Popíšete, chcete-li, okolnosti svého úrazu? A jak jste se adaptoval na novou životní situaci?

V roce 2002 mi místo spolujezdce při autonehodě změnilo život. S poraněnou krční páteří a vnitřním krvácením jsem skončil v nemocnici na dýchacím přístroji. Probral jsem se po týdnu s výhledem na strop a nepříznivou vyhlídkou na budoucnost ohledně mé diagnózy. Výška léze predikovala, že na dýchacím přístroji pravděpodobně zůstanu, pokud to přežiju. Z dnešního úhlu pohledu jsem vděčný za skvělou práci lékařů a za to, že mě tam nahoře někdo má rád, protože jsem přežil a utekl z dýchacího přístroje. S paralýzou od krku dolů a částečnou hybností horních končetin, tedy kvadruplegik, jsem však neutekl vozíku. Ten mě ale doběhl, co? Spirála událostí mě následně vystřelila do míst a situací, vnitřních i vnějších výzev, které by na mě rozhodně v „choďákovském“ módu nečekaly.

Poúrazové přizpůsobení na daný stav, aspoň pro mě, bylo velmi složité tím, že jsem do úrazu žil značně ve své hlavě a svým tělem. Bylo mi v té době 21, žil jsem aktivně, 12 let jsem hrál sportovně hokej a byl jsem profesionální voják. Deset měsíců před úrazem jsem přijel z mise z Bosny a Hercegoviny. Život měl ale jiné plány a cestu, protože pokud ne, věřím, že konec mohl nastat už v tom autě. Ze čtyř osob které v tom autě seděly se nikomu mimo mě nic nestalo, osud tedy má zvláštní smysl pro humor. Věřil jsem, že se z toho stavu dostanu a brzy se vrátím do „normálního“ života. Čekal mě však tak nenormální život, který dnes po 21 letech po úraze na vozíku hodnotím ve spojených nitkách plusů a mínusů frází „hodně vzal, možná ještě více dal“. Je to jen můj úhel pohledu a mnoho věcí se odehrává hlavně v naší hlavě, ať už sedíme na vozíku, nebo stíráme bosýma nohama rosu v trávě. Peklo i ráj může mít mnoho podob. 

Chci ještě dodat, že jsem měl v této adaptaci na úraz štěstí v neštěstí, a to svoji rodinu, která mi byla a stále je skálopevnou oporou po všech stránkách – a moc jí za to děkuji. Poděkování chci směřovat též mým kamarádům za veškerou pomoc, kteří mi vždy vhodně na mé cestě uměli a umí zvedat ducha i mandle. (smích)

Ruch indické ulice.

Když se řekne Indie, napadnou nás Bollywood, kari a meditace. Možná Ganga, čaj a kastovní systém. Co je pro Vás Indie?

Nesnadné krátce odpovědět (úsměv) – ale snad pomůže přiblížení, že po 12 letech, co zde napůl žiju, kdykoliv vyjdu ven, tak nikdy nevycházím z údivu. Je to fontána zásahů jako při koulování ve sněhu, kdy jste terčem emocí, chutí, vůní, extrémů, zkrátka neuvěřitelný svět. Po celou tu dobu se ho snažím nějak uchopovat, učit se hlavně po vnitřní stránce v tématech úcty, lásky, respektu, rodiny, výchovy, tolerance, flexibility a vnímat kulturní rozdíly mezi Českou republikou a Indií. Občas mi dělá problémy vnitřně přepínat mezi těmito protipóly. V Indii je celkem 8 svazových teritorií a 28 států z nichž jsem měl možnost navštívit státy jako Sikkim, Goa, Kerala, Harijána, Uttarpradéš a samozřejmě Dillí. Navzdory své obrovitosti, která Indii charakterizuje, můj život se zde nejvíce odehrává v jedné indické rodině a v tomto zázemí, v komunitě. Tato stránka je mi řekl bych nejbližší, to jádro, nitro, mezilidské vztahy a určitý vnitřní vývoj touto cestou. Je tu určitá energie, která se prolíná napříč všemi sférami zdejšího života, který plyne svým originálním způsobem.

