Vystudovala práva, reprezentovala mladé Čechy v OSN. „Někteří mě stále neberou vážně,” říká
Podle ní se situace ohledně předsudků ve společnosti zlepšuje, nicméně je to běh na dlouhou trať. „Pořád se mi občas stává, že mě někdo považuje za člověka s mentálním postižením, bojí se se mnou komunikovat a raději jedná s mým asistentem, než se mnou.“ Na to má Bára radu: „Když nevíte, jak s člověkem s postižením správně komunikovat nebo jak mu pomoct, prostě se ho zeptejte. Pokud bude něco potřebovat, poradí vám, co a jak.“ Důležitá je podle ní inkluze, zejména pak ve volnočasových aktivitách a pokud je to možné i do školních kolektivů. „Děti bez postižení tak mají možnost poznat, že všichni mají podobné zájmy a sny, jen někdo k tomu potřebuje více podpory. A dítě s postižením dostane šanci trávit čas společnými aktivitami se svými vrstevníky,“ vysvětluje. Sama kromě studia univerzity dosáhla i dalších velkých úspěchů, stala se mládežnickou delegátkou České republiky do OSN a navštívila New York, kde měla spolu s druhým delegátem Patrikem Plavcem projev v jednom z výborů OSN. V New Yorku přednášela na téma začleňování dětí a mladých lidí se zdravotním postižením do volnočasových aktivit s vrstevníky bez postižení. „Osobně jsem si z debat v New Yorku odnesla zjištění, že Česká republika je velmi dobré a bezpečné místo k životu.“
Vystudovala jste práva, proč?
Hledala jsem vysokou školu, kterou bych mohla vystudovat i s mým zdravotním omezením a zároveň jsem chtěla, abych pak mohla v oboru opravdu pracovat. Navíc jsem chtěla pomáhat lidem a koncept spravedlnosti mi byl blízký už na střední škole. Proto jsem si vybrala práva. Příjemným bonusem pak bylo, že na právech nebyla matematika, kterou jsem neměla moc ráda (smích). Bydlím v Brně, a proto jsem se rozhodla pro studium na Masarykově univerzitě, kde navíc působí Středisko pro pomoc studentům se specifickými potřebami Teiresiás. To mi velmi pomohlo při studiu, poskytují osobní asistenci při školních aktivitách zdarma a domlouvali mi potřebné úpravy testů s učiteli, třeba více času na vypracování, psaní testu na počítači. Magisterské studium jsem dokončila před dvěma lety. Nejvíc mě bavilo ústavní právo, které považuji za základ našeho právního řádu. Chtěla jsem toto odvětví poznat více do hloubky, začala jsem studovat doktorské studium na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty MU. V disertační práci mám v plánu se zaměřit na právo na přístup k soudu, které vnímám jako právo, které je v demokratické společnosti zásadní, protože bez něj by všechna další práva zůstala jen na papíře, bez jakékoli ochrany a možnosti je vymoci. Studium bylo poměrně náročné, ale zažila jsem i pár úsměvných situací. Například když mi začátkem semestru upadl mobil na mramorovou podlahu a rozložil se na několik částí. Poprosila jsem o pomoc procházejícího mladého muže: „Prosím tě, podáš mi ten telefon?“ A on mi ochotně pomohl. Následující den jsem zjistila, že jsem tykala vyučujícímu. Fyzickou zdatnost spolužáků jsem vyzkoušela v okamžiku, kdy jednou na fakultě nejel výtah.
Jaké překážky musíte při životě v Česku dnes překonávat? Je tu patrná změna k lepšímu?
Určitě je překážek míň než v minulosti a je fajn, že se postupně pracuje na jejich odstranění. Každý člověk se zdravotním postižením má ale jiné schopnosti a potřeby a tím pádem co je pro jednoho překážka, pro druhého vůbec být nemusí a naopak. Ostatně tak to máme všichni, bez ohledu na zdravotní postižení. Myslím, že je důležité, aby se postupně změnilo myšlení celé společnosti obecně v tom smyslu, že každý člověk s postižením může být něčím společnosti prospěšný, jen pro to někdy potřebuje více podpory. Nebo také že například výtah nepomůže jen lidem na vozíku, ale i rodičům s kočárky, §-starším lidem nebo třeba lidem se zavazadly, a proto je potřeba veřejně přístupné prostory a budovy stavět tak, aby je mohly plnohodnotně používat všechny skupiny lidí bez nutnosti dalších speciálních úprav. V každodenním životě mě těší, že když potkám rodiče s malým dítětem a oni mu na jeho otázku co se mi stalo, odpoví, že nemůžu chodit, a proto mám vozík. Dřív rodiče říkali, že sedím v kočárku. Je to malá, ale příjemná změna.
