak to udělat po svém. Ten drive, ta chuť být stále tím ‚já‘, je totiž mnohem silnější než jakákoliv bariéra. Tak se nebojte ty své cesty objevovat – stojí to za to.

Veronika – a co se nevešlo do rozhovoru

Koníčky: relax u dobré detektivky třeba od Michaely Klevisové nebo Yrsy Sigurdardóttir, volně dýchat na čerstvém vzduchu, cesty za poznáním

Oblíbené jídlo: grilovaná zelenina s chilli, tapas a víno, indická a vietnamská kuchyně

Oblíbená hudba: David Bowie, Hooverphonic, Tata Bojs, Ohm Square

Oblíbené filmy: Blade Runner, Big Lebowski, Rytíři spravedlnosti, Krásno

Foto: archiv Veroniky Němcové

Rozhovor vedl: Jan Spěváček