Abych dokončil myšlenku, nepovažuji se tedy za nějakého velkého „vnějšího“ cestovatele, nebo jak bych to pojmenoval, ale hlavně cestovatele vnitřního. Přiblížit se něčí kultuře, věřím, začíná od jazyka, a tak jsem se naučil na koleni hindsky v takové míře, abych rozuměl a dokázal v klidu komunikovat a též věděl, jestli mě nepomlouvají. (smích) Jazyk rozhodně láme ledy a jak se říká: „Mluvíš-li s cizincem cizím jazykem, promlouváš do jeho hlavy, ale mluvíš-li s ním jeho jazykem, promlouváš do jeho srdce.“ Učit se jejich jazyk samozřejmě budu nadále po celý život. Pro názornost je možné uvézt, že v tak ohromné populaci mají 22 úředních jazyků a přes 19 000 dialektů, takže to člověku s učením pár pátků zabere. (úsměv)

Začátky výuky hindštiny.

Není tam moc vedro? Sucho? A nežijí tam prazvláštní zvířátka?

V oblasti, kde pobývám (Uttarpradéš), je standardně 9 měsíců vedro v rozmezí mezi 30 až 48 stupni, což se liší v závislosti na ročním období. U nás v ČR jsou čtyři roční období, tady jsou tři. Velmi teplé počasí, monzun a pak zimní období. I během monzunu je zde teplo a neprší zde celé 4 měsíce, spíše měsíc, ale bývá to proměnlivé. Tři měsíce počínaje prosincem až do začátku března je chladnější počasí v rozmezí 5 až 20 stupňů. Zdá se to ideální, akorát zde vůbec nepoužívají centrální topení, jistí to tedy přímotop, termoprádlo a deky.

Pro kvadruplegika je to vzhledem k poruchám termoregulace výzva hlavně v horkém počasí. Párkrát jsem se tady už přehřál, ale tak jako Jeníček a Mařenka jsem z lopaty utekl a neupekl se. Sucho a hlavně prašno zde bývá běžnou součástí života, a úklid bytu zde proto probíhá každý den, musí se zametat a vytírat. Občasný déšť je vítaným osvěžením.

Co se týče zvířátek uvádím pro zajímavost (viz fotografie níže, pozn. red.) jeden obrázek tvora, který se zdálky zdá jako pavouk nesoucí peříčko. Po bytě nám občas lítají ještěrky, které peláší za komáry, mají tady jiné typy sršňů a občas nás přijdou navštívit i opice, tedy člověk je zde stále součástí fauny i flóry a musí být ve střehu. (úsměv) Ve státě Gudžarát je národní park Gír – Gírský les – kde ještě dnes žijí volně lvi v počtu asi kolem 650. V Dillí mě fascinuje, že i v tak velkém městě, které má okolo 35 000 000 obyvatel, běžně můžete spatřit hejna orlů. Ta symbióza je zde velmi zajímavý faktor.

Peříčkový tvor, snad rodu Flatidae, který by neměl mít daleko k našim plošticím.

Dovolím si přidat dodatek s příjezdem sem, že začátky po příletu do Indie byly docela krušné. Mám zkušenost od bydlení hned vedle slumu až po současné žití na sídlišti, které je bezbariérové a chráněné bezpečnostní službou, mohl jsem zakusit špetku ze zdejšího života v extrémech, které nastavují člověku zrcadlo, vytahující, užito metaforou, žabičku z pohodlné malé tůňky do větší, kde si značně rozšiřuje mentální a hodnotové obzory. Vnímám značný rozdíl v tom, když sem člověk přijede za turismem na nějakou dobu, a tím, když zde člověk žije déle a řeší věci dennodenního života. Mnoho dohod a dojednání zde funguje čistě na základě důvěry a nepsaného pravidla.  

