Začala jsem žít svůj vlastní život tak, jak jsem po celou dobu toužila

Vzhledem k tomu, že Olomouc není dostatečně bezbariérová, rozhodla jsem se tedy zkusit štěstí v Praze. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslela.

Stěhování do Prahy neprobíhalo snadno

Nejprve bylo potřeba najít si nějaké bydlení, abych měla střechu nad hlavou, a mohla se soustředit na chození po konkurzech a hledání práce. Ve stejnou dobu mi kamarádka, vozíčkářka, která již nějakou dobu v Praze žije, dala zprávu, že organizace CZEPA nabízí takzvané Startovací byty. Posadila jsem se tedy k internetu a začala zjišťovat více informací. Neztrácela jsem čas, a zavolala přímo do organizace, abych si o tomto projektu zjistila více. Komunikovala jsem s paní Sixtovou, která mě ovšem informovala, že byty jsou určeny pro paraplegiky, kteří se snaží vracet zpět do života po svém úraze, což byla veliká škoda, protože já mám DMO. Během telefonického hovoru jsem paní Sixtové vysvětlila svoji situaci, a řekla jsem jí, proč hledám bydlení. Paní Sixtová mi řekla, že se zkusí poradit o mé situaci s paní ředitelkou organizace a dá mi posléze vědět, co by se mohlo udělat dál. Byla jsem ráda, ale upřímně řečeno jsem tomu nedávala přílišnou naději.

Pomoc přišla od České asociace paraplegiků - CZEPA

Po několika dnech se mi paní Sixtová ozvala s nabídkou, že momentálně organizace nemá aktuálního kandidáta pro Tréninkové bydlení a mohli by mi nabídnout, na omezenou dobu, bydlení v ulici Hornomlýnská v bytě tři plus jedna se spolubydlícími. Byl tu však malý problém. Bylo potřeba se rozhodnout do druhého dne. Proto jsem tuto nabídku zcela vážně konzultovala s maminkou a se svojí starší sestrou. Po delším rozhovoru jsem se rozhodla, že nabídku příjmu a do výzvy určitě půjdu. V ten okamžik se rozjel rychlý kolotoč balení a získávání informací o tom, jak moc je byt zařízen, jestli v něm pračka, a tak dále, a tak dále. Musela jsem si například sehnat postel, kterou jsem nechtěla převážet z Olomouce do Prahy na krátkou dobu. Takže jsem si postel vypůjčila ze zdravotnických potřeb. A jelo se!

Se dvěma kufry jsem vyrazila vlakem do Prahy v naději, že si v Praze najdu práci a získám přátele. Přijela jsem do Prahy, podepsala smlouvu a ujala se svého nového pokojíčku a svého nového bydlení. Během pár hodin jsem s potěšením zjistila, že moji noví spolubydlící jsou opravdu fajn lidi a že se mi s nimi snad bude bydlet příjemně. Na začátku jsme si společně stanovili určitá pravidla, která jsme po celou dobu dodržovali, a já jsem si ještě například dokoupila základní nábytek do svého pokoje, abych ho měla co nejvíce útulný. Během bydlení na Hornomlýnské jsem často chodila po pohovorech a snažila se najít práci, která by mi vyhovovala a bavila mě. A jednoho dne se to skutečně povedlo.

Snaha se vyplatila

Přijali mě na poloviční úvazek na Ministerstvo školství České republiky. Kromě toho, že se mi podařilo najít práci, jsem se v bytě naučila jak si přelézt na zvedák ve vaně, která není pro mě snížená. Zkrátka a dobře, učila jsem se být co nejvíce samostatná a žít svůj vlastní život tak, jak jsem potom celou dobu toužila. Po několika měsících chození do práce a bydlení na Hornomlýnské jsem jen tak, ze zajímavosti, zabrousila na stránky realitních kanceláří, a tam jsem našla malý útulný byt, který byl pouze čtyři tramvajové zastávky od mého zaměstnání. Domluvila jsem si tedy schůzku s makléřkou, že se jen tak půjdu na byt podívat. Byt byl moc hezký a vyhovoval mi. Proto jsem se rozhodla, že zkusím zkontaktovat Českou asociaci paraplegiků -  CZEPA a oznámit jim, že bych tento nájem ráda vzala, a zkusila se úplně osamostatnit.

Podařilo se mi zcela osamostatnit

Musím se přiznat, že jsem se zprvu bála, že se v České asociaci paraplegiků - CZEPA na mě budou zlobit, protože jsem si najednou našla svůj vlastní byt a chtěla se úplně osamostatnit, a to i přesto že mi tolik vyšli tolik vstříc a pomohli mi víc, než jsem si dokázala představit. Řekli, že jsou rádi, že jsem se takhle angažovala, a že mi fandí. Za několik týdnů jsem se přestěhovala do nalezeného bytu, kde bydlím dodnes. Musím říct, že kdyby nebylo České asociace paraplegiků - CZEPA a příležitosti kterou mi dali, přesto, že nejsem paraplegik, nebyla bych tam, kde jsem, a tolik samostatná jako dnes.

Proto bych touto cestou ráda poděkovala všem, kteří pochopili mojí situaci a pomohli mi tak dotvořit můj příběh, který jsem se vám všem na tomto místě snažila, snad ne příliš nudně, vylíčit. Ještě jednou děkuji všem, kteří ve mně věřili.

Zdroj: text: Lenka Vysloužilová, foto: Klára Vohrnová - CZEPA