Příběhy Verona: Nejhorší období mého života

Dnes bych chtěla psát o sobě a své psychice. Všechno začalo v roce 2019. Tehdy mi, po delší nemoci, zemřel dědeček. O rok později přišla další rána. Zemřel mi strýc, kterému bylo v té době pouhých 45 let. Během dalšího roku, tedy v roce 2021, byla jsem tehdy v deváté třídě základní školy, tatínek mé kamarádky zastřelil její maminku, poté zabil i sám sebe. Bylo toho na mě celkově nějak moc. 

A tím to neskončilo.. V květnu 2022 jsem s maminkou a kamarádkou, která mi byla velmi blízká, skoro jako další člen rodiny, odjely do lázní. Zde došlo k tomu, že jsme se obě (já a kamarádka) vydaly jiným životním směrem, což jsem špatně nesla. Do toho přišel nástup na střední školu, která byla úplně jiná, než by si kdokoliv z vás dokázal představit. To mi zasadilo poslední psychosomatickou ránu – a od té doby to začalo. 

Každodenní cuky, které vypadaly podobně jako epileptické záchvaty, se staly naprosto běžnými. Došlo to tak daleko, že jsem se bála vylézt z domu nebo z auta. Každý den jsem měla tep 140 BPM. Nakonec jsme navštívili skvělého neurologa, který mi udělal vyšetření. Napadlo ho, mimo jiné, zkusit přechodně antidepresiva. Ta, díky bohu, zabrala a já začala v lednu 2022 chodit na psychiatrii a na terapie. Zde mi lékaři diagnostikovali anxiózně depresivní syndrom, předepsali další léky a doporučili minimalizovat stres. 

To vedlo k přerušení studia. Nyní bojují sama se sebou. Někdy mám nutkání si fyzicky ubližovat,, protože mám pocit, že na světě nemám co dělat. Hnusím se sama sobě. Ale i když je to hodně těžké, tak se nikdy nevzdám. To hlavně kvůli své rodině, která mě stále drží nad vodou a miluje mě přesně takovou, jaká jsem. Všem jim tímto děkuji za všechno, co pro mě dělají. 

Do budoucna bych chtěla psát nejen smyšlené příběhy o smyšlených postavách, ale i reálné – o mně a rodině. Doufám, že se vám mé příběhy budou líbit. Předem děkuji za jakékoliv ohlasy.

Redakčně upraveno.