Například se nám teď rozbila televize a přijel pán. Na dobré slovo bez jakéhokoliv papíru si televizi odvezl a čekáme, až ji opraví a přiveze, nebo když nakupujete poblíž v obchodě, kde vás už viděli a nemáte peníze, tak řeknete: „Jsem tu za chvíli a peníze přinesu.“ Přijdete klidně s úsměvem za 2–3 dny, peníze vrátíte a prodejce nehne ani brvou, natož aby vám něco řekl. Mnohdy tady mají své věci svůj čas, někdy až příliš mnoho času. (smích) Tohle nás, lidi z jiné kultury, samozřejmě nenechává chladnými. Na závěr bych uvedl, že na trénink vyššího stupně důvěry a nejen toho, je Indie ideální destinace. 

Momentka. Zn. Stěhovací služba.

Zeptám se na duchovní život. Pár mých přátel zkušenost s Indií úplně změnila, začali praktikovat například jógu či jiné meditační techniky. Co tedy Vy a duchovno a Indie?

Myslím, že mě věci spojené se sebepoznáním, psychologií a tajemnem uvnitř i navenek vždycky přitahovaly. Těžko říct, jestli se to vnitřní hledání otázek a odpovědí po úraze zintenzivnilo. Rozhodně obdivuji hru života v tom, jak vám je schopen servírovat věci postupně a v různých odstínech. Svým způsobem každý duchovně něčemu věří, jen předmět víry může být odlišný.

Vnímám, že přes všechny návody, knihy a praktiky nás to stejně nakonec zavede do nitra nás samotných, kde s trochou ukotveného rozlišování lze pozorovat své reakce na dění okolo nás, naše emoce a stavy mysli. Ta cesta každého „do Říma“, se neustále piluje sama a může mít nespočet podob, ať už pozitivních, nebo negativních. Paradox je, že člověk „roste vnitřně“ hlavně z útrap a bolesti, čehož cílem, myslím, bývá, nevnímat negativní věci jen jako špatné a pozitivní, nebo jen jako dobré. Obě složky se doplňují a stojí hodně pochopení a přijetí to tak brát. Tělo následuje mysl, která se, ať už vědomě, nebo nevědomě, na něco zaměřuje a k tomu pak tíhne.

Zdeněk Čtvrtníček na indické svatbě.

Kdo ví, jestli jsem přitáhl já Indii nebo Indie přitáhla mě, ale věřím, že zde nějaká rezonance funguje. V Indii mě zaujal myšlenkový koncept, který si vysvětluji jako filozofii života, která může pomoci prožít s klidnějším přijetím život takový, jaký je. Jde o víru, že život je už napsán a my cestu zkrátka následujeme neboli osud. Zní to možná až příliš odevzdaně. Úsilí a snažení je samozřejmě třeba vynakládat. Ne vše je nám ale dovoleno a umožněno, jinak pokud v protiargumentu řekneme, že jsme pány svých životů, už bychom tedy zřejmě dosáhli vytyčeného cíle, ať už jde o cokoliv.

Tento koncept zřejmě už dávno oběhl svět a mohl být připodobněn na základě rčení, které státy a kultury mívají. V ČR jsem slyšel rčení, které tedy nezní pozitivně, a to, že koho mají oběsit, ten se neutopí. Já sám jsem zatím postupný a občasný praktikant toho přístupu a uznávám rovnováhu spojenou s vynaložením snahy v činnostech, které dělám, a u výsledku si pak říkám, že bude takový, jaký má být, ale ze své strany jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. 

Hlavně, že to drží aneb Neřeš detaily.

Uvedu jeden příklad z Indie, který mě přiměl k zamyšlení nad tímto konceptem a doplňuje mou metaforu o vnímání světa „žabičky, která si rozšířila obzor změnou tůňky“. V Indii je pokládáno za jistotu být zaměstnán ve vládním sektoru jako učitel a podobně V příkladu s učitelem jde o to, že vláda jednou za pár let vyhlásí volná místa a uchazeči skládají zkoušky. Zájemců bývá i přes milion a z toho vyberou dle výsledků zhruba  6 000. Čísla se mohou v závislosti na volných místech lišit, ale zájem je vždy značný. Lze předpokládat, že i přes absolutní optimistickou víru v sebe a ve své schopnosti zde bude hrát roli další faktor. Štěstí, osud? Stejně jako je mnoho hráčů hokeje, je jen jeden Jágr, mnoho zpěváků, jen jeden Gott a tak dále.