Bojujeme stále s nějakými předsudky?
Odstranění předsudků ve společnosti je běh na dlouhou trať, ale myslím, že se situace zlepšuje. Pořád se mi občas stává, že mě někdo považuje za člověka s mentálním postižením, bojí se se mnou komunikovat a raději jedná s mým asistentem, než se mnou. Když nevíte, jak s člověkem s postižením správně komunikovat nebo jak mu pomoct, prostě se ho zeptejte. Pokud bude něco potřebovat, poradí vám, co a jak. Jeden příklad za všechny. Když mi bylo osmnáct, chtěla jsem se zúčastnit voleb. Naše volební místnost je ale s vozíkem nepřístupná, tak jsem si požádala na městském úřadě o návštěvu komise s přenosnou urnou. V podvečer dorazili dva mladí členové komise, dali mi obálku, já jsem do ní v pokoji vložila vybraný volební lístek a poté jsem ji slavnostně poprvé hodila do urny. Jeden člen komise to komentoval slovy: „No, šikovná holčička.“ Nic jsem na to neodpověděla, ale moc příjemné mi to nebylo. Z mého pohledu obecně předcházení předsudků může pomoct začleňování dětí se zdravotním postižením do školního kolektivu, ale i do volnočasových aktivit. Pokud učitel nebo vedoucí ví, jak s kolektivem pracovat, pak děti bez postižení mají možnost poznat, že všichni mají podobné zájmy a sny, jen někdo k tomu potřebuje více podpory. A dítě s postižením dostane šanci trávit čas společnými aktivitami se svými vrstevníky. Tuto zkušenost si pak s sebou nesou dál a až příště potkají někoho s postižením, už to pro ně nebude tak neznámé. Samozřejmě je potřeba respektovat individuální potřeby konkrétního dítěte se zdravotním postižením a i povahu kolektivu dětí. Důležité je však nemít strach to zkusit, ať ze strany rodičů, dětí, školy či poskytovatele volnočasových aktivit.
Stala jste se Mladou delegátkou České republiky do OSN. Co taková role obnáší?
Organizace spojených národů má program mladých delegátů a umožňuje tím členským státům, aby každý rok na část Valného shromáždění a další vrcholné akce roku vyslaly mladé zástupce. Ti tak mají možnost nahlédnout do fungování OSN, vyjádřit své názory a získané zkušenosti následně předat dalším mladým lidem ve své zemi. Na výběrové řízení jsem narazila na sociálních sítích a řekla jsem si, že to zkusím. Z padesáti uchazečů jsme po výběrovém řízení byli pro období 2018 až 2019 vybráni dva – já a Patrik Plavec. Delegátky už vykonávají svůj mandát a pokud potřebují, jsme jim k ruce. Měli jsme možnost zúčastnit se v říjnu předloňského roku 73-tího Valného shromáždění OSN v New Yorku a v únoru 2019 i jednání Komise pro sociální rozvoj. Po návratu jsme své znalosti a zážitky sdíleli se středoškoláky po celé České republice v rámci bezplatných interaktivních besed. Oba jsme v rámci mandátu měli svoji vlastní agendu, to je oblast, která nás zajímá a kde vidíme prostor ke zlepšení. Patrik se zabýval zapojením mládeže do rozhodovacích procesů a já jsem řešila začleňování dětí a mladých lidí se zdravotním postižením do volnočasových aktivit s vrstevníky bez postižení. Po celou dobu v New Yorku jsem potřebovala mít s sebou asistentku. To znamenalo další náklady, s kterými mi pomohly zejména Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové a Nadace pro rozvoj vzdělání.