Domnívám se, že Indie má v sobě pro cizince něco přitažlivého hlavně vzhledem k tomu, jak si žije svým životem, tak kulturně odlišným, a vyzařuje z ní jakási „svá energie“, která vás může přitáhnout nebo vás odradí. S radostmi i starostmi mě stále přitahuje jako magnet.

Kerala. (Indické jídlo nesmí chybět.)

Jak se žije vozíčkáři v Indii? Přesněji: jak a kde žijete Vy?

Doposud jsem neměl možnost se blíže seznámit s nějakým vozíčkářem po úraze míchy. Vzhledem k bezbariérovosti, která není v Indii značná, život pro vozíčkáře není jednoduchý. Obchodní centra, nemocnice, letiště, některá památná místa bývají bezbariérová, ale to mluvím o městech. V rurálních oblastech to je složitější. Je zde několik faktorů, které určují, jak váš život může vypadat, pokud se vám úraz s poraněním míchy v Indii stane. Velmi záleží na lokalitě a místě. Ve vzdálených vesnicích od měst považuji tento úraz většinou za fatální a příjezd sanitky do takových míst je nemožný. Vše je pak v režii rodiny, aby zraněného dopravili do nemocnice. Zázraky se tu též dějí.

V České republice běžně k takovému úrazu přiletí v nejkratším čase vrtulník, tady je zázrak, když i ve městě přijede sanitka, a to ani neberu v potaz čas příjezdu. „Šťastný“ je samozřejmě úraz, pokud se stane ve městě nebo poblíž něj. Další faktor je finanční zázemí rodiny. Sociální rozdíly jsou v Indii extrémní a z toho pak plyne, co by si jaká rodina mohla dovolit. Nemám zkušenost s procesem, jak zde následně celoplošně funguje pomoc od státu pro lidi po poranění míchy, ale rozhodně větší podporu od státu dostane ten, kdo byl například zaměstnán ve vládním sektoru. Před pár dny jsem dostal kontakt na Spinální centrum v Dillí ohledně možné rehabilitace a uvidím, jestli bude možné je navštívit a dozvědět se o tomto tématu v Indii více.

Zdeněk Čtvrtníček před Tádž Mahalem.

Během svého působení zde v Indii jsem prošel asi 5 místy různého ubytování, abych pak finálně našel útočiště v bezbariérovém bytě na bezbariérovém sídlišti. Ve svém pokoji mám pracovní stůl, elektrickou postel, elektrický a koupací vozík, stropní větrák, klimatizaci, skříň a upravený vstup do koupelny. Jo, a ještě připojení k internetu na práci a kontakt s rodinou a světem. (úsměv) Bydlím kousek od Dillí v sousedícím státě Uttarpradéš v oblasti zvané Gháziabád. Uttarpradéš je nejlidnatějším státem Indie s asi 220 000 000 obyvatel.

Na vesnicích a běžně v Indii se občas stávají výpadky proudu, které mohou trvat i několik hodin, proto si v tomhle mini městečku velmi vychvaluji generátor, díky kterému máme elektřinu do minuty zpátky. Ve značných vedrech je to pro kvadrouše „sůl nad zlato“. Pokud používáme běžné spotřebiče v domácnosti i klimatizaci, měsíčně platíme v přepočtu maximálně 2 000 Kč. Vaříme na plynu, což je v Indii nejrozšířenější způsob vaření, na vesnicích mají dřevo, uhlí a vysušený kravský trus, ten jsem viděl i zde v Dillí u lidí, co žijí podél silnic, a měsíčně platíme asi 300 Kč. Je zde přitom standard, že si Indové každodenně vaří až 3× čerstvé jídlo (snídaně, oběd, večeře). Do toho pijí běžně v závislosti na rodině během dne oblíbený čaj s mlíkem.

Co lékařská péče a dejme tomu sociální práce? Jaké máte možnosti pomoci?

S tím, jak vidím zdejší, nám 6000 km vzdálený svět, jsem velmi vděčný za naší malou, krásnou zemi a veškerou lékařskou i sociální pomoc, které se nám dostává, přestože je stále co vylepšovat, asi tak jako všude. Jsem zastáncem přiměřené sociální svépomoci, která se u každého poúrazově liší. Naučil jsem se z internetu tvorbu grafického designu, abych si byl schopen přivydělat (loga, letáky, vizitky atd.). Pracuji jako grafik. Zkušenost se zdejší indickou sociální prací nebo sociální pomocí samozřejmě jako neobčan/cizinec po úrazu míchy z této země nemám, nicméně lékařskou péči jsem zde již párkrát vyhledal. Kontroly u lékaře a léky se platí, což je pak kryto cestovním pojištěním, které si vždy před odletem vyřizuji.

Mám ovšem i příhodu během covidového období, které jsem v tom nejnejistějším a šíleném období plném lockdownů, kdy vlády vyzývaly občany k odletu speciálními lety do svých zemí, strávil po celou dobu v Indii. Na pohřebních místech, kde zde ve městě upalují zesnulé, se kupily hromady těl a nestíhaly se spalovat. Nikdo pořádně o covidu nic nevěděl, takže spíše, než abych absolvoval složitou a nejasnou cestu domů, rozhodl jsem se zde zůstat ve stylu „zalezu, zavřu a fertig“.

Běžná doprava na vesnicích.

Cestování pro vozíčkáře nebo aspoň pro mě, „to není jako prát se s buzolou děti“. (úsměv) Trochu to zlehčuji, protože ty první verze covidu byly skutečně závážné a také, co čert nechtěl, dostavil se i ke mně. Týden v 38 stupních venku a 40 stupních tělesné teploty s divnou slabostí a nechutí jíst byl doslova pozitivní akorát tak v redukci váhy. Zápas mé mysli byl obdivuhodný, zvláště když mi předhazovala, kolik asi dřeva bude na můj táborák potřeba, kdyby přeci jen...

Po 13 dnech jsem nakonec jel do jednoho státního špitálu, kde mě na 2 noci ubytovali. Kvalita lékařské péče je zde též závislá na financích, ovšem většina preferuje státní lékařskou péči, protože soukromý sektor mnohdy hledá cesty, jak vydělat, a mnohdy se člověk může velmi divit, co může i přes Hippokratovu přísahu lékař udělat podobně jako psycholog v reklamě. Dávali mi nějaké léky a co považuji za klíčové, tak je to, že jsem jedl i přes nechuť ve 2hodinových intervalech.

Po hospitalizaci jsem kupodivu vůbec nic neplatil. Jídlo bylo jak v restauraci, a to jsem původně předpokládal, že bude děs. To vyzdvihuji nad špitály s luxusem u nás v ČR, kde přes všechny výživové poradce vám naservíruji stravu takového ražení, které nedává nutriční smysl. Když zde denně vaří čerstvé jídlo a levně, ne z polotovarů, u nás pro větší vesnici, co do populace v počtu hospitalizovaných, by to nešlo? Vnímám jako odraz úcty, když stát svým občanům, navíc v nemoci, poskytne kvalitní stravu. 

Nejzajímavější historka pro čtenáře Vozejkova?

„Dostali jsme rozkaz zneškodnit diverzanta na motorce…“  Začínám humorem, protože ten je nedílnou součástí mého života. Zkusím jeden zážitek popsat co nejstručněji. 