Vaším tématem je přístupnost volnočasových aktivit pro všechny, proč je podle vás inkluze důležitá?
Z vlastní zkušenosti vnímám jako zásadní, aby se děti a mladí lidé s postižením i bez něj měli možnost se potkat, více se poznat a zjistit, že jsou si velmi podobní, jen jeden potřebuje vozík, bílou hůl nebo naslouchadlo a trochu více podpory, zatímco ten druhý ne. Jinak je ale často baví podobné věci, můžou spolu trávit volný čas a skamarádit se. Z této zkušenosti pak profitují obě skupiny mladých lidí, protože zjistí, jak spolu komunikovat nebo spolupracovat, a hlavně že to s trochou podpory není problém. Tuto myšlenku pak budou lidé dále sdílet se svou rodinou či přáteli a postupně může nastat změna v myšlení společnosti. Myslím si, že proces začleňování nejen dětí a mladých lidí s postižením je snazší v rámci volnočasových aktivit než ve školní lavici. Proto jsem se rozhodla prozkoumat prostřednictvím online dotazníku, jaké zkušenosti se začleňováním dětí a mladých lidí do volnočasových aktivit s vrstevníky bez postižení mají poskytovatelé těchto aktivit. Odpovědi na dotazník budu teprve vyhodnocovat, ale ze setkání s rodiči dětí a mladých lidí s postižením, se samotnými mladými lidmi s postižením, a i s ředitelem velkého střediska volného času vyplynulo, že nejdůležitější je individuální přístup a snaha všech zúčastněných.
Proč jezdíte přednášet a diskutovat na střední školy? Jak reagují studenti?
Já osobně považuji besedy na školách za nejdůležitější část mého mandátu, protože se naše zkušenosti, informace a myšlenky, které jsme si dovezli z OSN, dostanou mezi další lidi. Debatovali jsme s mladými lidmi, většinou středoškoláky o tom, co dělá a jak vlastně funguje OSN, o našem pobytu v New Yorku, o tom, jakým problémům mladí lidé nejen v České republice čelí i o tom, jak je možné více se zapojit do veřejného dění. Snažili jsme se debatu udělat interaktivní, s kvízem, videem i s krátkou prací ve skupinách. V rámci anonymní zpětné vazby studenti oceňují, že se jich ptáme na jejich názor a při besedě s nimi spolupracujeme. Někdy se dokonce omlouvají, že se nezapojili více, zřejmě nejsou na tento typ diskuze zvyklí. Připadá mi, že aktivita třídy hodně záleží na tom, jak s nimi pracují učitelé v běžných hodinách. Překvapilo mě, že nejaktivnější byli studenti střední odborné školy se zaměřením na informatiku. Aktivně reagovali na naše otázky a byli schopni jasně formulovat své názory. Pokud by si z debaty jen pár studentů z každé skupiny vzalo myšlenku, že je fajn se zajímat o to, co se kolem nich děje a do něčeho se i aktivně zapojit, splnily by besedy dle mého svůj účel. Osobně mě potěšilo, že všechny navštívené školy byly bezbariérové. Vedlejší benefit těchto besed pro studenty vidím i v tom, že měli možnost se se mnou setkat a zjistit, že mé omezení není překážkou pro aktivní život.
Ptáte se studentů, jak si představují ideální Česko. Jaké odpovědi dostáváte?
Nejvíce studenti zmiňují změnu vzdělávacího systému například větší propojení s praxí, zrušení známkování nebo možnost se věnovat některým předmětům více do hloubky a jiným zase méně, a tak si částečně individualizovat studium. Je však pro ně důležitá i ochrana přírody a změna klimatu, pak také infrastruktura ve městech a v neposlední řadě jim vadí i nezájem lidí o veřejné dění a politiku. Názory získané od studentů jsme zpracovávali a předávali dalším mladým delegátům, kteří budou v naší práci pokračovat.
Rozhovor byl pořízen v červnu 2019. Aktuálně už mají mandát k reprezentaci Česka u OSN jiné delegátky. Publikujeme jej s laskavým svolením Blog HATE FREE.
Zdroj: Text: HATE FREE. Foto: Archiv Báry Antonovičové