Dostali jsme informaci přes kamaráda o jednom zázračném léčiteli, který žije na severu Indie u města Gangtok ve státě Sikkim. Začínal červen, který je nejteplejším měsícem v Indii s teplotami sahajícím až k 48 stupňům. Výlet na sever byl tak vítaným ochlazujícím plánem a léčitele navíc předcházela pověst jako člověka, který téměř křísil mrtvé. To stálo za tu námahu a plánování, a tak jsme vyrazili. Chtěli jsme mít zkušenost z běžného indického života a pro 26hodinovou cestu vlakem jsme si vybrali rovnou 3. třídu, což je nejnižší vlaková kvalita cestování. Je to třída, kde si bez zarezervování koupíte lístek rovnou na nádraží, následně se při zastavení vlaku probijete dovnitř skrz dav, který zároveň nastupuje i vystupuje, až k sedadlu, které se shoduje s číslem na vašem lístku a doufáte, že už tam nesedí 6 lidí na sedadle určeném pro 3.

Gangtok v Sikkimu.

Na zádech mého kamaráda jsem přistál na svém místě ve vlaku, mechanický vozík s věcmi šel pod sedačku a v poloze ležícího střelce jsme vyrazili za zázrakem. Po příjezdu do cílové stanice na nás čekal vůz, kterým jsme přes dalších 6 hodin cestovali směrem do místa určení. V Gangtoku jsme byli ubytováni u jednoho známého našeho kamaráda.  Pro mě to byl měsíc cestování, ve kterém byla testována moje mentální odolnost, víra, trpělivost a také strach. V den, kdy jsme měli jet za léčitelem, došlo ke zjištění, že žije na jednom příkrém kopci, kam normální člověk chůzí vyšplhá asi za 30 minut. Asi po 10 metrech, kdy jsme začali kopec dobývat za pomocí 3 lidí, kteří mě na mechanickém vozíků táhli zuby nehty nahoru, se začala vytrácet vidina toho, že se budu moci za zázrakem vyšplhat.

Najednou se u nás objevil štíhlý muž střední postavy v pantoflích a nabídl nám pomoc s tím, že mě naloží na záda a nahoru mě vynese. Pamatuji si, že měl na krku na tenké šňůrce uvázán obrázek s podobiznou Širdí Sáí Báby, který byl svého času indickým fakírem a duchovním guruem, některými považován za avatara. Muž přede mnou mohl mít tak 70 kilo, což odpovídalo mé váze. S přestávkami zhruba tak po 30 metrech jsme na kopec vyšplhali asi za 2,5 hodiny. Při prudkosti kopce, který nám ubíhal pod nohama, jsem se modlil za pravdivost slov o zázračná léčivé energii daného šamana, protože případná cesta zpět na zádech se mi zdála jako sebevražedná mise. Zázrak léčitele se nekonal, asi jsem měl slabou víru, i když zázrakem bylo to, že jsme se v pořádku dostali dolů. 

Cesta za léčitelem.

Setkání se strachem, kterému jsem čelil, nebylo jen při téhle formě lezení nahoru a dolů s vírou v člověka, který vás nese, že se mu nepodlomí nohy. Další stupeň strachu na mě teprve čekal, a to přímo v pokoji, kde jsem byl ubytován. Byla to místnost s holými stěnami a jedinou postelí v rohu pokoje. Ležel jsem na posteli a povídal si s kamarádkou, která stála vedle mě, když se v jednom momentu její tvář zasekla s pohledem na zeď vedle mě. Pootočil jsem hlavu směrem ke zdi a v té chvíli by se mě krve nedořezal. Jen pár centimetrů ode mě si na zdi velebil obrovský pavouk velikosti malého talíře. Nejspíš bydlel pode mnou a zavítal na návštěvu. Nevstaneš, neuskočíš, toaletu v ten moment už moc neřešíš a čekáš co bude. Uvnitř orchestr emocí a děkuji tímto všem tvůrcům hororů o pavoucích (fotky dvou pavouků najdete s ohledem na možnou arachnofobii až na konci článku a jen tehdy, pokud vysloveně budete chtít, pozn. red.), protože myšlenky na to, že mě ta „sviňa“ někam odtáhne se vynořují v ty nejnevhodnější momenty. 

Pavouka nakonec ven zahnal kamarád. Bál se nás víc, než my jeho. Venku udělal jeho fotografii, kterou přikládám k tomuto příběhu. Během pobytu to ovšem nebyl jenom jediný pavouk, jakoby se na mě domluvili. Tahle událost se stala v prvním týdnu pobytu po příjezdu do Gangtoku a měli jsme zde ještě setrvat další 3 týdny. Kurz základního zvládání strachu jsem měl zdarma. Indie je prostě neuvěřitelná. 

Léčitel v akci.

Živíte se jako tvůrce log. Máte hodně práce? Pořád Vás to baví? A co říkáte na logo Vozejkova?

Upřesnil bych, že tvořím celkově grafický design (letáky, vizitky apod.), ale nejvíc se zaměřuji na logotvorbu. Ohledně práce musím říct, že je stále co dělat a za to jsem rád. Je to kreativní činnost, která přináší mnoho výzev a učení se novému. Můžu říct, že mě to po všech stránkách baví, a to i přesto, že jako každá práce obnáší i negativa. U mě to mnohdy bývá zaseknutí se v tvorbě natolik, že u toho strávím spoustu času a nic jiného nedělám. Snažím se si věci porcovat, protože dalších aktivit je též požehnaně. 

Logo Vozejkova má skvělý nápad, který vystihuje sdělení vašeho projektu, to je důležité. Minimalismus v linkách se mi jako styl líbí. Vhodně zvolený font, který s logem ladí a prolíná se do symbolu vozíčkářů, tedy kola a písmeno O, je jedinečný. Vozíčkáři v logu tvoří prvek, který lze použít samostatně. Líbí se mi sladění komunikačních linek vozíčkářů s koly vozíku. Vše je věcí vkusu a za sebe bych trochu změnil odstín zelené a modré a ubral komunikační čárky směřující od hlav vozíčkářů a zvětšil mezi těmito čárkami rozestupy.

Svůj názor střílím od boku a vždy záleží i na finálním ladění v počítači. Styly grafiků se odlišuji v jemném rukopise, a proto se mi tahle práce, forma umění, líbí.

Pokud bych měl firmu a chtěl od Vás logo – co pro to mám udělat?

Forma kontaktu přes e-mailu nebo WhatsApp by byla ideální v případě, že bych byl v Indii, jinak je určitě lepší možnost si zavolat, když jsem v ČR. Dnes mají lidé málo času, ale i přes tento fakt je důležité dobře komunikovat svou představu o logu. Požadoval bych od vás zodpovězení otázek, případně to zvládneme ve formě dotazníku, které mi pomůžou dozvědět se více o vašem přání. Logotvůrci nejsou mistři ve čtení mysli, ač by to mohlo být zajímavé, a myslím, že každého grafika odrazuje nezájem zadavatele loga, když uvede jen některé informace a řekne: „Něco hezkého vytvořte.“

Pak se může stát, že tomu věnujete několik dní práce a zadavatel vám sdělí, že je to sice hezký, ale on myslel něco jiného, tedy práce a čas vniveč. Tomu se vyhýbáme, pokud možno. Logotvorba je proces vedoucí ke komunikaci vaší firmy s okolním světem/zákazníky.

Vzkaz pro čtenáře Vozejkova?

Mějte se hezky, hledejte rovnováhu v radostech i strastech, a pokud uznáte za vhodné, podpořte CZEPA a Vozejkov v jejich činnosti, protože je to užitečná práce, která pomáhá mnohým a hlavně má smysl. Uzavřu to metaforickým citátem: „Radostné vzpomínky tesejte do kamene a ty negativní malujte prstem do písku.“

Web Zdeňka Čtvrtníčka a kontakt na něj

Foto: archiv Zdeňka Čtvrtníčka

Rozhovor vedl: Jan Spěváček

----------------------------------------------------------------------------------------------

POZOR, FOTKY PAVOUKŮ NÍŽE MOHOU ZPŮSOBIT NEVOLNOST

/pouze pro silné povahy a na vlastní nebezpečí/

----------------------------------------------------------------------------------------------

Pavouk první...

... a pavouk druhý.